Dlouhý meč malajského kmene Dajáků, jehož název v domorodém jazyce znamená „lovec hlav“, sloužil vzdor svému pojmenování především jako nástroj pro práci v džungli. Vyznačuje se jednosečnou, zakřivenou čepelí, která se rozšiřuje směrem k hrotu a je více či méně zdobena rytými ornamenty. Charakteristická je dřevěná hlavice, protažená na jednu stranu a vyřezaná ve tvaru bizarní masky. Podobně jako u jiných malajských zbraní, lze na ni spatřit pramínky barvených vlasů. Pochva ze dvou dřevěných částí je spojena splétanými pásky, na vnější straně zdobena řezbou rostlinných a figurálních ornamentů a opět doplněna barvenými vlasy.
Vedle lovu věnovali Dajákové značnou část svého času soupeřením a boji se sousedními kmeny. Vedle krevní msty byl jejich účelem především „lov lebek“, jehož cílem bylo ukořistění co největšího množství lebek nepřátel a jejich následovné rozvěšení ve vlastním obydlí. Při lovu lebek se Dajákové spojovali do větších skupin, které mohly dosahovat až 1 000 osob, a dle počtu ulovených hlav stoupala i vážnost dajáckého bojovníka. Vedle delšího meče mandau užívali Dajákové kratší nůž parang a také sumpitan, dlouhý kus bambusu, z něhož vyfukovaly dřevěné, bodcem opatřené a otrávené šipky.