Akce "rozhlas"

Skutečně dominantním symbolem květnového povstání v Praze v roce 1945 je boj o budovu rozhlasu na Vinohradech. Opakovaně se sice píše o spontánním výbuchu povstání, ale občas nám uniká významný fakt, že na počátku této důležité historické události se úspěšně spojila lidová spontánnost s plány domácího odboje do jednoho celku…

Policejní odboj v návaznosti na plány povstání v hlavním městě, které formulovala vojenská odbojová skupina „Bartoš“ (brigádní generál Karel Kutlvašr a pplk.gšt. František Bürger), totiž svěřil koncem války úkol obsazení rozhlasu, jehož význam si vojáci naplno uvědomili již při vyhlášení mobilizace v září 1938, policejním důstojníkům štábnímu kapitánovi Bohumilovi Valtrovi a kapitánovi Rudolfovi Suchánkovi. Oba muži se zaměřili na obstarání stavitelských plánů budovy, navázání styků s českými pracovníky rozhlasu, zjištění sil, výzbroje a rozmístění stráží a hlídek SS v budově a výběr adeptů pro údernou policejní skupinu, která by obsadila ve vhodný okamžik rozhlasovou budovu.

Ve středu 2. května 1945 štábní kapitán Bohumil Valtr uložil veliteli vězeňského oddělení pražské policie kpt. Paličkovi, aby vybral ze stavu svého mužstva asi 20 odhodlaných mužů pro akci "rozhlas". Paličkovo oddělení bylo vybráno úmyslně, protože bylo specializováno na operační činnost v budově.

Druhý den si Valtr ještě navíc pozval na generální velitelství policie na Tržišti 9 policejního praporčíka Karla Hladíka. Ten byl vedoucím boxerské sekce pražského policejního klubu, jehož byl škpt. Valtr předsedou. Hladík dostal za úkol vybrat desítku obzvláště tělesně zdatných policistů, s kterými by se rovněž počítalo při obsazování rozhlasu.

Palčivý problém nedostatku automatických zbraní se zatím musel zatím omezit alespoň na opatření většího počtu nábojů do služebních pistolí. Valtr si proto opatřil prostřednictvím zbrojíře strážmistra Miky duplikáty klíče k zbrojnímu skladu policejního ředitelství. Originál musel být denně odevzdán německému plukovníkovi Missbachovi. Dalších asi 300 nábojů ukrýval praporčík Hladík.

Téhož dne, již v osm hodin ráno, si potom prošel vinohradskou rozhlasovou budovu policejní kapitán Suchánek, aby si prohlédl rozmístění technických pracovišť, hlasatelen a německých stráží. Při prohlídce byl seznámen s místy, kde je budova "cukrová". To znamená, kde nesmí v zájmu povstaleckého vysílání padnout granát budoucích obhájců ani dobyvatelů. Zároveň zde Suchánek zjistil, že nálož, ukrytá ve velkém množství pod budovou rozhlasu, nemá dosud "doutnáky".

Poslední prohlídku budovy potom vykonali policisté v pátek 4. května 1945 večer kolem sedmé hodiny, kdy sem přišlo několik českých policistů v civilu pod záminkou účasti na pořadu "Pozor na kapesní zloděje!" Nikdo však nekalkuloval s tím, že o budovu se bude bojovat již za pouhých sedmnáct hodin, kdy bude třeba rychle reagovat na poněkud klukovsky nezodpovědné jednání rozhlasových hlasatelů, kteří svými špílci a výhradným hlášením v češtině eskalovali výbušnou situaci v Praze plné po zuby ozbrojených německých vojáků.

Policejní kapitán Rudolf Suchánek, praporčíci Antonín Batlička a Karel Hladík, revírní štábní strážmistři František Benajtr a Antonín Vlček, štábní strážmistři Josef Borovička, Karel Hanzlík, Josef Křížek, Antonín Měchura, Josef Smolík, Vladislav Solar, Antonín Svoboda a Karel Trachta, strážmistři Jan Fučíkovský a Karel Martínek, podstrážmistři Josef Jančička a Václav Šafr spolu s členem protiletecké ochranné policie Jaroslavem Funfálkem - to jsou jména osmnácti statečných mužů, kteří potom nečekaně zahájili půl hodiny po poledni v sobotu 5. května 1945 boj s přesilou o budovu Čs. rozhlasu na Vinohradech.

Úmyslné uvedení jmen všech mužů policejní úderné skupiny budiž jakousi malou morálně historickou satisfakcí těchto vlastenců, z nichž jeden - v onen den s nejsymboličtějším příjmením Svoboda - v boji padl a pět dalších bylo zraněno. Vedle Suchánka a Funfálka šlo o 12 příslušníků vězeňského oddělení a jedince ze spojovacího oddílu a policejních revírů 21 a 28.

Jejich skutečné hrdinství stojí dodnes v kontrastu s přihlouplými a cynickými výplody normalizačních komunistických historiků, kteří tak rádi bagatelizovali "akci hrstky policistů, která neměla takový význam, jaký jí revizionistická buržoazní historiografie přisuzuje."

Zmínění policisté, ozdobení trikolórami, vyjeli několik minut po dvanácté policejním kamiónem z Bartolomějské ulice k vinohradskému rozhlasu s cílem pomoci své okupované vlasti a nepřemýšleli jistě o tom, co o jejich akci budou psát prodejní historikové. Netušili navíc, že stráž 22 esesáků byla v budově před hodinou zesílena o dalších 65 po zuby ozbrojených mužů. Projeli překvapeným německým kordonem v dolní části Václavského náměstí a pozdravováni nadšenými českými lidmi u sochy sv. Václava vjeli na dnešní Vinohradskou třídu k rozhlasu, kde byl jeho vchod zúžen drátěnými zátarasy a kde na sudech s pískem trčely výhružně do ulice hlavně německých kulometů. Úspěch mohla přinést jen nečekaná a především pohotová a rychlá akce. Každá vteřina zde hrála svou významnou roli...

Čekat na druhý kamión, obsazený policejním nadporučíkem Říčánkem a dvanácti policisty (nikdo neví, že je již na cestě), nemá cenu. Je třeba jednat. Podívejme se na další vývoj situace do porevolučního hlášení jejich velitele kapitána Suchánka:

Před budovou stál jeden esesák s automatem, který byl odzbrojen. V hale budovy byli další tři SS, z nichž dva byli odzbrojeni a jeden zastřelen.

V budově jsme běželi do chodby, ze které je přístup ke strojovnám a k jinému technickému zařízení rozhlasu. Na chodbě jsme potkali dva české zaměstnance rozhlasu, kteří se nám dali okamžitě k dispozici. Krátce nato přišel i pan Krása, technický vedoucí, kterého jsem znal z dřívějších ilegálních jednání. Od nich jsme se dozvěděli, že německá stráž v rozhlase byla před naším příchodem zesílena!

Bylo jasné, že tento ozbrojený odpor nemůžeme pouhými pistolemi likvidovati, zvláště když již po nás byla zahájena palba z pušek a kulometů. Policejní štábní strážmistr Svoboda padl a dvěma policistům naší skupiny byl zabráněn přístup do budovy. Rozhodl jsem se proto obsaditi a držeti pouze nejdůležitější části, aby se mohlo vůbec vysílati, Čtyři muže jsem poslal do hlasatelny k ochraně hlasatelů a s osmi jsem šel spolu s panem Krásou na tak řečenou galerii, kde je multiplikační stůl a jsou propojeny všechna vedení a zařízení pro vysílání gramofonové hudby.

Na galerii byl jeden SS, kterého jsme odzbrojili a zajali. Přístup na galerii je jednak chodbou, jednak schodištěm z přízemí a konečně i oknem přes stříšku ze sousedního bloku. Vchod přes chodbu jsme zabarikádovali a přístup schodištěm a oknem jsme chránili zbraněmi. V obklíčení jsme bojovali asi půl druhé hodiny...

Spolu s autokarem kapitána Suchánka vyjeli k rozhlasu v osobním voze i štábní kapitán Valtr a štábní strážmistři Humhej a Souček. Byli však na Národní třídě zdrženi nadšeným davem a k rozhlasu přijeli až ve chvíli, kdy mužstvo z autokaru vniklo do budovy, a esesáci zahájili palbu do ulice a začali před budovu házet i ruční granáty.

Valtrovi se sice ještě podařilo z jedné ze svých dvou pistolí zastřelit esesáka u vchodu do dvora rozhlasu a jeho puškou vyzbrojit Součka, ale do budovy se již nedostali. Z protilehlých domů ostřelovali německou posádku rozhlasu, podíleli se na postřílení osmičlenné osádky esesáckého autokaru, který dorazil k rozhlasové budově, ale brzy jim začalo docházet střelivo. Bohumil Valtr:

Vystřílel jsem asi 60 nábojů. Potom jsme se strážmistrem Humhejem shromáždili asi 15 neozbrojených civilistů a přelezli jsme přes staveniště vinohradského tunelu do Wilsonova nádraží, kde podle udání železničářů měly být ve vagónech zbraně.

V jedné soupravě zbraně sice byly, ale bez vhodného střeliva. Při rozebírání zbraní z vagónů dostali jsme navíc náhle palbu zezadu od tunelu, kam vnikli za námi esesáci a také palbu z boku z jednoho transportního vlaku.

Proto jsme museli ustoupit za stálé palby pod vagóny až do topíren nádraží "U Bulhara" a k rozhlasu se již nedostali. Při tomto boji jsem byl lehce raněn na dlani levé ruky. Rána sice silně krvácela, ale pro mne byl mnohem důležitější fakt, že mi strážmistr Humhej zachránil život tím, že skolil jednoho esesáka, který na mne zezadu mířil, aniž bych o tom věděl...

V dalším policejním autokaru v oddíle npor. Policie Říčánka, který také dorazil k rozhlasu a měl po příjezdu k budově okamžitě informovat o situaci povstaleckého velitele pražských policistů pplk. Emila Rožka, bojovali o rozhlas vrchní strážmistr Bohumír Havlíček, praporčíci Ladislav Kasl, Bedřich Kubásek a štábní strážmistři Alois Kvapil, Karel Laholík, Bedřich Nedělka, Josef Luhan, Josef Solar, Jan Majer, Karel Rampa, Bohuslav Šťastný a Alois Švanda. Ti již museli do budovy rozhlasu ovšem pronikat za palby po střechách ze sousedních budov.

Když před budovou rozhlasu začala bojovat i druhá policejní skupina, do éteru opakovaně letělo horečné volání hlasatele Zdeňka Mančala o pomoc, které zvedlo do boje nejen celou Prahu, ale i český venkov. Povstání se tak rozběhlo naplno a nikdo a nic jej již nemohl zastavit…

Jindřich Marek