Stejnokroje Františka Ferdinanda d´Este ve sbírkách VHÚ a na výstavě V ZÁKOPECH PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Jednou z nejvýznamnějších částí výstavy V zákopech první světové války, která byla před několika dny zpřístupněna v Armádním muzeu Žižkov, je kolekce stejnokrojů pocházející ze souboru rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Podívejme se na tuto kolekci nyní podrobněji.

Ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha se nachází největší dochovaná kolekce stejnokrojů rakouského následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este. Další, dílčí části „stejnokrojové“ pozůstalosti jsou uchovávány ve vídeňském Arsenalu a na Státním zámku Konopiště. Většina předmětů z unikátní garderoby následníka trůnu je nyní v rámci výstavy V zákopech první světové války představena v Armádním muzeu Žižkov nejširší veřejnosti.

Sbírku stejnokrojů Františka Ferdinanda d´Este lze rozdělit do několika skupin. Nejpočetnější jsou stejnokroje čestného majitele pluků s hodností plukovníka, dále generálské a admirálské se skutečně dosaženými hodnostmi a poměrně kuriózní stejnokroj majitele „darovaného“ pluku.

ČESTNÝ MAJITEL PLUKU

Titul majitele pluku (Regiments-inhaber, či Oberst-inhaber) byl od roku 1868 pouze čestnou funkcí, kdy osoba, jíž byl pluk udělen, pozbyla velitelské pravomoci nad jeho vojáky. Výsady se omezily na užívání jména majitele v názvu pluku a možnost vykonávat jeho přehlídky, či využívat služeb jeho příslušníků. Od majitele pluku se na druhé straně pochopitelně očekávalo sponzorování a propagování jednotky na veřejnosti.

František Ferdinand d´Este byl postupně jmenován čestným majitelem-plukovníkem několika vojenských jednotek – pluků. Jednalo se o c. a k. pěší pluk č. 19, c. a k. dragounský pluk č. 4, c. a k. hulánský pluk č. 7 a c. a k. pluk polních houfnic č. 6. Pro reprezentaci svých jednotek na veřejnosti disponoval rozsáhlou kolekcí stejnokrojů v plukovnických hodnostech. Ve sbírkách Vojenského historického ústavu se dochovala unikátní řada kompletů a částí stejnokrojů, které František Ferdinand používal v prvních letech 20. století.

Výrobcem většiny dochovaných stejnokrojů a jejich součástí byl vídeňský civilní a vojenský krejčovský salon Josefa Johanna Szallaye. Majitel v inzerci hrdě uváděl, že je dvorním dodavatelem právě Františka Ferdinanda. Salón sídlil v proslulé vídeňské ulici Mariahilferstrasse č. 10 a jeho pobočka fungovala i v Budapešti. Dle výrobních štítků, nejčastěji umístěných ve vnitřní náprsní kapse, byl nejstarší dochovaný stejnokroj vyroben v roce 1912 a nejmladší jen několik týdnů před sarajevským atentátem. Podrobně popsané jsou pouze stejnokroje dochované ve sbírkách VHÚ.

Stejnokroj plukovníka hulánského pluku č. 7

Od roku 1897 byl František Ferdinand čestným majitelem haličského hulánského pluku č. 7 v posádkovém městečku Mosty Wielkie a od roku 1907 v dolnorakouském Stockerau. Pluk byl doplňovaný z obvodu Lemberg. Národnostní převahu zde měli Rusíni (72 %) a Poláci (22 %).

Hulánský stejnokroj patří rozsahem k největším konvolutům z pozůstalosti Františka Ferdinanda d´Este. Jeho součástí jsou dvě důstojnické čepice, čapka, dvě blůzy a dva typy kožešinových kabátců.

Hulánská čapka (Ulanentschapka) byla tradiční pokrývkou hlavy rakousko-uherských hulánů. Hodnostní stupeň je vyjádřen pomocí široké borty lemující střed čapky. Vrchní část s charakteristickým čtvercovým dýnkem je potažena suknem v egalizační, tmavě zelené barvě, náležící hulánskému pluku č. 7. Číslice 7 je rovněž na čelním výsostném znaku. Na levé straně je zasunuta ozdoba z černých koňských žíní, na jejíž vrchní části je upevněna rozeta s iniciálou panovníka.

Čepice pro důstojníky hulánů tvarem odpovídá čepici pro ostatní druhy vojsk. Byla určená k vycházkové formě stejnokroje, tedy k nošení s blůzou, šavlí a rovnými kalhotami.

Blůza (Ulanka) stejnokroje v hodnosti plukovníka je vyrobená ze světle modrého jemného sukna s červeným límcem a lemovkami. Zapíná se pomocí 10 bílých (stříbrných) knoflíků a na přednicích jsou našity červeně lemované příklopky náprsních a dolních kapes. Nad levou náprsní kapsou je provlečená vlněná šňůra na umístění medailí. Pod kapsou jsou našitá poutka pro upevnění řádových dekorací. V ramenním švu pravého rukávu je všit úzký dracounový jezdecký nárameník.

Kožešinový kabátec (Pelzulanka) je vyroben ze sukna shodné barvy jako blůza. Límec je potažen černou persiánovou kožešinou. U límce jsou našity zlacené šňůry, umožňující nošení přes rameno. Z rubové strany je podšit černě zbarvenou kožešinou. Knoflíky jsou v plukovní bílé (stříbrné) barvě. Na levou přednici je našitý shodný počet poutek na dekorace jako v případě blůzy. Ve sbírkách VHÚ se nachází ještě varianta kabátce bez kožešinové podšívky, určená pro teplejší období. Tvar a celkový vzhled je jinak shodný.

Stejnokroj plukovníka dragounského pluku císař Ferdinand č. 4

Čestným majitelem hornorakousko-salcburského dragounského pluku č. 4 „Císař Ferdinand“, se František Ferdinand d´Este stal v roce 1913. Pluk měl posádku v rakouském Ennsu a byl doplňován z odvodního okresu Innsbruck. Národnostní složení bylo většinově německé.

Blůza z jemného modrého sukna s trávově zeleným vyložením límce, manžet rukávů a okrajového lemu. Hodnostní označení je umístěno na límci – 3 zlaté dracounové hvězdy na podkladě stříbrné borty pro vyšší důstojníky. Totožná borta lemuje i horní okraje manžet. Blůza se zapíná na šest bílých (stříbrných) knoflíků. Přednice jsou hladké, bez vnějších kapes. Na levé přednici jsou našita poutka pro umístění řádů a vyznamenání. Blůzu vyrobil krejčí Josef Szallay z Vídně 5. srpna 1913. Ve sbírce VHÚ jsou tři zcela totožné exempláře této blůzy, vyrobené ve stejném roce.

Stejnokroj plukovníka dělostřelectva

František Ferdinand d´Este byl čestným majitelem pluku polních houfnic č. 6, dislokovaného v uherských Košicích.

Blůza plukovníka dělostřelectva je vyrobena z tmavohnědého sukna. Límec, manžety a lemování předního zapínání jsou ze šarlatově červeného sukna. Hodnostní označení tvoří opět kombinace široké stříbrné borty a zlatých šesticípých hvězd. Na hladkých přednicích blůzy jsou umístěna poutka pro připevnění dekorací. Zapínání je vyřešeno pomocí šesti zlatých knoflíků s motivem dělové hlavně a nabijáku. Na levém rameni je zlatý dracounový nárameník pro uchycení kartuše.

MAJITEL „DAROVANÝCH“ PLUKŮ

V průběhu 19. století bylo mezi panovnickými rody v Evropě zvykem symbolické darování vojskového tělesa význačné osobě, většinou z vládnoucí dynastie spřáteleného státu. Majitel samozřejmě neplnil výkonnou funkci velitele, ale spíše donátora. V případě návštěvy státu, kde vlastnil svou jednotku, vykonával její vojenskou přehlídku a mohl využívat jejích služeb k vlastní ochraně.

František Ferdinand d´Este získal tímto způsobem funkci čestného majitele královského pruského hulánského pluku č. 10, královského pruského gardového granátnického pluku, královského saského hulánského pluku č. 17, královského württemberského pěšího pluku č. 4, královského bavorského těžkého jezdeckého pluku č. 2 a královského španělského jezdeckého pluku Chasseurs de Lusitania č. 12.

Majitel ruského dragounského pluku č. 26 a hulánského pluku č. 9

Funkci čestného majitele a generála jezdectva získal recipročně František Ferdinand i v ruské armádě. Již od roku 1885 totiž ruský následník trůnu, Mikuláš Alexandrovič (od roku 1894 car Mikuláš II.), vlastnil uhersko-chorvatský hulánský pluk č. 5.

V roce 1891 byl František Ferdinand jmenován čestným majitelem bugského 26. dragounského pluku ruské armády. Z tohoto období se dochovala kazeta s generálskými nárameníky. Na víku kazety je kovový štítek s francouzsky psaným věnováním. Tradiční pokrývkou hlavy ruské jízdy byla čepice se štítkem (furažka) v barevné kombinaci příslušného pluku. Tato čepice se světlemodrým dýnkem je taktéž součástí pozůstalosti.

Po reorganizaci ruské jízdy, při níž došlo k navýšení počtu hulánských jednotek, byl pluk dragounů přejmenován na 9. hulánský pluk Arcivévody Františka Ferdinanda.

Tato změna zasáhla zásadním způsobem i stejnokroje jeho příslušníků. Majitel pluku si proto nechal v roce 1912 ušít ve Vídni nový hulánský stejnokroj, kterému dominuje tmavomodrá hulánka (blůza), s červenými lemovkami.

Zajímavým doplňkem tohoto stejnokroje je poměrně atypická lišta se šesti stužkami vyznamenání. Tvarově odpovídá typicky ruské „kolodce“, stužky jsou 2/3 zmenšené stuhy k rakousko-uherským dekoracím. Zvláštností je, že kolodka neumožňovala nošení samotných medailí a křížů v podobě in natura. Na stejnokroj se umisťovala přes řádové šerpy pomocí dvou mosazných spon na rubu a našitých poutek na blůze.

ADMIRÁL

Admirálové rakousko- uherského válečného námořnictva užívali několik typů stejnokrojů a variant ústroje. Služební varianta se skládala z čepice se štítkem a fraku s otevřeným límcem (Flottenrock). Na služebním stejnokroji se nenosily nárameníky. Výjimku tvořil tzv. bílý služební stejnokroj, na jehož blůze se zjednodušené nárameníky nosily.

U přehlídkové varianty nahrazoval čepici dvourohý klobouk a přibyly výrazné nárameníky. Nejhonosnější formou byl slavnostní (Gala) stejnokroj, který sestával z blůzy s uzavřeným límcem a klobouku.

Dýnko služební čepice admirála je vyrobeno z jemného tmavomodrého sukna. Na okolku potaženém černou moiré stuhou jsou vodorovně našity tři zlacené, 0,9 cm široké hodností pruhy. Štítek čepice je vyroben z černě lakované kůže. V přední části čepice je umístěn zlatou dracounovou nití vyšívaný znak válečného námořnictva s motivem kotvy a císařské koruny. Podbradník je tvořen dvojitou pletenou zlatou šňůrou.

Slavnostní klobouk je vyroben z černé plsti a zformován do dvourohého tvaru. Krempu lemuje po celém obvodu 8 cm široká zlacená admirálská borta. Na přední a zadní části klobouku jsou umístěny rozety s iniciálou panovníka „FJI“. Ke klobouku patří i černý potah vyrobený z voskovaného plátna.

Slavnostní blůza admirála se střihem a tvarem shoduje s blůzou pro generály pěchoty. Základní barva je v tomto případě tmavě modrá, bez barevných lemovek. Hodnostní označení admirála je umístěno na zlacené 3,3 cm široké límcové bortě. Tvoří jej trojice stříbrných šesticípých hvězd. Nejvýraznějším prvkem stejnokroje jsou zlacené admirálské nárameníky se třemi stříbrnými rozetami. Na levé přednici jsou poutka pro umístění dekorací. Pravá přednice blůzy se zapíná na sedm zlatých knoflíků s emblémem námořnictva. Druhá řada sedmi knoflíků je našita na levé přednici.

GENERÁL

Generálové rakousko-uherské armády měli k dispozici poměrně rozsáhlou garderobu. Existovaly dva základní typy stejnokrojů, respektující dvě hlavní národnosti monarchie – německý a uherský. Každý pak měl několik forem dle příležitosti jejich nošení. Generálové s „husarskou vojenskou minulostí“ měli nárok nosit uherskou formu stejnokroje.

Slavnostní ústroj (Galaadjustierung), byla honosnější, zatímco služební ústroj (Dienstadjustierung) lépe vyhovovala pro běžné nošení. Služební ústroj se dále dělila na přehlídkovou a polní, lišící se zejména užitím jiných pokrývek hlavy a typů kalhot. Ke všem zmíněným typům ústroje existovala i jejich zimní varianta.

Slavnostní stejnokroj generála – uherský

Barevně nejvýraznější je honosný uherský stejnokroj určený pro generály jezdectva. Tento typ ústroje byl určen pro významnější příležitosti. Skládal se z kalpaku s volavčím peřím, šarlatově červené attily, bílého kožešinového kabátce, šarlatově červených kalhot a bot (čižem) se zlatými šňůrami a rozetou.

Generálská pokrývka hlavy – Kalpak – je vyrobena z kožešiny kuny lesní s šarlatově červeným dýnkem, splývajícím na levou stranu. Na pravé straně je zlacené tradiční uherské šňůrování (Vitéz Kötéz) s motivy císařského orla a iniciálou panovníka- FJI. V čelní části je do kožešinového okolku umístěn chochol z volavčího peří.

Slavnostní blůza (Attila) tradičního uherského střihu, užívaná od poloviny 19. století, je vyrobena ze šarlatově červeného sukna. Zapínání je řešeno pomocí pětice zlacených šňůr (čamár), zakončených na pravé přednici zlacenou olivkou a na protější straně očkem. Zlacenou šňůrou je obšit i límec, okraje spodních kapes a spodní lem blůzy. Na středu ramenního švu jsou našita poutka na zachycení háčků kabátce. Levá přednice je pošita poutky na umístění dekorací. Hodnostní označení generála jezdectva je umístěno na límci, který je po celém obvodu pokryt zlacenou bortou. Hodnost je rovněž ztvárněna na ozdobné zlacené aplikaci spodních částí rukávů. V zadní části je rozparek s výraznou zlacenou aplikací.

Základním materiálem kožešinového kabátce je jemné bílé sukno s kožešinovým límcem a lemy z kuny lesní. U límce se nachází dlouhé zlacené šňůry a dvojice háčků, umožňující nošení rozepjatého kabátce přes ramena. Jinak je tvarem a typem aplikací shodný s blůzou slavnostního stejnokroje.

Kalhoty jsou vyrobeny z jemného, šarlatově červeného sukna s výrazným zdobením bortami a zlacenými dracounovými šňůrami na přední části stehen. Šňůrováním jsou zde vyvedeny tradiční uherské motivy.

Tradiční husarské jezdecké boty – čižmy – k slavnostnímu stejnokroji jsou vyrobeny z černé kozí kůže (Korduan) a zdobeny v horní části zlatou šňůrou a rozetou. Boty služebního stejnokroje se liší materiálem (telecí kůže) a zdobením, které je v tomto případě kožené. Nezbytným doplňkem bot jsou zlacené jezdecké ostruhy.

Služební stejnokroj generála – uherský

Služební stejnokroj představuje praktičtější verzi generálské ústroje. Na rozdíl od slavnostní ústroje mohl být využíván i při jízdě na koni. Přehlídková forma se skládala z čáka s chocholem, attily v barvě štičí šedi, kožešinového kabátce totožné barvy a modrošedých kalhot s červenými lampasy. Polní verze, určená zejména na manévry, se odlišovala polní čepicí a botami, které měly kožené ozdoby.

Přehlídkové čáko pro generály ke služebnímu uherskému stejnokroji se tvarem shoduje s pokrývkou hlavy důstojníků husarských pluků. Rozdílný je černý korpus, který je u husarů v plukovní barvě. Výrazné, zlacené doplňky lemují okolek a štítek čepice. V přední části čepice je do zlacené objímky s rozetou zasunut chochol ze zeleného papouščího peří. Čáko doplňuje tradiční uherské šňůrování jako v případě kalpaku.

Blůza – attila – ke služebnímu stejnokroji uherského generála je shodného střihu jako její slavnostní verze. Základním materiálem je však v tomto případě sukno barvy štičí šedi (Hechtgrau). Šňůrovaní je zlatočerné. Manžety z šarlatově červeného sukna jsou zdobeny zlatou aplikací.

Kožešinový kabátec pro uherské generály je lemován světle hnědou kožešinou z kuny. Střihem odpovídá slavnostnímu bílému kožešinovému kabátci. Stejně jako blůza služebního stejnokroje je i kabátec vyroben ze sukna v barvě štičí šedi.

Služební stejnokroj generála – německý

Zřejmě nejznámějším a nejčastěji vyobrazovaným stejnokrojem Františka Ferdinanda d´Este byl generálský služební stejnokroj. V tomto typu oděvu se František Ferdinand d´Este účastnil vojenských manévrů a inspekčních cest včetně té poslední v Sarajevu. Atentátem poškozené součásti generálského stejnokroje dnes tvoří jeden z nejpozoruhodnějších exponátů rakouského vojenského muzea ve vídeňském Arsenalu.

Čepice vycházkového stejnokroje pro generály, určená k vycházkovému stejnokroji, je vyrobena z jemného černého sukna. V přední části je zlatá dracounová šňůra s generálským stejnokrojovým knoflíkem. Nad šňůrou je umístěna rozeta s iniciálou panovníka (FJI.) Podbradník je vyroben z černě lakované kůže a vpředu zapnutý na mosaznou přezku. Na vnitřní straně dýnka je zlacená iniciála „F“.

Klobouk slavnostního a přehlídkového stejnokroje je vyroben z černé plsti s širokou zlatou bortou pro generály po celém obvodu krempy. Klobouk je vytvarován do dvourohé podoby. V obou rozích jsou umístěny rozety s iniciálou panovníka. Na pravé straně klobouku je zlatou bortou uchycená černá kokarda. Z vnitřní části je zasunut chochol ze zeleného papouščího peří, který zakrývá téměř celý klobouk.

Blůza s dvouřadým zapínáním je zhotovena z jemného světlemodrého sukna s červenými lemovkami. Límec a spodní okraje manžet jsou vyrobeny z šarlatově červeného sukna se zlacenou bortou. Na límci je rovněž umístěno hodnostní označení, které tvoří dvě trojice stříbrných hvězd. Levou přednici pokrývají úchyty na dekorace. Na levém i pravém rameni je umístěn tenký kaloun, sloužící k pevnému uchycení případné řádové šerpy.

Ve sbírkách VHÚ se dochovaly dvě totožné blůzy, z nichž jedna byla vyrobena 29. května 1914, tedy necelý měsíc před sarajevským atentátem.

Zdeněk Špitálník

Text naleznete také v novém čísle časopisu Historie a vojenství č. 2/2014, kde jsou některé snímky uniforem prezentovány i na velkém formátu celé časopisecké stránky.