C. a k. dreadnoughty

Snímek zachycuje trojici rakousko-uherských dreadnoughtů třídy Tegethoff / Viribus Unitis na základně v Pule. Jednalo se o největší a nejsilnější lodě rakousko-uherského námořnictva.

Roku 1906 Britové uvedli do činné služby bitevní loď Dreadnought, výrazně lepší, rychlejší a mnohem lépe vyzbrojenou než jakákoli dosud postavená bitevní loď. I ostatní námořnictva chtěla podobná plavidla, a c. a k. námořnictvo nebylo výjimkou.

Roku 1908 tak bylo rozhodnuto o stavbě čtyř dreadnoughtů, Tegetthoff (stavba probíhala v letech 1910–1912), Viribus Unitis (1910–1911), Prinz Eugen (leden–listopad 1912) a Szent István (1912–1914). První z lodí nesla jméno podle vítěze od Helgolandu (1864) a u Visu (1866). „Viribus Unitis“ bylo osobním heslem Františka Josefa I. a v latině znamená doslova „spojenými silami“. Prinz Eugen byl pojmenován na počest prince Evžena, největšího rakouského vojevůdce a vítěze nad Turky a Francouzi. Szent István nesl jméno zakladatele uherského státu.

Stavbu dreadnoughtů důrazně podporoval následník trůnu František Ferdinand d’Este. Třída měla nést jméno Tegetthoff podle první z objednaných lodí, ale občas je označována podle lodi Viribus Unitis, která byla dokončena jako první. První tři lodě byly stavěny v terstských loděnicích Stabilimento Tecnico Triestino. Stavba lodi Szent István byla svěřena loděnicím Danubius ve Fiume – jednalo se o úlitbu maďarskému vlasteneckému cítění, motivovanou zejména touhou přesvědčit uherský parlament, aby na stavbu poskytl peníze. S výjimkou děl ze Škodových závodů se také na stavbě této lodi podílel pouze uherský průmysl, který však neměl dostatečné zkušenosti.

Délka plavidel činila 161 metrů, maximální šířka 27,3 metru a maximální ponor 8,6 metru. Výtlak činil 22 000 tun, lodě mohly plout maximální rychlostí 20,3 uzlu (37,6 km/h). Hlavní dělostřeleckou výzbroj tvořilo 12 děl ráže 30,5 cm, umístěných po třech ve čtyřech dělových věžích v ose lodi. Lodě dále nesly po 10 dělech ráže 15 cm, 18 dělech ráže 7 cm a měly zabudovány i čtyři torpédomety. Pancéřování boků, dělových věží a můstku činilo až 280 mm, dvojitá pancéřová paluba o síle 48 mm však představovala jen slabou ochranu proti útokům shora. Posádku tvořila zhruba tisícovka námořníků.

Po sarajevském atentátu připadl lodi Viribus Unitis smutný úkol převézt ostatky Františka Ferdinanda a jeho ženy do Terstu. Po většinu války kotvily rakousko-uherské dreadnoughty na základně v Pule, po italském vyhlášení války však 24. května 1915 ostřelovaly Anconu. Na 10. června 1918 naplánoval poslední velitel c. a k. námořnictva admirál Horthy velký útok na dohodové loďstvo střežící Otrantskou úžinu, z toho však sešlo poté, co byla loď Szent István potopena italskými torpédovými čluny – projevilo se, že měla celou řadu výrobních vad. Zbylé lodě zůstaly do konce války v Pule.

1. listopadu 1918 byla Viribus Unitis v přístavu potopena italskými žabími muži, ač již byla převzata formujícím se jihoslovanským státem. Prinz Eugen byl po válce předán Francouzům a roku 1922 potopen při cvičných střelbách, Tegetthoff připadl Italům a roku 1925 byl sešrotován.