V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí těžkých bojů na Dukle, které přivedly československé jednotky na domácí území. Současně však přinesly exilovém vojsku na východní frontě vážné ztráty na padlých, zraněných a nezvěstných. Jedním z těch, kteří zde nalezli smrt, byl i Jaroslav Vedral. Byl jediným čs. generálem, který zahynul v přímém boji.
Rozměr krvavé bitvy v náročném terénu i špatných klimatických podmínkách a statečný boj proti předem připraveným nepřátelským liniím poněkud zastiňuje osudy jednotlivců, kteří v dramatické vřavě položili životy za osvobození vlasti. Během desítek let se téměř zapomnělo, že zde ve větším množství poprvé bojovali důstojníci, kteří přijeli podpořit nově vybudovaný 1. československý armádní sbor v SSSR od exilových sil ve Velké Británii. Pro některé z nich se stala Dukla bojištěm posledním. Nejvýraznější osobnost mezi nimi bezpochyby představuje generál Jaroslav Vedral.
Narodil se 17. listopadu 1895 v Mělníku v okrese Kutná Hora do rolnické rodiny. Po maturitě na hospodářské škole byl odveden a v březnu 1915 narukoval k pěšímu pluku č. 36 a 1. července s ním odešel na ruskou frontu. Zde 3. září padl do zajetí a 19. března 1916 se přihlásil jako dobrovolník do československých legií. Dne 24. června byl prezentován u záložní roty 1. čs. střeleckého pluku, 30. srpna jej přemístili ke 2. čs. střeleckému pluku. Jako zástupce velitele čety se účastnil se bitvy u Zborova i dalších bojů legií, do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána. V letech 1922 až 1924 absolvoval Válečnou školu a až do nacistické okupace sloužil v československé armádě. Vystřídal celou řadu funkcí a do likvidace československé branné moci dosáhl hodnosti plukovníka.
Okamžitě po uchvácení zbytku českých zemí se zapojil do protinacistického odboje, získal pro něj nemalé prostředky a organizoval odchody letců do exilu. Pod hrozbou zatčení odešel 7. ledna 1940 sám do zahraničí a vstoupil do československých jednotek ve Francii. Po její porážce evakuoval do Velké Británie, kde působil jako vojenský přidělenec u norské exilové vlády a přednosta 3. oddělení čs. ministerstva obrany v Londýně, používal přitom krycího jména Sázavský. Na vlastní žádost v srpnu 1944 odjel k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR, 3. září jej povýšili na brigádního generála. Jaroslav Vedral-Sázavský zastával funkci velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Bitva na Dukle se mu stala osudnou. V pátek 6. října 1944 najel jeho osobní automobil na minu a on v důsledku exploze zahynul. Jaroslav Vedral-Sázavský zemřel jako jediný československý generál v přímém boji.
V krvavé bitvě na Dukle však padli i další důstojníci, kteří přišli posílit náš armádní sbor od jednotek ze západu. Za všechny připomeňme alespoň kapitána Dalibora Kalíka. Pocházel z Bohušovic nad Ohří, kde se narodil 4. února 1910. Po vyšší hospodářské škole nastoupil vojenskou prezenční službu, během níž vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. V armádě sloužil až do okupace v březnu 1939 v hodnosti nadporučíka. Odešel do exilu a v následujících letech se účastnil bojů v severní Africe. Operoval v Západní poušti, v Sýrii, podílel se na obraně Tobrúku, později sloužil u protiletadlové obrany Palestiny a Bejrútu. Na kapitána jej povýšili 28. října 1941. Z Libye, kde působil do června 1943, ho převeleli do Velké Británie. Kapitán Dalibor Kalík se přihlásil do 1. československého armádního sboru v SSSR a padl na počátku října 1944 během bitvy na Dukle. Přesné datum úmrtí se nepodařilo určit.
Podle dosavadních výzkumů padlo nebo zemřelo z takřka tří set západních vojáků, kteří dobrovolně odešli bojovat na východní frontu, přibližně třicet. Z nich většina položila život právě na Dukle.
Ivo Pejčoch