Pražané u sochy svatého Václava 28. října 1918

Snímek znázorňuje, jak Pražané u sochy svatého Václava 28. října 1918 oslavují vznik samostatného státu.

Centrální mocnosti vydržely bojovat proti většině zbytku světa po čtyři roky, avšak na podzim 1918 již bylo jejich vyčerpání zjevné. Bulharsko vystoupilo z války již 30. září, Osmanská říše a Rakousko-Uhersko se nacházely před zhroucením.

V českých zemích představovala první předzvěst rozpadu Rakousko-Uherska generální stávka z 14. října 1918. Císař Karel I. vydal 16. října 1918 manifest o federalizaci Předlitavska. Již 30. května 1918 se však čeští a slovenští exiloví představitelé zavázali Pittsburghskou dohodou k vytvoření společného samostatného státu. Washingtonská deklarace, prezentovaná americkému prezidentu Wilsonovi 17. října a zveřejněná dne následujícího, pak vyhlašovala vznik Československa. 18. října rovněž Wilson zaslal prostřednictvím švédské diplomacie rakousko-uherskému ministerstvu zahraničí mírové požadavky, na které 27. října nový rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy ml. přistoupil a uvedl, „že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta, souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

28. října 1918 byla Andrássyho nóta zveřejněna, což si česká veřejnost vyložila jako konec Rakouska-Uherska. Praha byla zaplněna oslavujícími davy, situace byla pod kontrolou Národního výboru, konkrétně „mužů 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, Antonín Švehla). Místodržitel hrabě Max von Coudenhove nepoužil proti rodící se české samostatnosti národnostně pestré rakousko-uherské síly v Praze. Zároveň byla svržena rakouská moc i v dalších českých oblastech, Martinskou deklarací z 30. října se k novému státu přihlásily i slovenské elity. Přesná podoba rodícího se Československa však závisela na dalším vývoji.