Jedním z rozhodnutí, které přijali signatáři Mnichovské dohody na úkor poníženého Československa, byl požadavek uspokojit územní požadavky Polska a Maďarska. Zatímco Poláci na nic nečekali a hrubým nátlakem donutili Prahu k bezprostřednímu odstoupení Těšínska (a později i menších území na severním Slovensku), územní požadavky Maďarska se staly zpočátku předmětem zdlouhavých jednání.
Ve dnech 9. – 13. října 1938 zasedly ke společnému jednání, probíhajícímu na palubě parníku Zsófia zakotveném na Dunaji v Komárně, maďarská a československá delegace. Mezi tím však uvnitř republiky proběhly důležité vnitropolitické změny.
Na západě teprve končilo obsazování Sudet, přičemž otázka hranic v českých zemích nebyla zdaleka ještě uzavřena. Dne 5. října 1938 abdikoval prezident republiky Edvard Beneš a následujícího dne vyhlásili slovenští radikálové v Žilině autonomii. Následujícího dne byla ustavena první autonomní vláda, jejímž předsedou se stal Msgre Jozef Tiso. Hned po slovenském úspěchu se začali autonomie domáhat i představitelé podkarpatoruské politické reprezentace. Již od 4. října byl členem ústřední vlády JUDr. Ivan Parkányi, jako vůbec první čs. ministr podkarpatoruského původu. Autonomní vládu se pak podařilo sestavit v průběhu komárenských jednání, 11. října 1938.
Vedením československé delegace byl proto pražskou vládou pověřen právě Jozef Tiso. Maďaři během jednání používali zásadně statistiky z roku 1910, které nebyly objektivní ani v době svého vzniku. Na to samozřejmě nebyla slovenská delegace ochotná přistoupit a jednání uvízla na mrtvém bodě. Dne 13. října pak byla přerušena, aniž by jednající došli k nějakému závěru. Bylo zřejmé, že rozhodnutí o nových hranicích bude věcí velmocí, tedy především nacistického Německa.
Jozef Tiso odjel do Berlína, kde získal příslib ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa, že bude respektován etnický princip. Nacisté však nakonec údajně na nátlak Italů, kteří byli tradičními spojenci a ochránci Maďarska, svůj slib nedodrželi.
Dne 2. listopadu 1938 došlo k tzv. první vídeňské arbitráži. (Druhá proběhla v roce 1940 a „řešila“ podobným způsobem územní požadavky Maďarska vůči Rumunsku.) Ministři zahraničí Německa a Itálie na schůzce v bývalém rakouském hlavním městě vydali jako „nezávislí rozhodčí“ arbitrážní rozhodnutí, které vycházelo téměř úplně vstříc maďarským požadavkům. Vydání rozhodnutí předcházely (spíše formální rozhovory) arbitrů s ministry zahraničních věcí Maďarska Kolomanem Kányou a Československa Františkem Chvalkovským.
Maďarsko získalo území o rozloze 11 972 kilometrů čtverečných s více než milionem obyvatel, z nichž Maďaři tvořili jen asi tři čtvrtiny. Podobně jako české země, bylo také Slovensko téměř paralyzováno – v odstoupeném území se ocitly Nové Zámky, Komárno, Levice, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a především Košice. Dopravní spojení s nejvýchodnější částí republiky, Podkarpatskou Rusí, bylo přerušeno a v následujících měsících musela jeho zásobování převzít československá armáda.
Právě na Podkarpatské Rusi šly maďarské ambice nejdále. Zpočátku Maďaři sázeli na svého „trojského koně“ – premiéra podkarpatoruské autonomní vlády Andreje Bródyho. Radikální rusínský autonomista byl totiž léta placeným agentem Budapešti. Také v čele zemské vlády se snažil prosazovat požadavky svých protektorů. Začal hovořit o plebiscitu, který by rozhodl o dalším (ne)setrvání země v rámci československého státu. Dne 26. října 1938 byl však pražskou vládou sesazen a následně zatčen. Jeho nástupcem se stal Msgr. Augustin Vološin, představitel ukrajinského politického směru v podkarpatoruské politice (ostře protimaďarského, avšak orientujícího se pro změnu na nacistické Německo).
Podkarpatská Rus byla Vídeňskou arbitráží postižena ještě mnohem hůře než Slovensko – přišla o své hlavní město Užhorod (v němž žilo podle sčítání obyvatelstva z roku 1930 jen 17 % Maďarů) a druhé největší město Mukačevo (ani zde neměli Maďaři většinu).
Již v průběhu října 1938 se Maďaři začali pokoušet své územní požadavky „podpořit“ vysíláním ozbrojených záškodnických tlup na československé území, které zde měly vyvolávat neklid a, podobně jako před tím v Sudetech, dokázat, že československý stát není schopen zajistit klid a pořádek. Na rozdíl od nacistů však k tomuto účelu téměř nepoužívali čs. občany maďarské národnosti, ale obyvatele království – většinou ještě vojáky maďarské armády pod vedením maďarských důstojníků z povolání. První skupiny operující na jihu Podkarpatské Rusi měly dokonce několik set příslušníků.
Šlo zřejmě o to vytvořit zdání, že v Československu působí početné „partyzánské“ skupiny. Výsledek byl však spíše kontraproduktivní – tlupy byly rozprášeny čs. jednotkami a zajatí teroristé obsáhle vypovídali o svém původu, výcviku i úkolech. Přestože jejich neúspěch vedl nepřímo až k pádu maďarské vlády, boje na nové hranici Vídeňskou arbitráží rozhodně neskončily. Pokračovaly i v následujících týdnech a měsících až do března 1939, kdy je Maďarsko završilo vojenskou okupací a anexí Podkarpatské Rusi a části východního Slovenska.
Jiří Plachý