Erzherzog Karl : ein Heldenleben

V dubnu tohoto roku si připomínáme hned dvě výročí spojené s dnešní knihou. V prvé řadě je tomu 206 let od vypuknutí páté koaliční války proti Francii roku 1809, v druhé řadě pak před 168 lety 30. dubna 1847 zemřel arcivévoda Karel Ludvík Rakousko-Těšínský, vrchní velitel rakouské armády v této válce.

Válka roku 1809 zasáhla do značné míry i české země. Již od konce předchozího roku se Rakouské císařství připravovalo na ozbrojený konflikt s Napoleonem, neboť se domnívalo, že císař Francouzů je osobně s většinou své armády angažován ve Španělsku. Napoleonově výzvědné službě však rakouské zbrojení neuniklo, a tak v dubnu 1809, když Rakušané vstoupili do Bavorska a zahájili válečné operace, byla francouzská Velká armáda z větší části připravena a reagovala překvapivě rychle. V druhé polovině dubna Rakušané utrpěli sérii porážek a zahájili ústup zpět do Rakouska. Ani na vedlejších frontách se rakouské armádě příliš nedařilo a ústup hlavních sil ve svých důsledcích ovlivnil také stažení rakouské „italské“ armády směrem k hlavním silám, stejně jako neúspěch rakouských jednotek v Haliči a ve Varšavském vévodství. Koncem května sice dokázal arcivévoda Karel uštědřit Napoleonovi porážku ve dvoudenní bitvě u Aspern-Esslingu, ale počátkem července jej císař Francouzů porazil v bitvě u Wagramu a Rakušané byli nuceni k ústupu na jižní Moravu. Poslední bitva války proběhla u Znojma 10. a 11. července 1809.

Vedle jižní Moravy zasáhly bojové operace naše země také na západní hranici, kde operovaly menší rakouské síly proti Napoleonovým německým spojencům a francouzské jednotky se dostaly také na Šumavu. Roku 1809 Rakouské císařství nasadilo do bojů vedle dobrovolnických formací také zeměbranu, která byla původně určena, jak už název napovídá, jen k obraně zemí, ze kterých pocházela. Nouze však vedla k tomu, že nakonec zeměbranci bojovali i mimo dědičné země, a tak se část českých zeměbranců podílela na obléhání Drážďan, tažení k Bayreuthu i na bitvě u Wagramu, moravští zeměbranci pak bojovali převážně v Rakousku nejen u Aspern-Esslingu a u Wagramu, ale později také u Znojma, slezský Landwehr se z valné části účastnil tažení v Haliči a ve Varšavském vévodství. V mnoha případech se zeměbranci vyznamenali a osvědčili tak, že myšlenka rozšíření ozbrojených sil o Landwehr má svůj význam.

Za pozornost stojí i sama osobnost arcivévody Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského. Vedle toho, že se tento mladší bratr císaře Františka II. (posléze I.) stal zakladatelem slezské větve Habsbursko-Lotrinského rodu, je považován za jednoho z nejlepších rakouských vojevůdců koaličních válek. Svůj talent prokázal již v první koaliční válce, když v tažení roku 1796 zastavil postup dvou francouzských armád v Německu. Ve druhé koaliční válce vedl úspěšně rakouskou armádu z Německa do Švýcarska a ve třetí koaliční válce se stal velitelem hlavní rakouské armády na italském bojišti, které se ale oproti očekávání stalo pouze druhořadým operačním prostorem. Po roce 1805 vedl armádní reformu, která značně přispěla ke zlepšení kvality ozbrojených sil, a stal se generalissimem všech rakouských ozbrojených sil. Roku 1809 byl odpůrcem války, neboť nepovažoval reformu za dokončenou a armádu za připravenou. Bývá označován za prvního pokořitele Napoleona díky vítězství u Aspern-Esslingu, ačkoliv by tento titul měl náležet rakouskému polnímu zbrojmistru Alvinczymu, který generála Bonaparta porazil v bitvách u Bassana a u Caldiera již roku 1796. Pro české země je podstatné také to, že roku 1797 byl arcivévoda Karel Ludvík jmenován guvernérem v Čechách, a proto jeho jméno nesly obě dobrovolnické formace z let 1800 a 1809, přičemž druhá Legie arcivévody Karla (první z roku 1800 se bojového nasazení nedočkala) se několikrát vyznamenala v bojích v Bavorsku a u Aspern-Esslingu. Po roce 1809 arcivévoda Karel Ludvík odešel z armády i z politiky a roku 1822 podědil po svém adoptivním otci Albrechtovi Sasko-Těšínském těšínské vévodství. Mezi jeho potomky patřil také arcivévoda Albrecht Rakousko-Těšínský, velitel rakouské „italské“ armády ve válce roku 1866. Karel Ludvík zemřel 30. dubna 1847 ve Vídni.

Představovaná kniha je klasickou memorabilií, neboť vyšla po Karlově smrti, jakožto upomínka na tohoto významného člena panovnického rodu. Útlý spisek formátu 12x17,5 cm rozhodně nepatří mezi obsahové giganty, osobnosti arcivévody Karla byly věnovány mnohem rozsáhlejší biografie. Za pozornost stojí, že část textu a obrazové přílohy jsou věnovány Karlovu pohřbu. Přesto má toto stručné shrnutí životních osudů arcivévody Karla svůj půvab a je klasickým příkladem pamětního tisku.

Knihu si můžete přečíst on-line zde.

Citace:

Erzherzog Karl : ein Heldenleben. Wien : Karl Haas´sche Buchhandlung, 1847. 63 s., 3 čb. obr.