Sir Winston Churchill zemřel před padesáti lety, 24. ledna 1965

Před 50 lety, v neděli ráno 24. ledna 1965, zemřel ve svém londýnském domě nedaleko Hyde Parku Winston Churchill. Shodou okolností v den sedmdesátého výročí smrti svého otce, lorda Randolpha Churchilla. Byl bezesporu jedním z největších světových státníků 20. století. I když se nesmazatelně zapsal do historie uplynulého věku, byl svým smýšlením posledním politikem století devatenáctého, doby královny Viktorie, kdy nad Britským impériem „slunce nikdy nezapadalo“.

+3

Voják, politik, státník, spisovatel, historik, ale také třeba malíř Winston Leonard Spencer Churchill se narodil 30. listopadu 1874 jako první dítě lorda a lady Churchillových. Porodní bolesti překvapily Lady Jennie tak nečekaně, že nestačila dojít do svých komnat ve vzdáleném křídle Blenheimského paláce a musela Winstona povít v malém pokojíku v centrální části. Kdysi to byl pokoj děkana Jonese, kaplana prvního vévody z Marlborough, Churchillova slavného a oblíbeného předka. Legenda praví, že v něm od své smrti kaplan strašil, ale od Winstonova narození se duch již nikdy neobjevil!

První Churchillovy vzpomínky však patřily Irsku, kde byl jeho otec roku 1876 jmenován lordem místodržícím. „Z této země si dovedu docela zřetelně vybavit výjevy a události a někdy matně i lidi,“ napsal Winston ve svých pamětech. Jako dítě neměl příliš Blenheimský palác v oblibě, protože tam jej vždy svěřili do péče babičky Fanny, ovdovělé vévodkyně z Marlborough, která se obávala, že by dědictví slavného rodu mohlo přejít do jeho nezbedných rukou. Fanny nebyla po chuti ani Winstonovi, ani jeho velmi oblíbené chůvě paní Everestové. Ta dokonce tvrdila, že v paláci je neustále průvan, který škodí křehkému zdraví jejího svěřence.

Winstonu Churchillovi bývá často přičítána „buldočí“ povaha, jinými slovy zarputilost. Ovšem díky této povaze přežil všechny své pády, aby se po nich vrátil na ještě větší pozice! A i proto drží zřejmě těžko překonatelný rekord v délce poslaneckého mandátu v Británii. V Dolní sněmovně zasedal celkem 62 let. A v ostrovním většinovém volebním systému za to nemusel vděčit zařazení na „stranickou kandidátku“, ale jen a jen hlasům voličů. Nebyl ostatně nijak „věrným“ straníkem. Svoji politickou dráhu začal zvolením do Parlamentu v barvách konzervativní strany v Oldhamu. To mu však nebránilo, aby o čtyři roky později přestoupil k liberálům. A za dalších dvacet let se vrátil se opět vrátil k Toryům. V roce 1924 byl zvolen do Dolní sněmovny jako konzervativní kandidát v okrsku Epping.

Největšího pádu se Winston Churchill dočkal v roce 1915. Kvůli neúspěšnému vylodění vojáků Dohody, především Australanů a Novozélanďanů v Dardanelách jej odvolali z funkce Prvního lorda Admirality. Britský tisk tehdy psal o konci politické kariéry ve čtyřiceti letech... Winston se však nevzdal a po odmítnutí pro něj nedůstojných funkcích se nechal odvelet do zákopů západní fronty tehdy zuřící první světové války. Stejně jako předtím v Súdánu, Indii či Jižní Africe unikl často jen o vlásek smrti. A nejen to, dokázal zvednout morálku svých podřízených. Poručík Jock McDavid, který pod ním na západní frontě sloužil, napsal: „Za nesmírně krátkou dobu zvedl morálku důstojníků i mužstva na neuvěřitelně vysoký stupeň. Bylo to vyloženě jeho osobností. Od prvního okamžiku po příjezdu mohl každý pod jeho velením jasně vidět, že si zaslouží důvěru. Všichni také porozuměli nejenom tomu, co se od nich očekává, ale i proč tak mají konat.“

Když západní frontu v květnu 1916 opouštěl napsal své manželce Clementine tento dopis:

Moje drahá,

zítra jdu na hlavní velitelství, abych se domluvil na dovolené a budoucnosti různých důstojníků. Neočekávám žádné potíže a očekávám, že se vrátím v sobotu či neděli. Tehdy už náš prapor přestane existovat. Je to skutečně velice šťastný a přirozený konec a stálo za to si na něj počkat.

Nebylo by hezké jet v neděli na Blenheim. Pokud to zařídíš, prosím kup mi u Robertsons 3 velké tuby řídké bílé barvy (nikoliv tuhé) a také 3 další plátna i lahev té jedovaté tekutiny, kterou mohu vyčistit barvu ze starých pláten.

Další sobotu budu mít projev v mém volebním obvodě v Dundee; ale to se nemusí zařizovat před mým návratem, postačí poté.

Němci na naši farmu právě vystřelili 30 dělostřeleckých granátů a čtyřikrát nás zasáhli: nikdo ale nebyl zraněn. Věřím, že to byly salvy na rozloučenou.

Tvůj navždy milující a oddaný,

W.

Snad každý, který s touto charismatickou osobností spolupracoval, se shodne na tom, že Churchill byl „neobyčejný, provokativní, nesnesitelný, neobvykle zkušený, talentovaný, zábavný, měl smysl pro humor...“ Prostí lidé jej nepochybně měli rádi i proto, že byl člověkem z masa a krve.

Pohřbu sira Winstona se zúčastnily desítky světových státníků včetně francouzské prezidenta generála De Gaulla, s kterým měl během druhé světové války – mírně řečeno – řadu sporů. Na výslovné přání královny Alžběty II. mu byl uspořádán státní pohřeb. Jeho rakev byla na tři dny vystavena ve Westminster Hall, nejstarší dochované části britského Parlamentu. Byl tak první „nekrálovskou“ osobou, které se mohla veřejnost na posledy poklonit na tomto místě od roku 1898, kdy zemřel premiér William Gladstone. Od doby pohřbu vévody z Wellingtonu, vítěze nad diktátorem Napoleonem – s výjimkami rozloučení s královnou Viktorií v roce 1901 a králem Jiřím VI. roku 1952 – nezažil Londýn podobnou smuteční ceremonii. Dokonce i pohřeb Královny Matky v roce 2002 byl v hierachii britských státních pohřbů o stupínek nižší. Alžbětinu rakev na lafetě totiž táhlo koňské čtyřspřeží, Churchillovu vlekli příslušníci Královského námořnictva.

Prostý hrob sira Winstona najdeme na malém hřbitůvku v Bladonu, nedaleko jeho rodiště Blenheim Palace. Původně si sice spolu se svoji ženou Clemnetine přál, jak uvádí jeho dcera Sarah ve své útlé knížce „Nitky z gobelínu“, „být pohřben ve svém venkovském oblíbeném sídle Chartwell, kde spočívají i ostatky jeho pudlů Rufuse I. a II.“ Nedlouho před svou smrtí však své rozhodnutí změnil a chtěl být pohřben v zemi, kde jsou pochováni jeho milování rodiče a bratr Jack.

Ve špalírech lemujících londýnské ulice při poslední Churchillově cestě stáli také mnozí bývalý českoslovenští vojáci a letci, kteří do Británie utekli po únoru 1948. Právě on byl jedním z mála britských jasnozřivých politiků, kteří poznali nebezpečí hrozící z hitlerovského Německa.

Naprosto nesouhlasil „s mírem pro naše časy“, který oznámil v roce 1938 po podpisu mnichovské dohody premiér Neville Chamberlain. Při druhém výročí „Mnichova“ 28. záčí 1940 – v době jednoho z rohodného střetnutí druhé světové války, bitvy o Británii – pronesl Churchill, tehdy již premiér, projev, v němž mimo jiné řekl: „Bitva, kterou Británie bojuje, je také bitvou československého lidu. V dějinách neprokázal žádný evropský národ větší životnost než váš. (...) Učinili jsme obnovu československé svobody jedním ze svých hlavních válečných cílů.“

V dubnu 1941 navštívil v Leamingtonu spolu s naším prezidentem Edvardem Benešem 1. československou smíšenou brigádu. Při odchodu zazpíval vojenský sbor „Rule, Britannia!“, neoficiální imperiální hymnu, a Churchill se ke zpěvu přidal. Tehdejší československé armádní periodikum „Prapor“ napsalo: „Bylo to pro nás ohromující. Taková podívaná. Se slzou v oku zpíval své vlasti lásku a věrnost starý muž, starých cností, jeden z druhu těch, kteří zakládali impérium po všech částech zeměkoule.“

Ve vyrovnaných řadách československých vojáků stál tehdy také vojín dělostřelectva a sochař František Bělský. V duchu si řekl, že jednou udělá Churchillovu sochu. Své přání si skutečně splnil. Je autorem jeho sochy, jež byla odhalena ve Westminsterské koleji ve Fultonu roku 1971 u příležitosti 25. výročí pronesení Churchillovy známé řeči na této americké univerzitě.

S tehdejším projevem na americké univerzitě je spojen termín „železná opona“ pro Evropu rozdělenou na svobodný Západ a komunisty ovládaný Východ. Mnohdy se uvádí, že právě ve Fultonu řekl proslulý termín poprvé. Ve skutečnosti slovní spojení „železná opona“ použil již v soukromém dopisu své milované ženě Clementine 24. září 1945, v němž uvádí, že za „železnou oponou“ v Polsku a Česko-slovensku se dějí hrozné věci Němcům a nikdo o tom neví (název našeho tehdejšího státu uvádí zásadně s pomlčkou). Podepsán „s něžnou láskou Tvůj oddaný Winston“.

Z jeho manželství by ostatně musel být dnešní bulvární tisk nešťastný, těžko by v něm hledal nějaké „tučné sousto“ pro své první stránky. „Má nejdražší, jak se máš? Rád bych Ti vyjádřil svou největší lásku. Vstávám okamžitě, abychom, budeš-li chtít, jsme se mohli po snídani projít v růžové zahradě. A utrhnu kytici před tím, než přijdeš,“ napsal 12. srpna 1908 Churchill ve svém rodišti, Blenheimském paláci, své budoucí ženě Clementine. Clementine Hozier odpověděla Winstonovi okamžitě, protože milostné dopisy putovaly jen z jedné zámecké komnaty do druhé. V růžové zahradě Blenheimského paláce Winston požádal Clementine o ruku, 15. srpna 1908 byli oficiálně zasnoubeni a 12. září téhož roku se v kostele svaté Margarety „ve stínu“ Westminsterského opatství a nedaleko místa, kde je pohřben český grafik Václav Hollar, konala svatba. Blenheim se tak nestal jen Churchillovým rodištěm, ale i „svědkem“ jeho nejdůležitějšího osobního rozhodnutí. Těch státnických bylo později daleko více, ale odehrály se již na jiných místech…

Mnohá jej trápila, jako například nešťastné vylodění v Dardanelách roku 1915, které skončilo masakrem vojáků Dohody. Winstona to tehdy stálo funkci Prního lorda Admirality. Noční můry měl také z potopení bitevních lodí Prince of Wales a Repulse v Indickém oceánu, kam byly vyslány bez leteckého krytí v roce 1941. Po záchvatu mrtvice v roce 1953 se ptal svého osobního lékaře lorda Morana: „Víte něco o snech? Pořád se mi zdá o potopení Prince of Wales a Repulse.“ „Byl z toho velmi rozrušený a bál jsem se, aby nedostal další záchvat mrtvice,“ vzpomínal ve svých pamětech lord Moran.

Přes veškeré občasné prohry se však Churchill dostal již za svého života do muzea voskových figur Madame Tussaud, a to v roce 1908, brzy po své svatbě. Tehdy však byl již několik let poslancem a především známým veteránem z několika britských koloniálních válek... Od té doby rostl jeho význam, měnilo se jeho postavení a spolu s ním i podoba a umístění v muzeu.

Brzy po druhé světové válce dokonce padl návrh na zhotovení Churchillovy obří sochy nad Doverskými bílými útesy. Měla sloužit zároveň jako maják – „zapálený“ Churchillův proslulý doutník by i v noci varoval lodě před nebezpečím… Tento návrh se sice naštěstí nerealizoval, i tak však Churchill slouží dodnes jako inspirace k nejrůznějším, často i nejnesmyslnějším upomínkovým předmětům: těžítkům, pohárům, mísám, konvičkám, čajníkům, šálkům, cigaretovým pouzdrům atd. Je po něm pojmenováno také množství anglických pubů.

Mnohem a mnohem důležitější je však jeho význam pro dějiny, jejichž studium zdůrazňoval. „Protože jen když víš, odkud přicházíš, máš šanci vědět, kam směřuješ,“ citoval v roce 2002 slova svého dědečka jeho vnuk, Winston Churchill mladší.

Jaroslav Beránek