Komunisté ve službách Moskvy u kormidla americké zahraniční politiky

„Byly to mizerné časy. Lidé byli naladěni k honu na čarodějnice. Z druhé světové války vyšla země silnější, mocnější a vlivnější než kdykoli dřív, avšak zdálo se, že tlak zbytku světa, cizího a znepokojivého, je větší, než byli mnozí Američané ochotni přijmout. Nechtěná válka nepřinesla skutečný mír...“

Pro mnohé Američany byla skutečnost, že Sověti ovládli východní Evropu, nepřijatelná. Jak se to mohlo stát, ptali se a rychle nalézali odpověď.

USA byly v Jaltě zrazeny a podvedeny. A Sovětský svaz své pozice dále upevňoval. Z lidově demokratických zemí vytvořil zcela oddané satelity, za jediný možný systém byla označena diktatura proletariátu sovětského vzoru. Došlo k násilnému slučování komunistických a sociálně demokratických stran, postupně byly jednotlivé koaliční vlády nahrazeny vládou jedné strany. Propukla také první vlna čistek, doprovázená různými kampaněmi, např. proti ”kosmopolitismu” a ”buržoaznímu nacionalismu” a proběhly první politické procesy.

Na závěr roku 1947 se západní Evropou přelila vlna stávek vyprovokovaných komunistickými stranami, což jen utvrdilo v přesvědčení, že pro západní svět představují stálou hrozbu. V únoru 1948 se komunisté zmocnili vlády v Československu. Ukončení první fáze sovětské expanze Západ pokládal za počátek nové. V témže roce první Berlínská krize znamenala významný předěl ve vztahu dvou velmocí – ukázala, že konfrontace mezi nimi může nabýt i vojenského charakteru. V září roku 1949 USA ztratily monopol na jaderné zbraně. Tato skutečnost vyvolala znepokojivé otázky. Jak je možné, že byli Sověti schopni v tak krátkém čase dostihnout USA?

Odpověď na tuto otázku nalezli Američané v létě 1949. Poté, co se jim podařilo rozluštit šifru, kterou používali Sověti za války, objevili, mimo jiné, úplnou zprávu o projektu Manhattan odvysílanou ze sovětské mise v New Yorku v roce 1944. Vyšetřování prokázalo, že v Los Alamos tehdy působil sovětský agent. Dne 22. září 1949 FBI zahájila vyšetřování pod krycím názvem Footcase. Jedním z podezřelých se stal fyzik Klaus Fuchs, původem Němec, který se usadil před nacistickým pronásledováním ve Velké Británii. V roce 1942 se stal britským občanem, britská tajná služba ho opakovaně prověřila pro práci s vysokým stupněm utajení a i díky tomu o dva roky později odcestoval do USA spolu s dalšími britskými vědci. Pod tlakem důkazů učinil Fuchs 27. ledna 1950 na ministerstvu obrany podrobné doznání. O několik dní později pronikly tyto zprávy na veřejnost.

V této atmosféře, kdy si většina Američanů uvědomila, že špioni pracující pro Sovětský svaz se zmocnili informací majících zásadní význam pro národní bezpečnost, prohlásil 9. února republikánský senátor za stát Wisconsin Joseph Raymond McCarthy, že na americkém ministerstvu zahraničí působí komunisté a rozhodují o americké zahraniční politice. „I když nemůžu ztrácet čas tím, abych vyjmenoval všechny z ministerstva zahraničí, kdo jsou členy komunistické strany a členy vyzvědačské skupiny, mám tu v ruce seznam 205 lidí, o nichž ministr ví, že členy komunistické strany byli, a kteří tam nadále pracují a vytvářejí ministerskou politiku.“ Informace se dostala do servisu zpravodajské agentury AP a nazítří ji otiskly noviny.

McCarthy po několika letech nepříliš výrazného působení v Senátu zřejmě netušil, jaký rozruch jeho prohlášení způsobí, neboť jinak by si vybral jiné obecenstvo než dámský republikánský klub kdesi na americkém Zapadákově. Využil však i skutečnosti, že americká veřejnost byla zneklidněna případem Algera Hisse, kterého obvinili, že když ve 30. letech pracoval pro vládu, byl členem komunistické strany. Později bylo obvinění rozšířeno i o špionáž. Hiss na konci 40. let pracoval jako vysoký úředník na ministerstvu zahraničí a v roce 1945 se zúčastnil jednání na Jaltě.

„Víme, že na Jaltě jsme byli zrazeni. Víme, že po Jaltě vláda, ať už úmyslně nebo z nevědomosti, v tomto zrazování pokračovala. Víme také, že stejní lidé, kteří Ameriku zrazovali, ji pořád ještě vedou“, hřímal McCarthy. Vše jakoby do sebe dokonale zapadalo.

Dále naznačoval, že to vše by se nestalo, kdyby podvratná činnost vlastních občanů nebyla tolerována Demokratickou stranou. Po čtyři roky McCarthy obviňoval další a další instituce, že v jejich řadách působí komunisté. Všechna jeho obvinění však byla záměrně vágní a nepřesná.

Jeho postavení začalo slábnout, když se David Dwight Eisenhower stal prezidentem USA. „Ike“ McCarthyho nenáviděl, zejména poté, co McCarthy obvinil generála George Marshalla ze zrady. K první velké roztržce mezi nimi došlo už v březnu 1953. Eisenhower jmenoval novým velvyslancem v SSSR Chipa Bohlena. McCarthy na něj zaútočil, že se také zúčastnil jednání na Jaltě. Tím však ohrozil i nového ministra zahraničí Johna Fostera Dullese a tak se postavil proti vlastní republikánské straně. Tím ztratil podporu i vlivného senátora Roberta Tafta. Osudovou chybu však McCarthy učinil v okamžiku, kdy napadl americké ozbrojené síly a došlo k široce propagovaným slyšením mezi ním a americkou armádou. Senátor zašel příliš daleko a náhle byl všem na obtíž. Na sklonku svého života se stylizoval do obránce občanských svobod a zcela propadl alkoholu. Zemřel 2. května 1957 na cirhózu jater.

Jaroslav Láník