Odkud se vzalo úsloví „dopadl jako Kec u Jankova“?

Před 370 lety se asi 50 kilometrů jižně od Prahy odehrála jedna z významných bitev třicetileté války. U obce Jankov došlo ke střetu mezi císařsko-bavorskou a švédskou armádou, který skončil katastrofální porážkou habsburských sil.

Válečná situace na počátku roku 1645

Počátkem roku 1645 nevypadala válečná situace pro císařské síly právě růžově. Doby vítězství Valdštejnovy armády byly dávno pryč, k císařovým nepřátelům se připojila mocná Francie a Švéd v předchozích letech opakovaně pronikl do českých zemí, kde získal i trvalé opěrné body, jako byla například Olomouc, které se habsburským vojákům nedařilo znovu ovládnout.

Intervence dánského krále Kristiána IV. proti Švédům z podzimu 1643 měla jepičí život, ale o to horší následky pro Dány i císařské. Švédský polní maršál Torstenson po bleskové porážce Dánů během roku 1644 vytlačil Gallasovu císařskou armádu ze Šlesvicka k Magdeburgu, kde ji obklíčil a vyhladověním prakticky zničil. Nutno podotknout, že v této době již byla zahájena předběžná jednání o míru, neboť většina zúčastněných států byla dlouhou válkou značně vyčerpána a mnohá území byla procházejícími armádami vyjedena a zpustošena. V lednu roku 1645 pak Švédové znovu vstoupili do Čech.

Císař Ferdinand III. se pokusil postavit vynikajícímu Torstensonovi do cesty nové síly, což se mu překvapivě podařilo. Zbytky Gallasovy armády spojil s jednotkami polního maršála Melchiora hraběte Hatzfelda, které v předchozím roce operovaly v Hessensku, a s oddíly polního maršála Johanna hraběte Götze, které povolal z Uher. Spolu s bavorským sborem generála jezdectva von Wertha tak nové síly císařských činily asi 16 000 mužů, což počtem odpovídalo Torstensonově armádě.

Vrchní velení nad novou císařskou armádou převzal po neúspěšném Gallasovi polní maršál Hatzfeld. Během února obě vojska manévrovala v jižních Čechách. Švédové, kterým se nepodařilo získat solidní operační základnu, a proto čelili značným problémům se zásobováním, se pokoušeli proniknout na Moravu, kde by se logistická situace obrátila v neprospěch císařských. Tomu Hatzfeld úspěšně bránil, nicméně i pro něho představoval ubíhající čas problém. Bavorské síly totiž zapůjčil kurfiřt Maximilián jen na dobu dočasnou, neboť s nimi počítal pro operace proti Francouzům, kteří dosud zůstávali v zimních leženích. Na přelomu února a března se proto nevyhnutelně schylovalo ke generální bitvě, na kterou naléhal i sám císař.

Odvážný manévr Švédů

Ačkoliv ještě 27. února Hatzfeld nabízenou bitvu nepřijal, o několik dní později mu již jiné východisko nezbývalo, neboť von Werth se chystal s bavorskými jednotkami k odchodu, protože Francouzi se hnuli ze zimních kvartýrů.

Večer 5. března se tak obě armády sešikovaly proti sobě u vesnice Jankov. Levému křídlu císařských velel polní maršál Götz, střed vedl sám Hatzfeld a pravé křídlo tvořili von Werthovi Bavoři. V noci na 6. března zaznamenaly přední hlídky císařských hluk na švédském pravém křídle, nicméně ráno se vše zdálo klidné a Hatzfeld osobní obhlídkou svého levého křídla nezjistil žádné ohrožení.

Opak se ale záhy ukázal pravdou. Torstenson opět dokázal, že patří mezi špičky mezi soudobými vojevůdci, a během noci provedl odvážný boční pochod náročným terénem, kterým se dostal císařské linii do levého boku. Obdivuhodný je především fakt, že palebné pozice zaujala v prvé řadě švédská artilerie (včetně těžkých 24 liberních obléhacích děl), jejíž přesun byl možný jen díky zmrzlé zemi, která měla krýt rozvinutí ostatních složek armády.

Jakmile polní maršál Götz zjistil přítomnost nepřítele v boku svých jednotek, rozhodl se nebezpečí čelit razantním útokem svého jezdectva a vrhl se v čele svých jezdců vpřed. K jeho smůle švédští dělostřelci již byli připraveni. Císařští jezdci ztratili rychlost díky kopcovitému terénu porostlému lesem a poté se dostali do soustředěné dělostřelecké palby, ke které se záhy přidala i palba z mušket. Nepříliš podstatnou otázkou zůstává, zda zmatek mezi útočníky vypukl až poté, co polní maršál Götz v palbě padl, nebo již předtím. Každopádně v údolí stísněná kavalerie nebyla schopna se ani hnout vpřed, ani ustoupit a byla masakrována palbou.

Císařští čelí útoku

Zatímco Götzovo jezdectvo umíralo ve vražedné palbě Švédů, Hatzfeld se pokusil reagovat na Torstensonův útok do boku otočením své bojové linie. To se mu skutečně podařilo, přičemž pohyblivější von Werthovo jezdectvo se přesunulo na císařské levé křídlo, zatímco pěchotní střed se otočil o devadesát stupňů. Götzovy rozprášené jednotky tak zbytku císařských alespoň vykoupily dostatek času na provedení tohoto náročného manévru.

Švédové po rozbití Götzových jezdců neztráceli čas a vrhli se do útoku proti císařským, kteří se ocitli pod silným tlakem početnějších nepřátel. Za daných okolností hrál zákon většího množství prim a císařští byli postupně nuceni k ústupu. Hatzfeldova armáda se spořádaně stáhla na pahorky severovýchodně od Jankova, kde byla kryta před švédským dělostřelectvem a Torstensonovi zmizela z dohledu. Vzhledem k faktu, že stahující se císařští způsobili Švédům značné ztráty, byl Torstenson připraven ukončit boj, neboť svého cíle – uvolnění průchodu na Moravu – již dosáhl.

Hatzfeld ale mezitím dokázal své jednotky znovu sestavit do bitevní linie, přičemž shromáždil i značnou část z rozbitého Götzova křídla. Tento výkon je možné považovat za pozoruhodný, neboť zastavit a znovu zformovat vojáky, kteří byli téhož dne již jednou poraženi, bylo vždy obtížné a často nemožné.

Císařští útočí

Torstenson mezitím předpokládal, že císařští zahájí rychlý ústup ku Praze, a proto byl nemile překvapen, když se jeho jednotky vlažně pronásledující protivníka ocitly pod palbou, jakmile dosáhly pahorků. To, co začalo patrně jako spontánní akce, se ale brzy rozvinulo v soustředěný útok, který Švédy zcela zaskočil. Císařská pěchota útočila velmi zuřivě a čelní švédské jednotky musely ve zmatku ustupovat. Císařští dokonce ukořistili deset lehkých plukovních děl a téměř rozbili Kuronský jezdecký pluk falckraběte Karla Gustava (budoucího švédského krále), v jehož řadách bojoval i sám jeho majitel, který jako jeden z mála důstojníků zůstal nezraněn, přestože jej zasáhly čtyři kulky. K dočasnému útěku byl přinucen i sám Torstenson.

Von Werthovi Bavoři mezitím podnikli obchvat švédského pravého křídla a situace na bojišti v daném okamžiku vypadala pro dosud vítězící Švédy velmi bledě. Pokud by von Werthovo jezdectvo vpadlo ustupujícím Švédům do zad, lze usuzovat, že by den skončil zářným vítězstvím císařských zbraní. Vrtkavá štěstěna se ale v této chvíli od Hatzfelda odvrátila, neboť bavorští jezdci při obchvatu narazili na švédský trén s bagáží a zavazadly. Von Werthovi ani plukovníku Sporkovi se nepodařilo udržet rozpálené vojáky na uzdě a ti začali rabovat a plenit. Kořistí se stala i osobní zavazadla Lennarta Torstensona, včetně jeho kočáru s jeho manželkou.

Švédský protiútok

Nicméně zničující úder z týlu na švédské vojáky nedopadl. Torstenson mezitím čile pracoval na odvrácení hrozby. Část jednotek druhého sledu otočil a vrhl proti plenícím Bavorům. Rozbít a zahnat jejich neuspořádané jednotky nepředstavovalo pro disciplinované Švédy velký problém. Poté se mohl soustředit všemi silami na Hatzfeldovu pěchotu, která byla opět přečíslena a bez podpory jezdectva ustupovala zpět na pahorky.

Švédové sevřeli zbývající císařské soustředěnou palbou ze tří stran, což vyčerpaní Hatzfeldovi vojáci již nevydrželi a obrátili se na útěk. Zdaleka ne všem se ale podařilo ze stahující se smyčky vyváznout. Mezi těmi, kterým již fortuna nepřála, byl i sám Melchior Hatzfeld. Padl do zajetí Švédů a spolu s ním i velká část jeho mužů. Dva švédští jezdci jej obrali o hotovost a poté jej eskortovali k Torstensonovi.

Oba vrchní velitelé poté smekli klobouky a potřásli si rukama. Gentlemanské gesto uzavřelo katastrofální porážku císařské armády u Jankova. Den si vyžádal na švédské straně asi 1.500 mužů (padlých, raněných i nezvěstných), zatímco císařské vojsko ztratilo kolem 4.000 padlých, raněných a nezvěstných a zhruba stejný počet zajatých. Přišlo tak o polovinu svých stavů a prakticky přestalo existovat jakožto bojová síla.

Následky bitvy u Jankova

Torstensonovi se nyní otevřela cesta nejen na Moravu, ale rovněž na Vídeň, kam také zamířil. Doufal, že se mu podaří spojit se s postupujícími jednotkami sedmihradského knížete Jiřího II. Rákocziho. Po bitvě u Jankova se zdálo, že císařští jsou na kolenou a jejich konečné porážce již nic nezabrání. V habsburských dědičných zemích propukla panika, stejně jako mezi katolíky v říši. Císař Ferdinand III., který spěšně odjel z Prahy do Vídně, si uvědomil problematickou hájitelnost města a svoji rodinu, pokladnici a klenoty odeslal do Štýrského Hradce. Torstenson se svými muži mezitím skutečně postupoval z Čech do Rakous a koncem března stanul na severním břehu Dunaje před Vídní.

Nicméně i švédská armáda byla vyčerpána a bez zajištěného zásobování nemohla sama na obléhání rakouské metropole pomýšlet. Sedmihradci se ale navzdory švédským očekáváním neobjevovali a Švédové nemohli setrvat před Vídní dostatečně dlouho. V týlu jejich zásobovacích linií na Moravu a dále na sever stála brněnská pevnost. Proto se nakonec Torstenson rozhodl obrátit zpět na Moravu, zajistit si operační linii dobytím Brna a počkat na příchod sedmihradského vojska. Tam se ale válečná štěstěna od Švédů odvrátila. Tuto událost si ale připomeneme jindy.

Za připomenutí stojí ještě fakt, že po bitvě u Jankova se v našich zemích začalo používat úsloví, že někdo „dopadl jako Kec u Jankova“. Nešťastný polní maršál Götz si jistě nepředstavoval, že vejde do historické paměti právě takto. Bitva u Jankova se promítla i do vojenské teorie, neboť do vojenských příruček se záhy dostalo ponaučení z pera císařského polního podmaršálka (později polního maršála a generalissima císařských vojsk) Raimunda hraběte Montecuccoliho a to, že: „Nesmí se jíti pro válečnou kořist, dokud nepřítel není úplně poražen.“

Zdeněk Munzar