Po první světové válce bylo německé válečné loďstvo, kdysi druhé největší na světě, silně omezeno. Versailleská smlouva stanovila, že si Německo může zachovat pouze 6 starších bitevních lodí, 6 lehkých křižníků, 12 torpédoborců a 12 torpédových člunů. Ponorky a námořní (i jiné) letectvo byly Německu vůbec zapovězeny. Výtlak budoucích největších plavidel nesměl překročit 10 000 tun, křižníky nesměly mít více než 6000 tun, torpédoborce nad 800 tun a torpédové čluny víc jak 200 tun. Německá Reichsmarine do budoucna nesměla mít více než 15 000 příslušníků, z toho ne více než 1500 důstojníků a poddůstojníků. Šestice bitevních lodí, které si Německo ponechalo (Braunschweig, Elsass, Hessen, Hannover, Schlesien, Schleswig-Holstein) byla postavena ještě před příchodem dreadnoughtů, tedy byla zastaralá už za první světové války. První dvě jmenované byly sešrotovány už během třicátých let, zbylé byly využívány k nejrůznějším účelům, i jako školní plavidla nebo v případě lodi Hessen jako cvičný cíl. Jednou z odpovědí na omezení daná Versailleskou smlouvou byla stavba tří německých „kapesních bitevních lodí“, jejichž výtlak o něco překračoval povolený limit 10 000 tun.
Německo dlouhodobě usilovalo o uvolnění omezení vyplývajících z Versailleské smlouvy. Spojené království bylo těmto snahám do jisté míry nakloněno, a jednání pokračovala i po Hitlerově nástupu k moci. Jejich výsledkem byla britsko-německá dohoda z 18. června 1935, uzavřená britským ministrem zahraničí Samuelem Hoarem a německým velvyslancem v Londýně Joachimem von Ribbentropem. Dohoda umožnila Německu postavit loďstvo o celkovém výtlaku rovnajícím se 35% výtlaku loďstva Británie a na ní závislých zemí. V případě ponorek (jejich stavbu Německo obnovilo již v únoru 1935) toto číslo dosahovalo 45%. Německo však mohlo v ponorkách dosáhnout dokonce parity, pokud by s tím Britové souhlasili. I v takovém případě měl zůstat zachován celkový poměr německých a britských námořních sil 35:100. Britové si vymínili, že jinak bude podíl lodí jednotlivých kategorií v německém loďstvu kopírovat tentýž podíl v loďstvu britském, jinými slovy že německé loďstvo bude slabší kopií sil britských. Dohoda byla uzavřena bez konzultací s Francií a Itálií, a navíc na den přesně 120 let po porážce Napoleona u Waterloo britskými a pruskými silami.
Německé loděnice sice ve druhé polovině třicátých let postavily celou řadu plavidel, zejména bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau a bitevní lodě Bismarck a Tirpitz, ale nikdy se jim nepodařilo naplnit stanovený limit. Když po rozbití zbytkového Československa Spojené království a Francie poskytly záruky Polsku, Hitler dne 28. dubna 1939 námořní dohodu s Brity vypověděl. Ani potom však německé hladinové loďstvo ani zdaleka nezesílilo natolik, aby se přiblížilo alespoň oněm 35 procentům síly britských námořních sil.