TSCHORN, Rudolf. Bouřliváci.

Roku 1928 vyšla ve vlastenecky zaměřené edici Knihovna rotmistrů publikace s názvem Bouřliváci. Její autor Dr. Rudolf Tschorn (1892–1939) zde navázal na své starší knihy zabývající se dějinami vojenství, jakými byly např. Z doby probuzení o buditelích mezi vojáky v době národního obrození, Janu Jeníkovi z Bratřic, Tomáši Burianovi a Michalovi Siloradovi Patrčkovi, nebo Boží bojovníci o osobnostech husitského válečnictví, Janu Žižkovi, Mikulášovi z Husi, Prokopu Holém, Janu Čapkovi ze Sán a Janu Roháči z Dubé.

„Bouřliváky“, které Tschorn ve své knize popisuje, jsou míněni Milota Zdirad Polák, František Alexandr Zach a Ferdinand Čenský. Autor používal při práci na biografiích těchto vojáků řadu titulů sekundární literatury, dobových novinových článků a jejich vlastních literárních pozůstalostí. Životopisy Zacha a Čenského obšírněji zpracoval jako vůbec první. Obzvláště práce na pasážích o Ferdinandu Čenském nebyla dle vlastních slov autora nikterak obtížná, protože mohl vycházet z Čenského dochované bohaté korespondence, vlastních pamětí, rodinné kroniky a literární pozůstalosti, kterou Tschornovi zapůjčil Čenského syn Jaroslav.

Milota Zdirad Polák (1788–1856) se narodil v rodině ševce v Zásmukách. Vzhledem ke svým dobrým školním výsledkům se ve svých devatenácti letech stal pomocným učitelem v pražském sirotčinci, zlákala ho ovšem vojenskáslužba. Roku 1808 vstoupil do rakouské armády shromažďované proti Napoleonovi jako dobrovolník. Roku 1809 bojoval u Aspern-Esslingu a u Wagramu, v roce 1813 u Drážďan a u Lipska. Po skončení napoleonských válek se zúčastnil tažení proti neapolské revoluci roku 1821. V letech 1827–1830 a poté znovu od roku 1837 působil jako učitel českého jazyka a literatury ve vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V průběhu svého života se vypracoval do hodnosti generálmajora a byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „ze Zdiradova“. V českém prostředí se proslavil především jako vlastenecký básník, přesto je třeba zmínit, že se v průběhu svého života české myšlence vzdálil, český jazyk přestal v běžné mluvě používat a též své děti vychoval německy.

Ferdinand Čenský (1829–1887) pocházel z rodiny starosty v Čechticích. Studoval nejprve na gymnáziích, později filozofii na pražské univerzitě. Již od mládí byl literárně činný, přičemž jeho články byly považovány za radikální. Právě jeden z nich v roce 1851 vyvolal nelibost úřadů, kvůli které byl po osmiměsíční vazbě odveden na vojnu. V roce 1859 bojoval jako nadporučík v řadách píseckého pěšího pluku č. 11 v Itálii v bitvách u Melegnana a u Solferina. Již tehdy začal s výukou češtiny v italských vojenských posádkách. Během války roku 1866 bránil jižní Tyrolsko před Garibaldim stále v řadách 11. píseckého pluku. V roce 1869 získal místo učitele českého jazyka a literatury na vídeňské akademii – podobně jako 40 let před ním Polák. Dosáhl hodnosti setníka a českému jazyku vyučoval soukromě i syny arcivévody Karla Ludvíka, a to Františka Ferdinanda (pozdějšího následníka trůnu zavražděného roku 1914 v Sarajevu) a Otu. Čenský se zabýval českým jazykem i historií a o těchto tématech publikoval řadu článků. Jedním z jeho významných činů bylo vytvoření německo-českého vojenského slovníku. Pouhý týden před zánikem habsburské monarchie byla po něm pozůstalá vdova společně s jejich synem dědičně povýšena do šlechtického stavu.

František Alexandr Zach (1807–1892) se na rozdíl od dvou výše uvedených „bouřliváků“ neproslavil v podunajské monarchii, ale v Srbsku, kde je dodnes uznáván. Narodil se v Olomouci, ovšem vyrůstal v Brně, kde jeho otec vlastnil hostinec. Vystudoval tamní gymnázium a poté práva ve Vídni. V roce 1831 se chtěl zapojit do bojů v polském povstání na straně Poláků, poté žil ve Francii, kde se věnoval studiu teorie vojenství. Později byl hlavou polské emigrace vyslán jako zpravodajec do Srbska. Po účasti na slovanském sjezdu v Praze roku 1848 ve funkci náčelníka štábu prošel 1. a 2. tažením slovenských dobrovolníků proti uherským povstalcům v letech 1848-1849, kde získal první praktické vojenské zkušenosti. Po ukončení války v Uhrách se vrátil do Bělehradu, kde díky známostem se srbskými veliteli z revolučních válek 1848-1849 založil dělostřeleckou školu (pozdější vojenskou akademii). Také rozšířil a modernizoval zbrojovku v Kragujevaci během doby, kdy působil jako její ředitel. Získal hodnost generála a funkci náčelníka generálního štábu (jím modernizované) srbské armády, kterou připravil na střetnutí s Osmanskou říší. Války v roce 1876 se zúčastnil jako velitel ibarské armády, ale záhy musel na tento post rezignovat, neboť zanedbání lékařské péče po banálním úrazu chodidla vedlo k amputaci jeho pravé nohy nad kolenem. Přesto se do následující války s Tureckem (1878) zapojil jako pobočník a poradce srbského knížete Milana Obrenoviće (později prvního srbského krále). Roku 1882 se vrátil do Brna, kde o deset let později také zemřel. V Srbsku je dodnes považován za zakladatele moderního srbského vojenství.

Životní osudy uvedených tří osobností se od sebe v různých bodech značně liší, přesto lze o všech těchto mužích říci, že byli českými vojáky vlasteneckého smýšlení, a právě proto se jejich osudy staly tolik žádanými v době první republiky, kdy se nový československý stát obracel ke své vlastenecké minulosti.

Citace:

TSCHORN, Rudolf. Bouřliváci. Praha: Svaz čs. rotmistrů, 1928. 237 s., il.