Zničený Bf 110 u El Alameinu, 1942

Snímek pořízený roku 1942 u El Alameinu zachycuje zničený německý dvoumotorový stíhací letoun Bf 110.

Roku 1934 vypsalo německé ministerstvo letectví soutěž na dvoumotorový stroj s dlouhým doletem, schopný bojovat jako stíhací letoun i plnit další funkce. Zvítězil projekt Willyho Messerchmitta, jenž byl označen jako Bf 110. První zkušební let se uskutečnil 12. května 1936 a na počátku druhé světové války měla již Luftwaffe k dispozici stovky těchto strojů.

Délka stroje ve verzi Bf 110C-4 z počátku války činila 12,1 m, rozpětí křídel 16,3 m, celková váha stroje byla 6750 kg. Dvojice motorů DB 601 o výkonu až 1100 koní dávala stroji v závislosti na výšce rychlost až 560 km/h. Dolet byl značný, až 2400 km – jedním z hlavních úkolů stroje bylo doprovázet bombardéry při náletech v hloubi nepřátelského území. Stroj mohl vystoupat do výšky přes 10 000 m. Výzbroj představovala dvojice kanónů ráže 20 mm a čtveřice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm umístěných fixně v nosu letadla a směřujících dopředu, a jeden pohyblivý kulomet MG 15 ráže 7,92 mm, umístěný na zádi kabiny a sloužící k ochraně před nepřátelskými stíhači nalétajícími zezadu. Posádku tvořili dva muži. Modifikace Bf 110 C-4/B představovala stíhací bombardér, který mohl nést dvě bomby o hmotnosti 250 kg.

V rané fázi války si Bf 110 proti zastaralému polskému letectvu vedl dobře. Během Bitvy o Británii se však jasně ukázalo, že se Bf 110 nemůže měřit s britskými Spitfiry a Hurricany – byl takřka dvakrát tak těžký, tedy relativně neobratný a příliš pomalu získával zpátky rychlost ztracenou při manévrování. Jako doprovodný stíhač byl tedy k nepotřebě. I nadále však pokračovala výroba Bf 110 a vývoj nových verzí, lišících se zejména výzbrojí, stroje tak mohly nést kanón ráže až 37 mm nebo rakety zavěšené pod křídly.

Bf 110 byl v dalších fázích války využíván k podpoře pozemních vojsk a pro svůj dlouhý dolet jako průzkumný letoun. Nezastupitelnou úlohu měl jako noční stíhač – většinu nočních stíhačů Luftwaffe představovaly právě tyto stroje. V takovém případě byly pokud možno vybaveny radarem a počet členů jejich posádky stoupl na tři. Specifický druh výzbroje představovala tzv. Schräge Musik, tj. kanóny umístěné v pilotní kabině a mířící směrem vzhůru. Stíhací letoun pak nepozorovaně vletěl pod nepřátelský bombardér a rozstřílel jej zezdola.

Není bez zajímavosti, že právě v letounu Bf 110 odletěl 10. května 1941 Rudolf Hess na svoji osudnou cestu do Spojeného království.

Kromě německého letectva používaly tyto stroje také letectva dalších evropských zemí Osy. Dvoumotorové stroje Me 210 a Me 410, které měly Bf 110 nahradit, nepředstavovaly výrazné zlepšení. Výroba Bf 110 tak pokračovala až do počátku roku 1945, přestože se tou dobou jednalo už o překonanou konstrukci. Údaje o celkovém počtu vyrobených strojů všech verzí se pohybují v rozmezí od 5926 do 6170, do současnosti se zachovaly dva exempláře.