KIENAST, Andreas. Die Legion Klapka: eine Episode aus dem Jahre 1866 und ihre Vorgeschichte.

Válku roku 1866 má většina obyvatel našich zemí zcela oprávněně spojenou s bitvou u Hradce Králové, ve které 3. července 1866 utrpěla rakouská armáda zdrcující porážku. Začátek pruského tažení v severních a východních Čechách je sice obecně v historickém povědomí zapsán také, ale méně výrazně než samotná bitva u Hradce.  Značně méně známé jsou pak operace armád po bitvě u Hradce jako bitva u Tovačova (15. července) nebo „poslední bitva“ války u Lamače (22. července poblíž Bratislavy).

Česká historická paměť týkající se války roku 1866 se přirozeně zaměřuje primárně na události na hlavním bojišti konfliktu, kterým se staly země Koruny české. Přesto do historické paměti již částečně pronikly také činy českých vojáků a námořníků na jižním – italském bojišti. Naopak stranou pozornosti zůstává poněkud neoprávněně západní bojiště, neboť tažení Prusů a jejich spojenců na území dnešního Německa je naší historické paměti poněkud vzdálenější. Přestože právě na tomto bojišti proběhly poslední boje války a přestože i na tomto bojišti lze nalézt rodáky z našich zemí.

Mezery v historické paměti ale nalezneme i na hlavním bojišti v našich zemích. Týkají se nejen zdařilého výpadu z terezínské pevnosti a zničení železničního mostu u Neratovic, ale především tažení Klapkovy uherské legie ze Slezska přes Moravu na severní Slovensko a zpět. Právě touto problematikou se zabývá i dnes prezentovaná kniha Andrease Kienase, která vyšla ve Vídni roku 1900. V poslední době toto téma v české historiografii zpracoval Josef Fučík v knize Válka 1866 : běda poraženým.

Na stranu Prusů se roku 1866 totiž přidala i uherská emigrace, která po porážce v revolučních válkách let 1848-1849 v zahraničí nepolevovala ve snaze vydobýt Uhersku samostatnost. Mezi přední organizátory vojenské uherské emigrace patřil i generálmajor Georg (či maďarsky György) Klapka, rodák z Temešváru, jehož rod měl české kořeny. Tento v letech 1848-1849 úspěšný vojevůdce se angažoval již roku 1859 ve výstavbě uherské legie v Itálii, která však již do průběhu války s Rakouskem nestačila zasáhnout.

O sedm let později se zdálo, že se historie bude opakovat, neboť formování uherské legie v pruském Slezsku probíhalo příliš pomalu a válka naopak opět příliš rychle. Nakonec větší část Klapkovy legie o počtu asi 1500 mužů vytáhla ke svému vpádu do Horních Uher (Slovenska) až 26. července 1866, tedy v den, kdy bylo podepsáno v Mikulově příměří. V následujících dnech se Uhři přesouvali z pruského (dnes polského) Slezska přes Bohumín a Ostravu k uherské hranici. Klapka věděl, že se jej Prusové pokusí zadržet (o což se několikrát neúspěšně pokusili) a jeho jednotku odzbrojit, ale nabízenou příležitost k vyvolání povstání hodlal využít stůj co stůj. Proto se vyhnul Jablůnkovskému průsmyku, kde správně předpokládal rakouskou posádku, a raději zvolil přesun náročným terénem mimo hlavní pochodové trasy, na kterých jej mohli zastavit rakouské jednotky nebo pruský kurýr se zprávou o příměří. Ráno 3. srpna 1866 překročil Klapka se svými vojáky uherskou hranici a stanul po letech opět na Slovensku. Téhož dne došli Uhři až do obce Turzovka, kde je ale čekalo nemilé překvapení. Místní obyvatelstvo je totiž přijalo chladně a pod uherský prapor se nikdo nehrnul.

Zároveň Klapka zjistil, že Rakušané o jeho expedici vědí a že údolím Váhu proti němu postupují rakouské jednotky s předsunutými hulánskými hlídkami a s praporem polních myslivců č. 2. Po zvážení situace se pak rozhodl vrátit se se svými vojáky zpět na Moravu, neboť jeho legionáři začínali propadat deziluzi a dezertovat. Ráno 5. srpna dorazili Uhři do Rožnova pod Radhoštěm, nicméně husarské hlídky vyslané do Frenštátu zjistili blízkou přítomnost rakouských hulánů a Uhři museli dále ustupovat. Následující den narazili na pruského jezdce, který je nasměroval k demarkační linii. Celá expedice skončila 8. srpna tím, že byla Klapkova legie převezena železnicí zpět do pruského týlu. Rakouské hlídky ale ještě v následujícím týdnu čistili okolí od Klapkových opozdilců a dezertérů. Přes minimální vojenský význam celé akce se Prusům podařilo zajistit uherským legionářům v mírových podmínkách beztrestnost. V následujícím roce došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a řada emigrantů, včetně generálmajora Klapky, se poté vrátila do své vlasti.

Prezentovaná kniha se nezaměřuje jen na samotné vojenské tažení Klapkovy legie, které bylo sice zajímavou raritou v historii války roku 1866, ale z vojenského hlediska bylo zcela bezvýznamné. Kniha formátu přibližně A4 v pevných deskách bez ilustrací přináší v prvé řadě podrobný popis aktivit uherské politické a vojenské emigrace po roce 1849 a vznik Klapkovy legie roku 1859. Text však sleduje politickou linii, a tak se čtenář o nasazení uherské legie v Itálii v 60. letech 19. století mnoho nedozví. Následující kapitoly se zaměřují na politická jednání uherské emigrace s Prusy, výstavbu legie roku 1866 a plány na její nasazení. Jedna kapitola popisuje samotné tažení Klapkových legionářů na Slovensko, které jsme v této anotaci stručně nastínili. Závěrečné kapitoly jsou pak věnovány dalším osudům uherských exilových vojáků až do rozpuštění útvaru v říjnu téhož roku. Text knihy je doplněn pouze jedním listem s výřezem z mapy zachycující oblast tažení legie a třemi faksimiliemi dobových dokumentů.

Prezentovaná kniha je dodnes jedním z nejlepších a nejpodrobnějších zpracování této prakticky neznámé historie války roku 1866. Věříme, že si i dnes najde své čtenáře, neboť úspěšně mapuje bílá místa naší vojenské historie.

Knihu si můžete online přečíst zde.

 

Citace:

KIENAST, Andreas. Die Legion Klapka : eine Episode aus dem Jahre 1866 und ihre Vorgeschichte. Wien : L. W. Seidler & Sohne, 1900. 386 s.