Rakousko-uherské dělostřelectvo na počátku války, 1. část

Dělostřelectvo patřilo po dlouhá staletí ke klíčových složkám armád nejrůznějších uskupení a států. Děla často rozhodovala bitvy, podílela se na vytváření zásadní strategických výhod proti soupeři.  Houfnice a kanóny sehrály ústřední roli i v první světové válce, a to v případě všech bojujích stran. O rakousko-uherském dělostřelectvu  je i následující komplexní text historika VHÚ Jana Fedosejeva, jehož první část vám nabízíme.

Na počátku 20. století procházelo dělostřelectvo obdobím bouřlivého rozvoje. Všechny armády přešly z černého prachu na bezdýmný objevený v 80. letech 19. století, který uděloval střele mnohem větší pohybovou energii. V dělových střelách se používaly nové trhaviny o vysoké výbuchové energii jako ekrazit, melinit a tritol. Nabíjelo se střelivo s mosaznou nábojnicí, která lépe těsnila při výstřelu a zrychlovala manipulaci. Čím dál více se začínaly prosazovat ocelové hlavně a střely, které umocňovaly možnosti děl. Zvětšoval se dostřel děl a účinnost střel v cíli.

Pokrokem klíčového významu ve vývoji dělostřelectva bylo vyřešení brzdovratného zařízení zákluzu hlavně. To umožňovalo větší stabilitu děl při střelbě a podstatné zrychlení palby. Do předvoje světových zbrojovek, které se daly touto cestou, patřily i Škodovy závody v Plzni. Už v roce 1890 přišly se 75mm polním kanonem se zákluzem hlavně a s brzdovratným zařízením. Bohužel tento kanon ani jeho pozdější model nenalezl u rakousko-uherské vojenské správy pochopení, a tak se Škodovka vrátila ke konstrukci děl se zákluzem celé lafety.

V roce 1898 zavedla francouzská armáda 75mm kanon model 1897. Šlo o první sériově vyráběný „rychlopalný“ polní kanon s brzdovratným zařízením. Zbraň se nabíjela jednotným nábojem, což umožňovalo rychlé a jednoduché nabíjení. Zavedení tohoto kanonu znamenalo převrat v dělostřelecké konstrukci. Zkušená obsluha byla schopna za minutu nabít a vystřelit přes dvacet mířených ran.

Se zavedením tohoto rychlopalného polního kanonu zastaraly prakticky přes noc všechny dosud vyrobené kanony celého světa. Na počátku 20. století tak všechny světové armády urgentně zaváděly „rychlopalná děla“, jež tak dávaly základ polnímu dělostřelectvu. To bylo na začátku války dominantní složkou dělostřelectva všech armád. Stabilizace děla při výstřelu umožnila další významná zdokonalení. Obsluha mohla zůstat v boji při výstřelu u děla a k její ochraně před střelbou pěchoty a střepinami se děla začínají počátkem 20. století vybavovat ocelovým ochranným štítem. V neposlední řadě se začínala používat optická mířidla zaručující vysokou přesnost střelby. Pronikavé změny v dělostřelecké technice sebou přinášely nové možnosti jejího využití v boji. Díky tomu se měnilo postavení dělostřelectva na bojišti a způsob vedení boje.

Organizace rakousko-uherského dělostřelectva na počátku války

Dělostřelectvo bylo společně s pěchotou a jezdectvem součástí rakousko-uherských pozemních ozbrojených sil. Ty byly po roce 1867 tvořeny Císařským a královským společným vojskem (Kaiserliches und königliches gemeinsames Heer) a dvěma teritoriálními armádami: zeměbranou neboli Císařsko-královskou zeměbranou (Kaiserlich-königliche Landwehr) v Předlitavsku a zeměbranou resp. Královskou uherskou zeměbranou (Königlich ungarische Landwehr, neboli Magyar Királyi Honvédség) v Zalitavsku. Nejvyšším velitelem veškerých rakousko-uherských ozbrojených sil byl císař, jemuž v řízení vojenských záležitostí pomáhaly vojenské kanceláře. Velkou nevýhodou struktury ozbrojených sil byla její složitost a dvojkolejnost. To mělo neblahé dopady na operativnost a schopnost řešit problémy armádního charakteru.

Podle taktického použití lze rakousko-uherské dělostřelectvo rozdělit do tří základních skupin. První skupinu tvořilo polní dělostřelectvo. To v sobě zahrnovalo veškeré dělostřelectvo působící na bitevním poli a bylo složeno z organizačních celků s výzbrojí od lehkých polních kanonů, přes lehké polní houfnice až po těžká velkorážní děla. Druhou skupinou bylo horské dělostřelectvo se speciálním dělostřeleckým materiálem přizpůsobeným pro použití ve vysokých nadmořských výškách. Třetí základní skupinu tvořilo pevnostní dělostřelectvo. To v sobě zahrnovalo veškeré dělostřelectvo obvykle velkých ráží určené k pevnostnímu válčení, ať už šlo o ofenzivní nebo defenzivní charakter. Šlo tedy o těžké velkorážní kanony nacházející se jak v pevnostech a na pobřežích, tak o těžká obléhací děla a moždíře, která naopak proti pevnostem bojovala.

Od roku 1867 až do roku 1914 prošla rakousko-uherská branná moc několika reformami a modernizacemi. K nejvýznamnějším změnám došlo přijetím říšského zákona č. 128 ze dne 5. července 1912, jímž byl zaveden nový branný zákon. Podle něj se v rakousko-uherské armádě ustanovila dvouletá základní služba, u jezdectva a jezdeckého dělostřelectva trvala tři roky, u válečného námořnictva čtyři. Tak jako celé ozbrojené síly procházelo i dělostřelectvo nemalým počtem reforem a modernizačních procesů. Měnila se jeho organizační struktura i technika. Především se zaměřením na posílení jednotlivých dělostřeleckých brigád polního a horského dělostřelectva i pevností na východní hranici říše.

Organizačně se rakousko-uherské dělostřelectvo dělilo na tři větve: dělostřelectvo Císařského a královského společného vojska (společné armády), dělostřelectvo Císařsko-královské zeměbrany (Landwehru) a dělostřelectvo Královské uherské zeměbrany (Honvédu). Každá větev pak byla dále složena z regimentů, divisionů (jednotka v té době na úrovni mezi praporem a rotou, dnes by ji nejvíce odpovídal stupeň oddíl) a praporů jednotlivých druhů děl, jež se dále skládaly z dělostřeleckých baterií.

Nejsilnějším a nejpočetnější větví bylo dělostřelectvo společné armády. To se v roce 1914 skládalo z:

• 42 pluků polních kanonů (Feldkanonenregimenter), každý pluk měl 5 baterií;

• 14 pluků polních houfnic (Feldhaubitzregimenter), každý pluk měl 4 baterie;

• 9 divisionů jízdního dělostřelectva (Reitende Artilleriedivisionen), každý division měl 3 baterie;

• 14 divisionů těžkých polních houfnic (Schwere Haubitzdivisionen), každý division měl 2 baterie;

• 10 pluků horského dělostřelectva (Gebirgsartillerieregimenter), každy pluk měl 4 baterie horských kanonů a 2 baterie horských houfnic;

• samostatného horského divisionu (Selbständige Gebirgskanonendivision) složeného ze dvou baterií;

• 6 pluků pevnostního dělostřelectva (Festungsartillerieregimenter), přičemž čtyři pluky byly složeny ze 2 praporů a zbylé dva měly 3 prapory;

• 10 nezávislých praporů pevnostního dělostřelectva (Festungsartilleriebataillonen).

Pluky polních kanonů společné armády byly označovány čísly 1–42 a každý pluk se skládal z 5 baterií kromě 8 pluků vyčleněných pro Landwehr (č. 2, 4, 7, 23, 26, 28, 32 a 40). Ty měly po 4 bateriích. Každý pluk měl ještě administrativně organizační (náhradní) baterii, jejímž úkolem bylo v případě války zajišťovat v místě posádky výcvik nových vojáků, doplňování bojových ztrát a výstavbu a vybavení nově stavěných baterií a jejich odesílání do pole. Baterie polních kanonů měla 6 děl, 6 muničních a 6 zásobovacích vozů. Kvůli možnosti lepšího manévrování se členila na 3 čety po 2 dělech a 2 muničních vozech. Zásoba střeliva na baterii činila 498 ran, z nichž 42 granátů a 84 šrapnelů bylo vezeno přímo u baterie, dalších 132 granátů a 240 šrapnelů pak u muniční kolony. Po vyhlášení mobilizace a přechodu na válečnou sestavu se počty baterií polních kanonů zvýšily asi o jednu desetinu původního stavu – pluky polních kanonů č. 6, 11, 13, 16, 18, 19, 22, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38, 39, 41 a 42 postavily každý jednu záložní baterii polních kanonů o 6 dělech. Mírový stav 202 baterií polních kanonů se tak zvýšil na 222 baterií.

Pluky polních houfnic se číslovaly 1–14. Každý pluk měl 4 baterie členěné stejně jako baterie polních kanonů. Zásoba střeliva pro baterii činila 363 ran (51 granátů a 72 šrapnelů u baterie a 96 granátů a 144 šrapnelů u muniční kolony). Počet baterií polních houfnic byl před mobilizací 56.

Divisiony jízdního dělostřelectva (značené číslem 1, 2, 4, 5, 6, 7, 9, 10, a 11) měly každý 3 baterie o 4 polních kanonech. Celkový počet baterií byl tedy 27.

Divisiony těžkých houfnic (číslovány 1–14) sestávaly každý z 2 baterií o 4 dělech. Každá baterie disponovala celkem 240 náboji, z nichž 168 bylo granátů (42 u děla) a 72 šrapnelů (18 u děla).

Horské dělostřelectvo mělo v míru 10 pluků horských děl (číslo 3, 4, 6, 7, 8, 10–14), složených každý ze 4 baterií horských kanonů a 2 baterií horských houfnic o 4 dělech. Další jednotkou horského dělostřelectva byl samostatný (dalmatský) division horských kanonů se 2 bateriemi horských kanonů o 4 dělech. Baterie horských kanonů i horských houfnic měly stejnou dotaci munice, a to 240 nábojů, přičemž podíl šrapnelů byl u kanonů vyšší než u houfnic. Početnost horského dělostřelectva jasně ukazuje, jakou důležitost a nezastupitelnou roli mu vojenští experti monarchie přisuzovali. Vždyť c. a k. armáda měla před první světovou válkou pravděpodobně vůbec nejpočetnější horské dělostřelectvo na světě a jeho počty se za mobilizace ještě výrazně zvýšily – pluky č. 3, 8 a 14 stavěly navíc po 2 bateriích kanonů a pluky č. 6, 11, 12 a 13 po 1 baterii. Na začátku války tak bylo k dispozici 72 proti mírovým 62 bateriím horských děl.

Po mobilizaci disponovalo polní a horské dělostřelectvo celkem 331 polními a 74 horskými bateriemi. U každé divize společné armády bylo vytvořeno velitelství dělostřelecké brigády, kterému podléhal pluk polních kanonů o 5 bateriích a oddíl polních houfnic o 2 bateriích, divize operující v horském terénu měly místo toho k dispozici pluk děl horských. Jezdecké divize byly vybaveny každá jedním oddílem jízdního dělostřelectva o 3 bateriích a jednotlivým armádním sborům byl jako posilová jednotka přidělen vždy 1 oddíl těžkých houfnic o 2 bateriích.

Pevnostní dělostřelectvo bylo od devadesátých let minulého století systematicky posilováno. Po reorganizaci v roce 1890 bylo začleněno do 6 pluků o 2–3 praporech a 3 samostatných praporů. Další velká reorganizace nastala v roce 1908, kdy vznikla velitelství pěti brigád pevnostního dělostřelectva, ve kterých byly soustředěny jednak pluky obléhacích děl (č. 1 – Vídeň a č. 6 – Komárno), které podléhaly pevnostní dělostřelecké brigádě č. 1 ve Vídni, jednak pluky děl pevnostních (č. 2–5). Počet samostatných praporů pevnostního dělostřelectva se před válkou několikrát změnil, v roce 1914 jich bylo 10.

Dělostřelectvo Landwehru disponovalo 8 divisiony polních kanonů (číslované 13, 21, 22, 26, 43–46) a 8 divisiony polních houfnic (stejné číslování). Každý z divisionů měl dvě baterie. Horským ani těžkým dělostřelectvem Landwehr nedisponoval.

Dělostřelectvo Honvédu se skládalo z 8 pluků polních kanonů Honvédu (číslovány 1–8) a honvédského jízdního dělostřeleckého divisionu. Pluky polních kanonů Honvédu neměly stejný počet baterií. Pluky číslo 1, 4–7 měly po 4 bateriích polních kanonů, pluky číslo 1 a 2 měly 3 baterie polních kanonů a pluk číslo 8 měl 5 baterií polních kanonů. Všechny baterie měly stejné členění jako baterie polních kanonů společné armády. Honvédský jízdní dělostřelecký division byl sestaven ze tří baterií o čtyřech polních kanonech. Division jízdního dělostřelectva Honvédu byl podřízen jezdecké divizi Honvédu. Polní houfnice, horská ani těžká děla ve své výzbroji neměl.

Výzbroj rakousko-uherského dělostřelectva

Všeobecně bylo dělostřelectvo v Rakousko-Uhersku považováno za schopné a loajální. Stavělo na tradici minulých bitev, při nichž prokázalo své schopnosti a dovednosti. Dělostřelci byli dobře vycvičení, disciplinovaní a společností vnímáni jako profesionálové dobře ovládající své řemeslo a hrdí na svůj cech.

Avšak počátek dvacátého století se nesl v duchu technickovědecké revoluce, kdy převratné vynálezy a objevy měnily život společnosti poměrně rychlým tempem a kdy bylo zapotřebí soustavně sledovat nové trendy a konflikty a neustále inovovat a přizpůsobovat v souladu s aktuálními potřebami. V této oblasti vedení rakousko-uherské armády poněkud selhávalo. Snažilo se sice nové trendy sledovat, testovalo nové zbraňové systémy, avšak těmto inovacím příliš nedůvěřovalo. Poměrně velká antipatie k novým technologiím a k modernizaci spolu s komplikovaným byrokratickým aparátem, dlouhotrvajícími rozhodovacími a schvalovacími procesy měly za následek, že před vypuknutím první světové války tvořila výzbroj rakousko-uherského dělostřelectva z nemalé části stále zastaralá děla z předchozího století.

Jan Fedosejev