Cesta do Tobruku

Začalo to v podstatě v sobotu 30. srpna 1941, kdy v syrském Aleppu navštívil velitelství Československého pěšího praporu 11 - Východního nový spojenecký vrchní velitel pro Střední východ sir Claude J. E. Auchinleck. Po vzorném uvítání československou jednotkou, se britský velitel zeptal podplukovníka Karla Klapálka: „Chcete jít na Kypr, nebo znovu na bojiště?“

Podplukovník mu po špatných zkušenostech se svými nadřízenými z Čs. vojenské mise v Jeruzalémě začal zdvořile vysvětlovat, že odpověď na jeho otázku přísluší veliteli mise. Auchinleck se však nedal odbýt: „Dobře! A váš osobní názor?“

Hubený český podplukovník s bohatými válečnými zkušenosti legionáře z předchozí světové války a s vizáží připomínající spíše pravého britského frontového důstojníka odpověděl okamžitě: „Na Kypru se přece nebojuje, co bychom tam dělali?“

„All right!“, řekl s úsměvem Auchinleck a debatu ukončil…

I z jeho lakonické reakce bylo dost zřejmé, že přání vojáků Klapálkova praporu bojovat s nacisty se záhy vyplní. Avšak teprve o čtyři týdny později konečně dorazil k praporu z Hlavního velitelství britských ozbrojených sil pro Střední východ v Káhiře oficiální rozkaz o jeho přemístění do Alexandrie.

Proto v úterý 7. října 1941 začaly jednotky 18. australské brigády střídat československé roty na jejich stanovištích na syrsko-tureckém pomezí. Příslušníci praporu odevzdali nadbytečný materiál a do 10. října se všichni soustředili v Aleppu. O tři dny později vydal velitel rozkaz k transportu do tranzitního tábora Ez Zib u Haify.

Z Ez Zibu vedla další cesta znovu do Egypta. Prapor se přeplavil přes Suezský kanál a přibyl do soustřeďovacího prostoru El Amiriya, ležícího asi třicet kilometrů jihozápadně Alexandrie. V Amiriyi se k praporu připojili další vycvičení vojáci z výcvikového střediska v Agami. Byli vítaným doplňkem, protože bojové počty praporu byly silně zdecimovány horečnatými chorobami ze syrského pobytu. V té době již bylo víceméně veřejným tajemství nejen to, že prapor půjde na frontu, ale prakticky bylo již i známo místo jeho bojového nasazení – již několik měsíců obklíčený Tobruk! Ten i jeho obránci byly již v té době obrovským pojmem...

Tobruk (arabsky: طبرق‎ , nazývaný také Tobrúk, Tóbruch, Tobruch, Ţubruq nebo Tobruck) je město v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem a zároveň přístav ležící na pobřeží Středozemního moře. V roce 2006 v něm žilo asi 110 000 obyvatel. Již ve starověku na tomto místě vybudovali Řekové město Antipyrgos jako středisko jedné ze svých kolonií na pobřeží severní Afriky. V době římské nadvlády nad Středozemním mořem sloužil Tobruk jako významná pevnost provincie Kyrenaika. Později se město stalo důležitou zastávkou karavan putujících podél pobřeží Středozemního moře. V roce 1911 jej stejně jako celou Lybii ovládli Italové. Ti zde potom koncem 30. let kolem města vybudovali pásmo opevnění, které z Tobruku udělalo v letech 2. světové války legendu a všeobecně známý pojem jakými byly například Westerplatte, Narvik, Dunkerque, Leningrad, Kursk, Monte Cassino či třeba Bastogne a Remagen.

Válečný deník vypovídá

Již samotná přeprava československého praporu do obleženého Tobruku byla velice zajímavá. Vojáci ze suchozemského srdce Evropy se do pevnosti museli dostat po moři. Cennou výpověď o této operaci nám nabízí záznam z úterý 21. října 1941 ve válečném deníku praporu. Stojí za to jej ocitovat celý:

V 03.00 hod. odejel z el-Amiriye transport praporu po autoose Amiryia – Alexandria. Vozidla jela za naprostého zatemnění.

- V 04.30 hodin dorazila auto-kolona do alexandrijského válečného přístavu.

Okamžitě provedeno vyložení mužstva z aut a nastupování do dvou destroyerů a to:

Skupina „A“: 16 důstojníků a 305 mužů: S.V. praporu, četa velit. praporu, 2 čety 2. roty, 3. a 4. rota.

Skupina „B“: 16 důstojníků a 297 mužů: RDZ, 1. rota a 1 četa 2. roty.

Každý obdržel při vstupu na loď záchranný pás.

Při východu slunce v 05.30 hodin za hučení sirén vyplouvají 2 lodi s mužstvem praporu, doprovázeny jedním menším křižníkem s polským důst. legionem a 1 torpédoborcem z alexandrijského přístavu, v němž jsou zakotveny válečné lodi všech typů, ponorky a protiletadlová balónová přehrada nad přístavem.

Konvoj vyplouvá na širé moře, doprovázen letounem.

Jednotlivé lodi občas při plavbě manévrují, měníce směr a vzdálenosti.

Letoun doprovázející náš konvoj se asi po půlhodině vrací na svou základnu v Alexandrii. Objevuje se však další letoun z letecké základny asi od Sidi Haneish a opět v širokém okruhu nad konvojem vykonává hlídkovou službu. Byl pravděpodobně přivolán buď signalizací světelnou nebo vlajkovou ze stožárů lodí.

Umístění mužstva na lodích bylo neobyčejně stísněné. Mužstvo sedělo na svých zavazadlech na malé palubě, takže když později vpluly lodi do rozbouřeného moře, převalovaly se obrovské vlny až přes palubu a většina mužstva byla úplně promočena. Kromě toho bylo několik pytlů a toreb vlnami spláchnuto do moře.

Část důstojníků a mužstva snášela plavbu po rozbouřeném moři poměrně dobře, avšak větší část trpěla mořskou nemocí a z obavy před nevolností neodebrala se ani na teplý čaj, který byl na lodi vydáván a po dobu plavby ničeho nepojedla.

Jinak byla plavba po moři provedena bez vážných nehod a pokud se týče nepřátelské akce z moře i ze vzduchu – šťastně. Na konvoj byl během přeplavby učiněn toliko jeden nepřátelský nálet, při němž byly shozeny 4 bomby ve vzdálenosti asi 1 km od konvoje. Kromě toho byly ještě dva žluté poplachy, ale mužstvo se o tom dozvědělo teprve na pevné zemi, takže nemohla vzniknouti panika.

Při plavbě za tmy panoval na všech lodích naprostý „black-out“ a byl vydán i zákaz kouření.

První známky, že se přibližujeme k pobřeží Tobruku, byly záblesky dělových výstřelů a pak výstražné světlo z přístavu, označující minová pole.

Ve 23.30 hodin přistála loď se skupinou „A“ u břehu. Započalo okamžité vystupování na pobřeží za naprostého zatemnění. Každý odevzdal opět při odchodu z lodi svůj záchranný pás.

Po vylodění „A“ skupiny vyloďována skupina „B“.

Po menších skupinkách, doprovázených australskými vůdci, odcházelo mužstvo z přístavu v přezůvkách do prostoru, kde bylo očekáváno auto-kolonou, určenou k jeho přesunu do vykázaného postavení.

Tuto cestu, vedoucí rozbitým městem Tobrukem, jehož obyvatelé se již dříve rozprchli a nebo zůstali pod sutinami, trvající asi jednu hodinu, vykonala většina mužstva se značným zatížením (v battle-dressech a v pláštích s úplnou výstrojí a pytli) dosti dobře, část mužstva docházela však jednotlivě, opožděně a jednotlivci byli sváženi auty.

Vůdci dopřávali pochodujícímu mužstvu odpočinku vždy v asi desetiminutových intervalech…

Přesun československého praporu po moři do obklíčeného Tobruku byl součástí široce pojaté operace, která dostala krycí označení „Cultivate“. Během ní došlo od 12. do 25. října 1941 k obměně podstatné části posádky obleženého Tobruku, kdy z něj bylo do Egypta podle některých pramenů evakuováno 7 234 převážně australských vojáků a dalších 727 zraněných, které vystřídalo čerstvých 7 137 mužů, mezi kterým bylo téměř 10% Čechoslováků. Z Tobruku se však již nedostali vojáci 2/13. australského praporu, kterým se tak dostalo té cti, že byli spolu s dvěma rotami 2/15. australského praporu a několika muži z velitelství 9. australské divize jedinými vojáky, kteří bojovali v obklíčeném Tobruku od začátku až do konce plných 244 dnů, na což byli později patřičně hrdí.

Podívejme se nyní ve stručnosti na všechny tři lodě, které se v říjnu 1941 podílely na přepravě 663 československých vojáků do obleženého Tobruku:

* torpédoborec HERO (H 99)

V době přepravy našich vojáků z předsunutého ubytovacího oddílu pplk. Střelky, který do Tobruku odplul v počtu 29 mužů již 12. října 1941, lodi velel Cdr. Hilary Worthington Biggs. Do služby byla zařazena v říjnu 1936. Zúčastnila se bitev u Narviku, Kalábrie a Cape Spada a měla podíl na potopení německých ponorek U 568 a U 559. V listopadu 1943 byla zařazena pod jménem Chaudiere do sestavy kanadského válečného námořnictva, dočkala se konce války, ale již v březnu 1946 byla prodána na železný šrot do hutí.

* torpédoborec HASTY (H 24)

V české historiografii i v memoárové literatuře je ve většině případů mylně uváděno jméno Healthy. Šlo o loď stejné třídy jako Hero a tak byl i tento torpédoborec o standardním výtlaku 1 350 tun 98 metrů dlouhý a 10 metrů široký. Jeho maximální rychlost představovalo 36 uzlů (70 km/hod) a základní výzbroj tvořily vedle torpédometů a protiletadlové ochrany 4 děla ráže 120 mm. Posádku lodi, která se zúčastnila bitev u Kalábrie, Cape Spada, Cape Matapan, evakuace britských sil z Řecka a potopení německé ponorky U 79, tvořilo 145 mužů. Konce války se tato loď, která do Tobruku přepravila 313 československých vojáků, nedočkala. Dne 15. června 1942 ji při doprovodu konvoje z Alexandrie na Maltu jihozápadně od Kréty torpédoval a potopil německý rychlý člun S-55…

* torpédoborec NAPIER (G 97)

Loď byla pojmenována podle britského admirála Charlese Napiera (1786 – 1860) a do služby zařazena v prosinci 1940. Šlo o vyšší třídu s posádkou o síle 226 mužů a s rychlostí 36 uzlů o standardním výtlaku 1 760 m, délce 108,7 m a šířce 10,9 m. Základní výzbroj tvořilo vedle torpédometů a protiletadlové ochrany 6 děl ráže 120 mm. Od února 1942 sloužila loď v australských službách v asijských vodách a byla dokonce v tokijské zátoce 2. září 1945 přítomna japonské kapitulaci. V lednu 1956 skončila svou službu jako „potrava“ pro hutě…

Tobruk očima chlapů ze srdce Evropy

V tranzitním táboře v palestinském Ez Zibu musel Československý 11. pěší prapor - Východní 14. října 1941 podstoupit důkladnou proměnu. Přecházel z teplé roční doby do chladné, a tím se měnila celá jeho výstroj - odevzdávaly se šortky a rozhalené košile s krátkými rukávy, sítě proti moskytům, lehké přikrývky a oblékalo se zimní prádlo, teplý soukenný stejnokroj - battledress -, přejímaly se příslušné doplňky i s plynovou maskou, ocelovou přílbou a ostatním vybavením britského pěšáka. Vojáci odesílali k úschově všechen osobní majetek kromě nejnutnějších věcí, bez nichž by se byli neobešli. Podle rozkazu totiž nesměl mít nikdo s sebou víc, než co se vešlo do lodního pytle...

MUDr. Leopold Firt

Nejhorší a nejtěžší zážitky? Rozhodně první den – cesta do Tobruku. Nálety, obavy z ponorek, rozbouřené moře, lodě se hrozivě kývaly. Bál jsem se a to nejhorší bylo při připlutí, kdy jsme vystupovali po pontonech (jen prkna na sudech). Noc osvětlovaly rakety a výbuchy bomb, dělostřelba, ponton se kýval, atmosféra tísnivá, jen Australané nás povzbudivě poplácávali po ramenou a zádech.

Přespali jsme a potom to už bylo všechno “normální”. Zalezli jsme do děr a staly se z nás „tobrucké krysy“. Žrala nás stáda písečných blech, ohrožovaly stovky min. V pevnůstkách byl nedostatek kyslíku a smrad. Často jediným osvětlením byly v oleji namočené hořící hadříky v plechovkách. Byli jsme očouzení, znechucení z jednotvárné stravy i špatné vody, ale také plní chuti poprat se nepřítelem…

Oldřich Sejček

Dostávali jsme na den jednu polní láhev mořské přefiltrované a chlorované vody. S tím jsme museli vystačit, uhasit palčivou žízeň, oholit se, umýt se a vyčistit si zuby. Zvláštní příděl dostávala jen kuchyň, která vařila čaj, a ten byl potom velmi šetrně rozdělován. Chléb nebyl, stejně jako zelenina. Naší hlavní potravou byly suchary a hovězí maso v konzervách. Důsledky toho se projevovaly v avitaminóze, která mužstvo vystavené neustálé střelbě, granátům a výbuchům min velmi oslabovala...

ing. Jáchym Pelnář

Když vojáci československého praporu po strastiplné cestě na vlnách Středozemního moře dorazili do Tobruku, v jejich okupované vlasti již téměř měsíc krvavě řádil nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Stannému právu, které ihned po svém příjezdu do Prahy vyhlásil, padlo v té době za oběť několik stovek českých vlastenců, mezi kterými byli například i zatčení generálové Josef Bílý, Hugo Vojta, František Horáček, Mikuláš Doležal, Václav Šára a Oleg Svátek. To vše naši vojáci věděli zásluhou monitorování zpráv z protektorátního rozhlasu a tak toužili ještě více po příležitosti k boji, aby mohli nacistům splatit dluh za jejich zločiny.

Okupanti a jejich čeští kolaboranti však v té době již také věděli o existenci praporu. V rozhlasovém projevu na něj 15. listopadu 1941 reagoval i český největší kolaborant s nacisty protektorátní ministr Emanuel Moravec: „Jak víte, česká legie, kterou Beneš se svými pomocníky zverboval a která byla decimována v Polsku, ve Francii a Řecku, byla nyní dopravena do severní Afriky do Tobruku pod déšť německých pum a granátů. Jak asi zachází britské velení s takovými českými jednotkami, které nejsou ničím jiným než opuštěnou cizineckou legií, která se zaprodala a nyní nemá jiného vyváznutí než pod zem…“

Moravcův skřehot však československé vojáky nejen bavil, ale dodával jim i sebevědomí, protože i oni si teď mohli podobně jako další obránci Tobruku z řad Australanů, Indů či Poláků hrdě říkat „tobrucké krysy“. Původně šlo o nadávku nepřátel, kterou si však jako první vzali hrdě za svou rázovití Australané.

Úsek československého praporu se nacházel po obou stranách výpadové silnice na Dernu a měřil asi 5,7 kilometru. Jeho obrana se opírala o třináct pevnůstek (s označením od S 15 po S 31/5), hlavní těžiště bylo v největší pevnosti S 19, ležící po jižní straně silnice. Zatímco 2. rota čs. praporu zaujala nejjižnější úsek, 3. rota se rozmístila podél silnice a 4. měla hájit severní křídlo. Ostatní jednotky - 1. rota, rota doprovodných zbraní a velitelství praporu - zůstaly asi dva až tři kilometry zpět. Pravými sousedy směrem k moři byli nejprve vojáci australského praporu 2/13 a později polského hulánského pluku; na jihu stál 3. polský prapor.

Československý prapor měl tehdy 551 pušek, 84 těžkých a lehkých kulometů nejrůznějších vzorů (např. Schwarzlose, Fiat, Hotchkiss, Vickers, Lewis, Bren aj.), 34 samopalů typu Thompson, 27 dvoupalcových a třípalcových minometů a granátometů, 30 protitankových pušek, několik raketových pistolí a příslušné množství munice. Později převzal i 3 protitankové kanóny ráže 47 mm a dokonce i 4 houfnice ráže 100 mm, které se 6. prosince 1941 staly součástí smíšené československo-polské dělostřelecké baterie. Prapor rovněž převzal šest rychlých obrněných „brencarrierů“ a 44 jiných transportních a bojových vozů. Zbraně i vozidla však měly různorodou úroveň a byly často ve špatném stavu.

Proti československým pozicím ležely části italských divizí „Brescia“ a „Trento“, zesílené německými oddíly. Celkem byly kolem Tobruku čtyři italské a jedna německá divize. Ty se opíraly o několik výšin, z nichž nejvýznamnější byly dvojitý pahorek „Twin Pimples“ na severním okraji praporního úseku, dále „White Rock“, kóta 69, a na jihu „White Knoll“. Ještě dále na jih se tyčil nejvyšší bod v kraji - pahorek „El Medauuar“, jenž původně tvořil soustavu obranného perimetru. Nepříteli se však právě v tomto úseku podařilo již 31. května vklínit do soustavy opevnění a ovládnout tento vrchol. Odtud i z dalších výšin zastřeloval se dělostřelectvem i kulomety do pozic obránců Tobruku.

Západní úsek pevnosti byl považován za nejtíže bránitelný, a to i proto, že přední linie fašistů byly zde vzdáleny od obránců jen 80 až 800 metrů, zatímco na jižním a východním perimetru činila vzdálenost bojujících vojsk místy často dva až šest kilo¬metrů.

Bojovým úkolem československých rot v prvním sledu bylo hájit přidělené postavení, zejména zabránit nepříteli proniknout po silnici Derna-Tobruk a úžlabinou severně od ní. Záložní 1. rota měla palbou podporovat 2. a 3. rotu a připravit dvěma četami eventuální protiútok v oblasti silnice. Posilové jednotky byly vyčleněny z roty doprovodných zbraní, a to tak, že minometná četa byla přidělena do úseku 2. a 3. roty, četa „brencarrierů“ zůstala v záloze pro případ protiútoku, četa protiletadlových kulometů byla určena k obraně velitelského stanoviště praporu a zákopová a spojovací četa zůstávaly k dispozici pro okamžitou operační potřebu praporu.

Život československých vojáků v Tobruku se řídil všemi pravidly obležené pevnosti. Každá neopatrnost nebo lehkomyslnost mohla znamenat smrt. Nepřítel takřka bez přestání podnikal letecké nálety na město i jeho přístavní zařízení a ostřeloval i bombardoval rovněž obranný perimetr. Pouze do rajónu praporu dopadalo týdně až 2400 dělostřeleckých i minometných střel.

Do předních postavení bylo možno přisunovat munici i ostatní válečný materiál a potraviny pouze v noci. Krátce po setmění vydávala se na cestu zásobovací auta a posunovala se krok za krokem průchody v minových polích. Opěšalý vodič upozorňoval řidiče na zrádné vyvýšeniny, jež nebyly často vzdáleny od pneumatik kol více než dvacet až třicet centimetrů…

Občasné písečné bouře zvyšovaly ještě nebezpečí jízd, neboť cesty i miny bývaly zasypány a jediným kompasem byla již jen paměť a „šestý smysl“. Své oběti si tak vyžádala nejen nepřátelská palba, výbuchy min, granátů a leteckých pum, ale i nástrahy v minových polích, torpéda potápějící evakuační lodě s raněnými i přírodní katastrofy v podobě písečných bouří a průtrží mračen. Klapálkovi muži se však ničím nedali zlomit a 51 dní života v obklíčeném Tobruku od 21. října do 10. prosince 1941, kdy byl přístav osvobozen, napsali jednu ze slavných kapitol boje československých vojáků

Jindřich Marek