Centrální mocnosti sice dokázaly po čtyři roky bojovat proti dohodové přesile a ještě v roce 1918 dosahovaly významných úspěchů, avšak na podzim 1918 již byly přespříliš vyčerpané. Dne 30. září vystoupilo z války Bulharsko, balkánská fronta se hroutila. Česká a slovenská exilová reprezentace se již 30. května 1918 zavázala Pittsburghskou dohodou k vytvoření společného státu.
V českých zemích představovala generální zkoušku na samostatnost generální stávka ze dne 14. října 1918. Situaci již nemohl uklidnit ani manifest císaře Karla I. o federalizaci Předlitavska z 16. října 1918. O den později předala exilová reprezentace americkému prezidentu Wilsonovi Washingtonskou deklaraci, vyhlašující vznik Československa. Deklarace byla zveřejněna 18. října. Téhož dne Wilson zaslal rakousko-uherskému ministerstvu zahraničí mírové požadavky, na něž nově jmenovaný ministr zahraničí Gyula Andrássy ml. přistoupil 27. října.
Andrássy uvedl, „že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta, souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“ Andrássyho nóta byla zveřejněna 28. října, česká společnost si to vyložila jako konec Rakouska-Uherska. Pražské ulice a náměstí zaplnily oslavující davy, situaci však měli pod kontrolou „mužové 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, Antonín Švehla), sdružení v Národním výboru. Rakousko-uherské síly v Praze nebyly proti rodící se české samostatnosti nasazeny i proto, že rakouské úřady považovaly reprezentanty Národního výboru za přestavitele autonomních českých orgánů ve smyslu manifestu Karla I. Rakouská moc byla svrhávána i v dalších českých oblastech. Martinskou deklarací z 30. října 1918 se k novému státu přihlásily také slovenské elity, zato německé oblasti usilovaly o spojení s Němci z alpských zemí. Přesná podoba nového státu nebyla ještě vyřešena, sotva zrozené Československo však s optimismem kráčelo vstříc výzvám budoucnosti.