Móda na příděl. Oblékání za druhé světové války.

Ve vědomí pozdějších generací bývají války spojeny především s děním na bojištích, s vojenskými střety a politickými kroky. Ale současníci, kteří války prožili tzv. na vlastní kůži, vidí věci šířeji. Zatímco na frontách se bojuje, v týlech se žije. Nejinak tomu bylo i za druhé světové války. Jakým způsobem tento konflikt zasáhl do tak běžné věci, jako je ošacení obyvatel, o tom letos vypovídala jedna pozoruhodná expozice v londýnském Imperiálním válečném muzeu.

Do této atmosféry přišlo oznámení o zavedení přídělového systému na ošacení. Načasování však nebylo náhodné – prodavači tak měli dva dny na přípravu, než v úterý opět otevřeli své obchody. Zřízení přídělů na šaty tak do jisté míry zkalilo radost ze zprávy o potopení německé bitevní lodi Bismarck v úterý 27. května.

Zavedením „šatních kupónů“, jak jej představil předseda Rady pro obchod Oliver Lyttelton, nebyl zpočátku nijak nadšen ministerský předseda Winston Churchill.

„Nelíbily se mi jeho návrhy na zavedení lístků na ošacení, které předložil v roce 1941, ale zjistil jsem, že je příznivě přijímá kabinet i Dolní sněmovna a že byly ve své době nutné,“ napsal W. Churchill ve svých pamětech.

Oliver Lyttelton však ve své funkci skončil již 29. června, ovšem přídělový systém na šaty vydržel i čtyři roky po válce, definitivně byl zrušen v roce 1949. Ovšem konce všech restrikcí se Britové dočkali teprve v roce 1954, až do té doby bylo na lístky maso.

Právě přídělovému systému na ošacení se věnovala výstava Móda na příděl, kterou letos připravilo londýnské Imperiální válečné muzeum k 70. výročí konce druhé světové války. Připomínala skutečnost, že během druhého světového válečného konfliktu nebyly v Británii na příděl jen potraviny či benzín, ale také téměř veškeré ošacení. A přídělový systém se samozřejmě musel projevit i v módě, v módních trendech.

Na příděl, neboli na lístky či kupóny, byly nejen šaty, kabáty, košile, punčochy, obuv, ale i látky nebo povlečení. Například na pánskou košili se muselo kromě peněz vydat pět kupónů, na sako 13 lístků a kravata představovala jeden lístek.

Zpočátku měla každá osoba k dispozici 66 lístků na rok, později se jejich počet postupně redukoval, takže v roce 1942 to bylo 48 lístků, v roce 1943 jen 36 a v posledním roce války, v roce 1945 dokonce pouhých 24 lístků. Za kabát se v té době muselo vydat 18 lístků a stál více než 14 liber, průměrný týdenní plat činil čtyři až pět liber. Děti ve věku od 14 do 16 let měly nárok na dalších 20 lístků a podobně další „extralístky“ byly na pracovní oděvy.

Výstava čítala šest tematických celků. V první části „Do uniforem“ se nacházely ukázky stejnokrojů, především uniformy různých ženských pomocných sborů. Nejoblíbenější byly stejnokroje „wrenek“, tedy příslušnic Womens Royal Navy Service, pomocného ženského sboru Královského námořnictva. Expozice také poukazovala na to, že uniformy zahraničních vojáků daly ulicím britských měst kosmopolitní atmosféru.

Druhá část nesla název „Účelná móda“, třetí „Přídělový systém, obnošené šatstvo a jeho úpravy“ (včetně propagandistických plakátů s heslem Udělejte si ze starého oblečení nové). Čtvrtá část „Unifikované oblečení“, pátá „Zkrášlovací kosmetika a módní doplňky“, protože i během války se ženy chtěly líbit, být krásné. Třeba šperků byl opravdu nedostatek, takže se nezřídka vyráběly například ze zbytků sestřelených německých letadel. Poslední část výstavy se zaměřila na konec války a poválečnou obnovu: „Mír a nové trendy“. Návštěvníky zaujal i reklamní plakát s heslem Vyměňte battledress za oblečení od Moss Brothers.

Výstava čítala na 300 exponátů - samozřejmě šaty, jak dámské, tak i pánské, módní doplňky, dobové fotografie i filmové ukázky, oficiální dokumenty, osobní dopisy, módní časopisy, střihy, pletací jehlice a dokonce i dámské spodní prádlo. Pozoruhodností byla i velmi elegantní dámská kabelka, která byla vyrobena pro nošení plynové masky. A jeden exponát, jehož se mohl návštěvník dotýkat – ukázky látek, které se v době války používaly, třeba tweed či bavlna.

Atmosféru doby, kdy móda byla na příděl, dokreslila výtvarná díla ze sbírek muzea. Asi nejznámějším z nich je olejomalba z roku 1942, na níž Laura Knight ztvárnila soustružnici Ruby Loftus. Tento obraz nechybí snad na žádné výstavě, která se věnuje britské „domácí frontě“. Dále byly vystaveny dva akvarely z roku 1943 od výtvarnice Pegaret Keeling – pohledy do oděvní továrny se švadlenami u šicích strojů. A také dvě kresby, na nichž v roce 1940 zachytil Anthony Gross rekruty čekající na své uniformy. Nechyběly ani čtyři snímky proslulého fotografa Cecila Beatona, který na nich zachytil dělnice v severní Anglii. Celou výstavu doprovázely nejrůznější propagandistické a náborové plakáty, často skvělé ukázky užitého umění.

Jaroslav Beránek