Sto let od narození generálmajora Richarda Tesaříka

V těchto dnech si připomínáme sté výročí narození jedné z legend československého exilového vojska na východní frontě, generálmajora Richarda Tesaříka.

Narodil se 3. prosince 1915 na tehdy ještě samostatných Vinohradech (dnes tvoří součást městských částí Praha 2 a Praha 3) do rodiny obchodního příručího Jaroslava Tesaříka a jeho manželky Emilie, operní subrety. Obecnou a měšťanskou školu absolvoval v Příbrami, kam se rodina přestěhovala, potom vychodil dvouletou obchodní školu a vyučil se obchodním příručím, vzdělání si navíc rozšířil aranžérskou školou. Tímto povoláním se živil v následujících letech, ve volném čase aktivně sportoval.

Vojenskou prezenční službu nastoupil v říjnu 1937 k pěšímu pluku 38 v Berouně, kde absolvoval poddůstojnickou školu. Za Mnichovské krize velel v hodnosti svobodníka družstvu strážního praporu 19 v Žatci, od ledna 1939 působil u Hraniční oblasti 42 ve Velkém Berezném, v březnu se dobrovolně přihlásil do boje proti maďarským jednotkám, u Užhorodu během nich velel pěšímu družstvu.

Po nacistické okupaci se rozhodl odejít do exilu, polskou hranici překročil 13. srpna 1939 a 24. téhož měsíce se přihlásil do Československého legionu. Po německém útoku proti Polsku se stal příslušníkem jedné ze dvou protiletadlových kulometných čet a účastnil se obranných bojů. Po útoku Rudé armády ve východní části Polska s ostatními spolubojovníky ustupoval a vytvořili takzvanou Kvasilovskou skupinu na Volyni. Skupina se připojila k internovaným československým vojákům v SSSR v březnu 1940.

Richard Tesařík patřil do úzké skupiny, jež zůstala v Sovětském svazu i po transportu většiny mužů do Francie či na Střední Východ. Stál u samého počátku budování 1. čs. samostatného polního praporu, od března 1943 měl hodnost rotného. V červenci absolvoval kurz pro důstojníky pěchoty v záloze a jako velitel čety 2. pěší roty odjel na frontu k Sokolovu. Při protiútoku u Arťjuchovky se 9. března 1943 projevil jako iniciativní velitel.

Během výstavby 1. československé samostatné brigády prošel tankovým kurzem a od 5. srpna 1943 velel jako podporučík rotě deseti lehkých tanků T-70M. Vyznamenal se během bojů o Kyjev a dalšího tažení, bojů na Horním Tykiči, o Bílou Cerkev a u Žaškova. Za odvahu, projevenou u Kyjeva, byl jako jeden z tří československých účastníků bitvy dekorován Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Od března měl hodnost poručíka a během výstavby budoucí tankové brigády zastával funkci velitele praporu.

Aktivně se účastnil také bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace, při útoku na postavení nepřítele, opevněného na vrcholu takzvané Hyrowy hory (jednalo se o kótu 694) však jeho tank naplno zasáhla pancéřová pěst. Tesaříkovi se podařilo z hořícího stroje vyskočit, byl však vážně zraněn a přišel o levé oko.

Po vyléčení se vrátil k brigádě a v hodnosti kapitána se účastnil Ostravské operace.

Po osvobození Československa se rozhodl nadále pokračovat v nastoupené vojenské kariéře. Studoval Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk J. V. Stalina v Moskvě, roku 1947 jej povýšili na majora a roku 1949 akademii absolvoval (později byl postupně povyšován na podplukovníka a plukovníka). Působil jako starší profesor tankové stolice Vyššího vojenského učiliště v Praze, od roku 1950 byl náčelníkem štábu velitelství tankového a mechanizovaného vojska MNO. Roku 1952 však byl přeložen na Vojenskou oblast 2 v Trenčíně, následujícího roku dokonce vyšetřován kvůli ztrátě tajných dokumentů a způsobení autonehody. Dokonce strávil devět měsíců ve vazbě.

Po propuštění z vazby a ukončení vyšetřování jej v listopadu 1954 pověřili velením 13. tankové divize v Mladé a po politickém pádu Alexeje Čepičky se dočkal 5. června 1956 povýšení na generálmajora. Od října téhož roku působil jako zástupce velitele 1. vojenského okruhu, v červenci 1958 byl jmenován prvním zástupcem velitele 4. armády.

V srpnu 1959 začal studovat Akademii generálního štábu K. J. Vorošilova v Moskvě, již v únoru 1960 jej však odvolali a v listopadu téhož roku poslali do zálohy. Tehdy se jeho vojenská kariéra uzavřela.

Richard Tesařík v následujících letech vystřídal několik civilních povolání a na podzim 1966 odešel do penze. Zemřel 27. března 1967 v důsledku srdečního infarktu. Urnu s jeho popelem uložili do rodinné hrobky na hřbitově v Příbrami.

Generálovi synové Richard a Vladimír se v následujících desetiletích proslavili jako interpreti rockové hudby ve skupině Yo Yo Band, vnuk Štěpán se účastnil jako atlet letních olympijských her v Aténách.

Vyznamenání:

Československý válečný kříž (5x)

Československá vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR

Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně

Československá medaile Za chrabrost

Řád SNP

Zlatá medaile Československého vojenského řádu Bílého lva Za vítězství

Sokolovská pamětní medaile

Dukelská pamětní medaile

Za službu vlasti

Řád rudé hvězdy

Za zásluhy v boji proti fašismu

Zolotaja zvezda Geroja Sovětskogo sojuza

Orden Krasnoj zvezdy (2x)

Orden Lenina

Orden Krasnoje znamja

Za osvoboždenije Pragi

Za Pobedu nad Germanijej

Virtuti Military 5. st.

Ivo Pejčoch