V rámci rakousko-uherské armády došlo v roce 1908 k zavedení stejnokroje šedomodré barvy pro pěchotu. V tehdejším tisku se psalo o negativních zkušenostech s pestrými stejnokroji během rusko-japonské války. Změna se však netýkala tradičních stejnokrojů jezdectva. V deníku Národní politika to bylo komentováno s odůvodněním, že „Vojsko jízdní podrží i nadále dosavadní, pestrou výzbroj svojí, ježto zvítězila námitka, že koně - hlavní to objekt tohoto oddílu - na šedo přebarviti nelze“. Pozdější vývoj však ukázal nutnost zavedení tkanin s lepšími maskovacími vlastnostmi. Již během roku 1915 se stejnokroje začaly šít z vlněné látky v barvě polní šedi, dle německé armády. V roce 1916 pak došlo k zavedení jednotného stejnokroje pro všechny druhy vojsk. Některé charakteristické prvky však na jezdeckých stejnokrojích zůstaly. V případě husarského kabátce (Pelzattila) to bylo zejména typické šňůrové zapínání (čamary) a kožešinové ozdoby. Důstojnický kabátec je vyroben z vlněné tkaniny barvy polní šedi s hnědou hedvábnou podšívkou. Límec, lemy a zakončení rukávů jsou obšity černou kožešinou. Zapínání a ozdoby jsou vyrobeny z dracounových zlacených šňůr. Kabátec je dle tehdejší praxe soukromě pořízený, vyrobený pardubickým krejčím Třešňákem.
Předmět byl do sbírky VHÚ zakoupen v 60. letech 20. století.