V průběhu prvních tří poválečných let vyvinuly konstrukční kanceláře Zbrojovky Brno a České zbrojovky ve Strakonicích poměrně rozsáhlou kolekci vývojových samopalů s cílem prosadit nejperspektivnější konstrukci do výzbroje čs. armády. Stejně jako v řadě jiných států musela naše vojenská správa po válce sestavovat výzbroj z trofejních zbraní, jež měla k dispozici. Zkušenosti z bojových operací ukázaly nejen přednosti, ale také slabiny samopalu, s nímž se do budoucna počítalo jakožto s jednotnou zbraní ve výzbroji. Názory na její charakteristiky, stejně jako na použitý náboj, nebyly jednotné. Počáteční snahy o unifikaci s ohledem na střelivo, narážely u pistolového náboje 7,62 mm Tokarev na jeho horší balistické vlastnosti včetně průbojnosti ve větších vzdálenostech v porovnání s osvědčeným nábojem 9 mm Parabellum. Proto jej také zástupci VTÚ preferovali, i když jednotlivé vzorky dodaných samopalů komparativně zkoušeli v obou rážích.
Česká zbrojovka ve Strakonicích kromě zlepšování původního samopalu vz. 38 přišla s projektem zbraně, jejíž koncepce předznamenala další vývoj. Samopal tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka s prototypovým označením H/p představoval zcela odlišné pojetí oproti dosavadním konstrukcím: jeho závěr obdobně jako u pistole přebíhal velkou částí přes hlaveň, uloženou v pouzdře závěru, a zásobník byl uložen v pistolové rukojeti. Koncepce došla dalšího rozpracování v podobě prototypů pěchotního samopalu ČZ 148 a výsadkářské verze ČZ 447, jež továrna přihlásila do armádní soutěže na jaře 1948. Na základě poznatků z útvarových zkoušek vznikl nejen požadavek na univerzální řešení pěchotního a výsadkářského samopalu, ale také na možnost rychlé výměny hlavně a možnost střelby v obou režimech. Konstruktéři České zbrojovky po řadě zkoušek přišli s jednoduchou konstrukcí, jež umožňovala snadnou výměnu pevné pažby za sklopnou ramenní opěrku, ale také s řešením upevnění hlavně pomocí matice, k jejímuž povolení sloužilo čelo závorníku. Další významný prvek strakonické konstrukce představovala protiodrazová pojistka, kombinovaná s napínací rukojetí, zabraňující samonátahu při otřesu zbraně. K rychlému plnění zásobníků sloužila plnička, umístěná na pravé straně předpažbí. Pásek s osmi náboji, vložený do vedení plničky, umožňoval pohybem zásobníku rychlé plnění. Finální verze univerzálního samopalu disponovala tzv. derivačním hledím, tvořeným otočnou miskou, stavitelnou v rozsahu hledních vzdáleností od 100 do 400 metrů. Konkurenční prototyp Zbrojovky Brno ZK 476, jakkoli technicky vysoce zajímavý, měl oproti strakonickému samopalu slabiny, jež se daly konstrukčně upravit jen částečně. Z technologického hlediska měl také některé konstrukční uzly složitější a nepříliš vhodné pro sériovou výrobu.
Na základě závěrečných kontrolních zkoušek se výzbrojní komise 10. srpna 1948 rozhodla pro samopal ČZ 447 a navrhla jej k zavedení do výzbroje pod označením „9mm samopal vz. 48a (pěchotní) a 9mm samopal vz. 48b (výsadkový)". V únoru 1949 po řadě dalších úprav a zkoušek dostala Česká zbrojovka povolení k výrobě a prvních 38 samopalů vyrobil závod v Uherském Brodě během dubna. Do konce roku 1949 opustilo továrnu 36 770 samopalů. V důsledku utajovacích tendencí došlo na jaře 1950 k přeznačení zbraně na „samopal 23“ (pěchotní provedení) a „samopal 25“ (výsadkářské provedení), přičemž tato označení měla pouze krycí, nikoliv vzorový charakter. Během roku 1950 vyrobila továrna v Uherském Brodě 131 278 samopalů a v následujícím roce je vyráběla jen v průběhu prvních tří měsíců, kdy zhotovila pouze 31 957 kusů. Orientace na náboj 7,62 mm Tokarev a rekonstrukce samopalu na nové střelivo tak znehodnotila z hlediska měřitelných parametrů a technické úrovně nejlepší samopal své doby.
Exemplář z roku 1950 získalo muzeum v roce 1956 převodem z Velitelství dělostřelectva, Správy dělostřeleckého vyzbrojování.
Ráž: 9 mm Parabellum
Celková délka: 671 mm (se sklopenou ramenní opěrkou: 443 mm)
Délka hlavně: 285 mm
Délka záměrné: 269 mm
Kapacita zásobníku: 24 a 40 nábojů
Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2960 g
Teoretická kadence: 600 ran za min.