Francouzský 75 mm polní kanón vz. 1897 - Dreyfusova aféra

Na snímku je zachycen francouzský 75 mm polní kanón vz. 1897 při střelbě, v pozadí je kolesna s municí.

Tento polní kanón byl vybaven převratným hydraulickým brzdovratným mechanismem, který umožňoval velice rychlou střelbu – 15, snad až 28 ran za minutu. Byl určen k přímé palbě, k likvidaci nekrytých nepřátelských sil postupujících otevřeným terénem. Při zákopové válce byl výrazně méně účinný, přesto se jednalo o vynikající kanón, který i po první světové válce převzala do výzbroje celá řada armád.

S rozvojem francouzského dělostřelectva na konci devatenáctého století byla spojena tzv. Dreyfusova aféra, která těžce poznamenala francouzský veřejný život.

Francie byla i po porážce z let 1870–71 významnou velmocí, měla rozsáhlé kolonie a vyspělé hospodářství, ale situace v zemi nebyla uspokojivá. Třetí republika se jen pozvolna prosadila proti silnému monarchistickému hnutí. Roku 1889 jen se štěstím přečkala hrozbu ze strany populárního generála Boulangera, načež byla vážně otřesena Panamským skandálem, při kterém bylo odhaleno obrovské podplácení poslanců a ministrů.

Francouzská vojenská zpravodajská služba dlouhodobě platila uklízečce na německém vyslanectví za obsah koše na papír německého vojenského atašé von Schwartzkoppena. V srpnu 1894 se v koši objevil pravý poklad: roztrhaný dopis, ve kterém neznámý odesilatel nabízel: informace o hydraulické brzdě 120 mm houfnice; informace o zajišťovacích jednotkách; o změnách ve formování dělostřeleckých útvarů; o expedici na Madagaskar; a návrh příručky pro polní dělostřelectvo.

Dokument se dostal k majoru Hubertu Henrymu ze zpravodajské služby, rozpoutalo se pátrání po odesilateli. Podezření padlo na dělostřeleckého kapitána Alfreda Dreyfuse (9. říjen 1859 – 12. červenec 1935), tou dobou na stáži v generálním štábu, jehož písmo se shodou okolností částečně podobalo písmu, jímž byl psán vlastizrádný dokument. Dreyfus byl nadaný a vlastenecký důstojník, v dětství uprchl z rodného Alsaska do Francie, žil spořádaným rodinným životem a byl velice zámožný, byl však Žid, což mu samo o sobě přitěžovalo.

15. října 1894 byl Dreyfus zatčen a uvězněn, přičemž trval na své nevině. Posudky grafologů se různily. Francouzi zachytili a špatně dešifrovali telegram italského vojenského atašé v Paříži, který doporučoval, aby italský velvyslanec popřel jakékoli kontakty s Dreyfusem, pokud skutečně neexistovaly. Od počátku bylo jasné, že proti Dreyfusovi neexistují žádné skutečné důkazy. Na veřejnost však pronikly informace o jeho zatčení, antisemitský tisk považoval jeho vinu za nezpochybnitelnou. Ministr války Auguste Mercier se tak ocitl pod silným tlakem.

V prosinci 1894 se s Dreyfusem konal vojenský soud. Mercier argumentoval svazkem tajných dokumentů, které sice neobsahovaly žádné důkazy o Dreyfusově vině, přece však na soud zapůsobily silným dojmem. Obhajobě tyto dokumenty předloženy vůbec nebyly. Major Henry odpřisáhl, že je Dreyfus vinen. Na základě těchto ujištění 22. prosince 1894 vojenský soud odsoudil Dreyfuse na doživotí. 5. ledna 1895 byl Dreyfus na nádvoří Válečné školy veřejně degradován, byla mu zlomena šavle, z uniformy servány distinkce a knoflíky. Nato byl poslán na Ďábelský ostrov u pobřeží Francouzské Guyany. Dorazil tam 13. dubna 1895 a v následujících letech tam přežíval v otřesných podmínkách.

V létě 1895 se novým velitelem vojenské tajné služby stal podplukovník Marie-Georges Picquart, který náhodou zjistil, že rukopis majora Esterhazyho přesně odpovídá rukopisu, kterým byl napsán původní dopis. Esterhazy žil značně neuspořádaným a rozmařilým životem, choval despekt k Francii a mnohem spíše než Dreyfus odpovídal profilu špióna. Picquart se se svým zjištěním opakovaně svěřoval svým nadřízeným, náčelníku generálního štábu Boisdeffrovi a jeho zástupci Gonsemu, kteří vůbec nebyli potěšeni. Major Henry padělal dopis italského vojenského atašé německému, potvrzující Dreyfusovu vinu. Pickquarta jeho nadřízení zavázali mlčenlivostí a odsunuli ho do Tuniska, jeho nástupcem se stal Henry. Picquart před odjezdem nechal u přítele zapečetěný dopis, jenž měl být otevřen v případě jeho smrti.

Zastánci Dreyfusovy neviny, jeho manželka Lucie, bratr Mathieu a novinář Lazare, se obraceli na četné postavy politického života, především na doživotního senátora Scheurera-Kestnera, místopředsedu senátu a symbol ztraceného Alsaska. Ani jeho intervence však nebyla účinná, obměňující se politická reprezentace ani generálové se nechtěli věcí zabývat.

V létě 1897 se obsah Picquartova dopisu dostal na veřejnost. Na podzim se objevily Esterhazyho dopisy obsahující kromobyčejně nelichotivé zmínky o Francii („Neublížil bych ani psovi, ale s radostí bych nechal pobít 100 000 Francouzů.“). Dreyfusovi stoupenci vylepovali plakáty, na nichž byl srovnáván Esterhazyho rukopis s rukopisem původního dokumentu nalezeného v koši německého atašé.

Zprvu měli navrch Dreyfusovi odpůrci, vláda ve sněmovně popřela jakékoli nesrovnalosti a 10. ledna 1898 byl Esterhazy před vojenským soudem, kterému se sám dobrovolně vystavil, očištěn. Naopak Picquart byl obviněn z falšování dokumentů, zatčen a uvězněn v pařížské pevnosti Mont-Valérien.

13. ledna 1898 zveřejnil věhlasný spisovatel Émile Zola v listu L’Aurore proslavený otevřený dopis „J’accuse…!“ („Žaluji…!“), ve kterém jmenovitě obviňoval četné vojenské představitele ze systematického zmanipulování procesu. Tím se dobrovolně vystavil hrozbě žaloby za nactiutrhání. V únoru 1898 k soudu také došlo, a to v dosti rozjitřené atmosféře. V průběhu líčení vycházely najevo rozpory v oficiální verzi příběhu, zároveň však působily obavy o prestiž armády. Sedm z dvanácti porotců hlasovalo proti Zolovi. Ten byl odsouzen k jednomu roku vězení a 3000 franků pokuty, načež odplul do Spojeného království, odkud dále vedl kampaň v Dreyfusův prospěch. Francouzská společnost, již tak dosti rozdělená, se polarizovala ještě víc; Dreyfuse podporovaly především republikánské a antiklerikální kruhy, z politiků byl nejvýznamnějším zastáncem Dreyfusovy neviny pozdější premiér Georges Clemenceau. Naopak kampaň proti Dreyfusovi se nesla v silném šovinistickém a antisemitském duchu. Uklidnění nepřinesly ani volby v květnu 1898.

30. srpna 1898 se major Henry před vojenským soudem přiznal ke zfalšování klíčových důkazů proti Dreyfusovi a byl převezen do téže pevnosti Mont-Valérien, ze které byl právě propouštěn Picquart (Esterhazy moudře uprchl do Londýna). 31. srpna Henry psal ve své cele dopisy manželce a generálu Gonsemu, který pomohl zakrývat pochybností o Dreyfusově vině. „Víte, v čím zájmu jsem jednal,“ psal mu Henry. Poté byl nalezen s proříznutým hrdlem – zemřel, než stačil dopsat dopis manželce. Ani tento šok nepřinesl uklidnění politické situace ve Francii, zmítané navíc sociálními bouřemi. Část vysokých důstojníků a konzervativních sil nehodlala už z principu dopustit, aby byl Dreyfus očištěn – prestiž armády by byla silně oslabena.

3. června 1899 bylo přese všechno rozhodnuto, že dojde k revizi procesu a k novému soudu, pro Dreyfuse byla vyslána válečná loď, jež ho převezla nazpět do vlasti. Nový proces byl zahájen 8. srpna v Rennes, vojenský soud Dreyfuse v září 1899 překvapivě znovu shledal vinným, ale 19. září mu prezident udělil milost. Dreyfus byl plně rehabilitován teprve 12. července 1906, zároveň byl přijat zpět do armády v hodnosti podplukovníka a stal se rytířem Čestné legie. Za první světové války sloužil se ctí a zemřel roku 1935. Picquart byl povýšen a roku 1906 se stal ministrem války v Clemenceauově vládě, generál Mercier byl nehledě na výsledek aféry od roku 1900 opakovaně volen senátorem a zemřel roku 1921. O dva roky později zemřel v Británii i Esterhazy. Po skončení aféry došlo k posílení republikánských a antiklerikálních pozic ve francouzském veřejném životě, naopak konzervativní vliv v armádě byl podlomen. Nespokojené síly na francouzské pravici však byly velice odolné a procházely dalším vývojem; proti Dreyfusovi se silně angažoval i Charles Maurras (1868–1952), pozdější zakladatel radikální Action Française. Zároveň Dreyfusova aféra, společně s dalšími projevy dobového antisemitismu, přispěla ke vzniku sionistického hnutí.

V Dreyfusově aféře se vyrojilo ohromné množství spekulací, od tvrzení, že major Henry ve skutečnosti nezemřel a uprchl do Buenos Aires, až po tvrzení, že major Esterhazy byl ve skutečnosti dvojitým agentem, který s vědomím svých nadřízených předával Němcům zavádějící informace o zastaralé 120 mm houfnici, aby zamaskoval skutečnost, že francouzská armáda vyvíjí a plánuje zavést do výzbroje polní kanón ráže 75 mm. Dreyfus by v takovém případě hrál roli obětního beránka, vědomě obětovaného, aby Němci žili v iluzi, že jim byly prozrazeny informace prvořadého významu. Vzhledem k povaze celé aféry se pravdu nikdy nedozvíme.