Habešští vojáci během italské invaze 1935–36

Snímek pořízený v letech 1935–36 během italské invaze do Habeše zachycuje habešské vojáky v obranném postavení. V tomto roce si připomínáme osmdesáté výročí italského dobytí Habeše a zároveň stodvacáté výročí vítězství Habešanů nad Italy u Aduwy 1. března 1896.

Některé italské městské státy se ve středověku řadily mezi námořní velmoci a měly své državy v zámoří, ty časy však v době sjednocení Itálie dávno skončily. Když se Itálie zdráhavě vydala cestou koloniální expanze, nezbývalo již na světě mnoho území, kde by se Italové mohli prosadit. Jednu z mála výjimek představovala oblast Rudého moře a Afrického rohu.

Jednalo se o zájmovou oblast modernizujícího se egyptského státu, ten však počátkem osmdesátých let devatenáctého století prošel vážnou krizí a neměl sílu pokračovat ve svých výbojích. Italové si postupně přisvojili Eritreu a větší část Somálska, etiopský neboli habešský stát však pro ně představoval vážného soupeře. Etiopie byla nejstarším africkým státem na jih od Sahary, její vládcové odvozovali svůj původ od Menelika I., údajného syna krále Šalomouna a královny ze Sáby. Etiopský stát tak měl existovat již tři tisíce let. Jak napovídá již legenda o založení státu, až do vzniku islámu udržovala Etiopie čilé styky s Arábií. Jádro etiopského obyvatelstva vyznávalo, podobně jako Koptové a Arméni, monofyzitickou verzi křesťanství.

Etiopie si sice udržela samostatnost, měla však daleko do jednotného státu. V čele říše stál císař neboli král králů (něguš, negus nagast), jemuž byli nepříliš pevně podřízeni vládcové jednotlivých provincií. Tzv. Šalomounská dynastie byla rozdělena do soupeřících větví. Ve druhé polovině devatenáctého století se moc krále králů omezovala v zásadě na dnešní střední a severozápadní Etiopii. Země čelila britské invazi (1868) i egyptskému imperialismu a od osmdesátých let se bránila výbojům mahdistů, fanatických muslimů, kteří vytlačili Egypťany ze Súdánu. Po smrti něguše Johannese IV. v bitvě s mahdisty u Gallabatu/Metemmy 10. března 1889 nastalo soupeření mezi velmoži.

Novým vládcem se stal Menelik II. (1844–1913), dosavadní vládce provincie Šewa. 2. května 1889 Menelik uzavřel s Italy smlouvu z Učalé, jíž se vzdal nároků na eritrejské území a výměnou za to měl dostat dodávky zbraní. Smlouva Etiopii umožňovala využívat italského prostřednictví při jednání se třetími zeměmi. Italský text se od amharského zásadně lišil: Etiopie měla být povinována jednat s cizími zeměmi pouze prostřednictvím Itálie, de facto mělo jít o italský protektorát nad Etiopií. Rozhořčený Menelik smlouvu roku 1893 vypověděl. Italové byli rozhodnuti prosadit své nároky v Habeši silou. Menelik II. si však v první polovině devadesátých let podrobil vládce všech etiopských provincií a opatřil si velké množství moderních zbraní.

Válka mezi Itálií a Habeší vzplanula roku 1895. Italský generál Oresto Baratieri měl k dispozici přes dvacet tisíc vojáků, zčásti se jednalo o Italy, zčásti o askarie, příslušníky domorodých jednotek. Menelik povolal snad až dvě stě tisíc mužů, velká část z nich měla střelné zbraně, ať už archaické, nebo moderní. Menelik mohl nasadit v poli i několik desítek děl, zhruba stejně jako Italové. Slabinu jeho sil představoval fakt, že se jednalo o feudální armádu – velitelé měli své vlastní ambice, a mužstvo, tvořené především čerstvými odvedenci, nebylo připraveno na dlouhou válku. Obě armády čelily logistickým problémům.

Italská vojska zprvu postupovala do severní etiopské provincie Tigré a dosáhla jistých úspěchů, poté se však začala projevovat etiopská početní převaha. Již zničení dvoutisícového předsunutého oddílu majora Toselliho u Amba Alagi 7. prosince 1895 napovídalo, že Habešané jsou nebezpečnými protivníky.

Vše ještě nemuselo skončit pro Italy špatně. Etiopská armáda nebyla homogenní a navíc její zásobování záviselo na skrovných zdrojích oblasti, v níž se nacházela. Existovala tak reálná možnost, že pokud Italové zvolí zdržovací taktiku, vojsko jejich protivníka se rozejde bez boje. Pod tlakem z Říma však byl Baratieri nucen udělat pravý opak. Koncem února 1896 zahájily italské síly pod Baratieriho vedením další postup do nitra Habeše, Menelikova armáda jim směřovala v ústrety.

1. března 1896 došlo u Aduwy k rozhodujícímu střetnutí celé války. Baratieri měl k dispozici snad 14 500 mužů, Menelik asi 100 000, na africké poměry výborně vyzbrojených. Italské síly se časně ráno pokusily překvapivě napadnout Menelikovu armádu, bloudily však v neznámém terénu a byly zaplaveny početní přesilou. Výsledkem bylo drtivé vítězství etiopské armády. Baratieri ztratil víc jak polovinu svých sil včetně několika velitelů brigád. Menelikovy ztráty byly o něco vyšší, jednalo se však jen o malou část jeho sil.

Italská vláda Francesca Crispiho padla, další pokračování ve válce bylo nemožné. Smlouvou z Addis Abeby z října 1896 Italové uznali nezávislost Habeše, ta tak byla ubráněna na další čtyři desetiletí. Menelik II. nelenil a podroboval si sousední oblasti, čímž pokládal základy dnešním hranicím Etiopie.

Porážka u Aduwy zůstala pro Itálii velkým ponížením, fašistický režim byl rozhodnut tuto pohanu smýt. Etiopie učinila v meziválečném období jisté pokroky, přesto se však jednalo o velice zaostalou zemi, což se týkalo i jejích ozbrojených sil. Císař Haile Selassie I. (1892–1975) si byl nebezpečí vědom. Roku 1923 Etiopie vstoupila do Společnosti národů, od čehož si něguš sliboval ochranu před italskými ambicemi, přepočítal se však. Záminkou pro invazi do Habeše se v prosinci 1934 stal pohraniční incident ve Walwalu, v nehostinné poušti na hranici s Italským Somálskem. Mussolini počítal s tím, že v národnostně i nábožensky nejednotné Habeši se na jeho stranu přidá část místního obyvatelstva i elit, toto očekávání se do jisté míry naplnilo. Hlavním morálním ospravedlněním útoku na Habeš se stalo osvobození zbývajících otroků – Haile Selassie I. zrušil otroctví již ve dvacátých letech, to však v praxi nebylo vždy dodržováno.

Postavení Habeše bylo mnohem horší než o čtyřicet let dříve. Počty bojovníků byly ještě poměrně vyrovnané, obě strany k dispozici asi půl milionu až tři čtvrtě milionu mužů. Italská armáda však byla vybavena velkým množstvím odpovídající bojové techniky, byla z velké části motorizována, měla stovky tanků a zejména letadel – ta představovala rozhodující výhodu. Habešané měli jen několik tančíků a letadel, silně zaostávali i v počtu a kvalitě děl, měli málo kulometů a protiletadlového dělostřelectva. Pěchotní palné zbraně byly většinou zastaralé, velká část habešských bojovníků byla vyzbrojena pouze luky, šípy nebo meči.

Vrchním velitelem útočících italských armád byl na počátku války fašistický generál Emilio De Bono. Jednalo se o jednoho z někdejších quadrimvirů, čtveřice velitelů fašistického Pochodu na Řím z října 1922. Italové napadli Etiopii ze dvou směrů. Útoku z Eritreje velel sám De Bono, postup z Italského Somálska vedl pozdější maršál Rodolfo Graziani. 3. října 1935 zahájily italské síly vpád do Etiopie, již o tři dny později De Bonovy jednotky dosáhly Aduy. Italský postup však byl mnohem pomalejší, než Mussolini požadoval. Proto byl De Bono v prosinci 1935 vystřídán maršálem Pietrem Badogliem.

Na přelomu let 1935 a 1936 Habešané podnikli sérii dílčích protiútoků na severní frontě, nedokázali však agresora ze země vytlačit. Naopak Italové začali používat chemické zbraně, proti kterým Habešané neměli žádnou obranu. Záminkou ospravedlňující tento drastický krok se stala smrt letce Tita Minnitiho, kterého podle italských zdrojů Habešané umučili koncem prosince 1935.

V prvních měsících roku 1936 Italové svoji ofenzivu na severním úseku obnovili, zároveň maršál Graziani zatlačoval habešské síly na jihu. Haile Selassie I. nasadil své zbývající zálohy včetně císařské gardy k protiútoku u Majčewu (Maychew), jím osobně vedený protiútok ze dne 31. března 1936 však byl odražen s těžkými ztrátami. Ustupující jednotky byly bombardovány italským letectvem, čelily bojovým plynům i útokům domorodců, kteří přešli na italskou stranu.

Efektivní etiopský odpor se hroutil, 26. dubna 1936 zahájil maršál Badoglio tzv. Pochod železné vůle, tzn. rychlý postup motorizovaných jednotek na Addis Abebu. jež padla 5. května 1936. Italské ztráty za celou válku činily asi až 10 000 padlých a 40 000 raněných. Na etiopské straně bylo pouze v boji zabito snad až 275 000 mužů, nepočítaje v to ztráty na civilním obyvatelstvu. Haile Selassie I. na poslední chvíli unikl a odebral se do exilu, pobýval především ve Spojeném království. 30. června 1936 promluvil v sídle Společnosti národů v Ženevě, žádal svět o pomoc, ale marně. Krátce nato upoutal pozornost světa začátek občanské války ve Španělsku (17./18. červenec 1936).

Zatímco neslavné tažení Italů do Habeše na konci devatenáctého století se odehrávalo v době, kdy se očekávalo, že velmoci budou kolonizovat mimoevropské oblasti, o čtyřicet let později již koloniální výboje působily spíše odpuzujícím dojmem. Mussoliniho vpád do Habeše byl znamením, že se mezinárodní situace vyostřuje. Opětovně se prokázalo, že Společnosti národů není schopna vypořádat se s rozhodným agresorem. Spojené království a Francie nebyly ochotny proti Itálii zakročit, stále s ní počítaly jako s potenciálním spojencem proti Hitlerovi, jenž právě roku 1935 obnovil povinnou vojenskou službu. Pokusy zavést proti Itálii sankce byly polovičaté a neúčinné, naopak britský ministr zahraničí Samuel Hoare a jeho francouzský kolega Pierre Laval přišli v prosinci 1935 s neúspěšným plánem na postoupení rozsáhlých etiopských území Itálii.

Benito Mussolini se po dlouhou dobu v zahraničí těšil pověsti prozíravého a pokrokového státníka, avšak po vpádu do Habeše tento morální kredit ztratil. Itálie si však nalezla nové přátele, Německo a Japonsko, a roku 1937 vystoupila ze Společnosti národů. V jistém smyslu byl největším vítězem celé krize Adolf Hitler, který 7. března 1936 remilitarizoval Porýní, kde do té doby nesměla být německá vojska rozmístěna. Rozložení sil v Evropě se fatálně změnilo.

Mussolini definitivně zrušil v Habeši otroctví a Itálie investovala velké částky do výstavby cest, nemocnic a vůbec do modernizace země. Habešané však nikdy nepřestali bojovat proti okupantům a Italové během své vlády popravili velké množství obyvatel. Po porážce Habeše Mussolini vyhlásil vytvoření impéria, italskému králi přisoudil – zrovna on, socialista! – titul císaře, etiopské území bylo spojeno se sousedními italskými koloniemi do Italské východní Afriky.

Italská vláda v oblasti však měla existovat již jen několik let. Po vstupu Itálie do druhé světové války byly italské državy v oblasti Afrického rohu odříznuty od mateřské země a roku 1941 byly dobyty jednotkami Britského impéria. Na osvobození Habeše se výrazně podíleli i místní partyzáni; je ironické, že zbytky samotných italských sil vedly v oblasti Afrického rohu guerillovou válku až do roku 1943. Haile Selassie se vrátil na trůn a roku 1952 připojil k Etiopii území Eritreje. Tou dobou byl Emilio De Bono již mrtev – v červenci 1943 pomáhal svrhnout Mussoliniho, později padl do rukou Němcům a 11. ledna 1944 byl ve Veroně popraven spolu s Mussoliniho zetěm Cianem a dalšími „zrádci“. Badoglio, který se rovněž postavil proti Mussolinimu, se stal prvním premiérem nového režimu a zemřel roku 1956. Graziani naopak zachoval Mussolinimu věrnost, sloužil Italské sociální republice až do konce druhé světové války a zesnul roku 1955. Ani on, ani Badoglio nebyli nikdy nuceni nést za své počínání v Etiopii odpovědnost.