Bažanti a supráci: kde byly kořeny šikany v armádě před rokem 1989?

Šikanování v ČSLA bylo především v 70. a 80. letech noční můrou snad každého brance, který tehdy nastupoval na vojenskou základní službu. Tomuto neblahému fenoménu se nyní věnuje rozsáhlá a objevná studie, která vznikla na půdě Vojenského historického ústavu Praha.

Autorem více než třicetistránkové studie nazvané "Šikana, skrytý problém v Československé lidové armádě po roce 1969", je historik VHÚ Praha PhDr. Prokop Tomek. Ve své práci se věnuje prakticky všem aspektům problému. Nejprve definuje samotný fenomén šikany a uvádí jeho nejtypičtější a nejčastější projevy. Vedle toho vyčerpávajícím způsobem objasňuje jak konkrétní, tak obecné příčiny šikany. Jsou zde uvedeny také některé konkrétní příklady, které se v tehdejší době dostaly až k soudnímu řízení. Unikátní část textu tvoří i popisy opatření, kterými armáda a režim chtěli proti šikaně bojovat.

Bažanti nastupují, mazáci postupují

Tomek ve své práci zmiňuje, jak se v období socialismu šikana armádou šířila a jak nabývala čím dál hrozivějších rozměrů. Podle sociologických výzkumů mělo s šikanou v armádě před rokem 1948 zkušenost jen 25 % vojáků, v následujícím dvacetiletí zhruba 50 %, ale po roce 1969 to bylo již více než 75 % příslušníků ČSLA. Zatímco psychologové obvykle dělí šikanu na tři základní oblasti – psychologickou, fyzickou a ekonomickou, Tomek ji v případě armádních podmínek člení specifičtěji.

První oblast souvisela s prací, výkonem služby a výcvikem, kdy „obtížnější a méně příjemné práce při výcviku i úklidu ubytovacích prostor vykonávali automaticky vojáci prvního ročníku. Vojíni druhého ročníku si ale při organizování a přidělování práce neoprávněně přisvojovali práva poddůstojníků ... Vojáci prvního ročníku navíc byli nuceni vojákům druhého ročníku sloužit. Zejména museli čistit boty, stlát postele, připravovat občerstvení z dostupných zdrojů, nebo prát košile a ponožky …“

Druhou oblast šikany představovaly rituály, privilegia a kastovnictví. „Přechody mezi skupinami nástupních termínů se uskutečňovaly formou nelegálních iniciačních rituálů, tzv. povyšování, zpravidla bití opaskem. Rituály se lišily od místa posádky a jejich pravidla se předávala mezi ročníky.“

A konečně třetí oblastí šikany byly případy jednoznačného ponižování lidské důstojnosti a fyzického násilí. „Většinou šlo o zcela svévolné a nevyprovokované chování, často vyvolané nebo podpořené konzumací alkoholu ... Byly to fyzické tresty, jako tzv. klikování a dřepování, bití opaskem, dlaní do zátylku nebo do čela či fackování a šlapání na záda ... Do této oblasti šikany je třeba započítat i donucování vojáků k nesmyslnému úklidu, jako drhnutí podlah s nadměrným množstvím vody, případně rozhazování skleněných střepů, úklid pomocí štětky na holení nebo kartáčku na zuby …“ Formy psychické a zejména fyzické šikany byly prakticky neomezené, zvrhlá fantazie pachatelů neznala hranic.

Hlavní zdroj šikany se podle Tomka skrýval přímo v systému skupinové příslušnosti vojáků základní služby. Šlo o rozdělení vojáků na služebně starší a mladší, nováčky. Dvě základní skupiny se pak mohly dělit ještě do dvou podskupin podle jarního a podzimního nástupního termínu: „bažanti“, „starší rajonisti“, „mazáci“ a „supráci“.

Lepší vězení

Jaké byly podle Tomka příčiny šikany? „Lze je rozdělit na vinu přímých pachatelů a na podíl prostředí. U přímých pachatelů to byly osobní vlastnosti a návyky z civilního života, kde se obdobné jevy objevovaly v kolektivních zařízeních. Byl to celkový vliv atmosféry ve společnosti, morální vyprázdnění a narušení systému hodnot. Do jisté míry ovšem šlo i o něco víc. Prostředí ČSLA se ukázalo být vhodným pro kultivaci osob, kompenzujících si svoji osobnostní neschopnost a nedostatek pozitivní tvořivé energie. Izolované prostředí umožňovalo růst vrozeně sadistických osobností, které zde mohly dosáhnout dominance nad jinými lidmi a udělat si z nich bezmocný objekt své vůle. Významný podíl na šikaně nesl alkohol, který odstraňoval poslední zábrany. Vyvolaná atmosféra strachu pak zajišťovala beztrestnost pachatelů.“

Vedle těchto příčin zde Tomek analyzuje i celou společenskopolitickou atmosféru, která šikaně v armádě nahrávala: „Vojenská služba pomalu ztrácela od sedmdesátých let v očích mladé generace dřívější pozitivní význam. Stala se ve větší míře symbolem omezení svobody a nutného zla. (…) Jaký vlastně mělo smysl odvádět mladé muže daleko do domova, izolovat v uměle vytvořených, věkově a pohlavně homogenních skupinách sotva dospělých jedinců, trávících prakticky veškerý pracovní i osobní čas v prostředí vyznačujícím se vysokou mírou uniformity a stereotypie …? Možnou odpovědí je konstatování, že základní vojenská služba tehdy nesla silně totalitní rysy a jejím smyslem bylo mimo jiné velmi specifickým způsobem „socializovat“ mladé muže a přetvořit je ve spolehlivé a předvídatelné příslušníky společnosti totalitního státu. Paradoxní je skutečnost, že na jedné straně byla základní vojenská služba čestnou občanskou povinností a na druhé straně její reálný výkon lze přirovnat k podmínkám lepšího vězení.“

I Husák věděl

Pozoruhodné jsou i ty pasáže Tomkova textu, v nichž je popisován způsob, jakým se k šikaně stavělo tehdejší velení armády a stranické špičky. Autor zde například uvádí, že vojenská kontrarozvědka měla pro zjišťování šikany díky své zpravodajské síti velice dobré podmínky, vyšší velitelé a vedoucí představitelé armády o problému věděli, ale nic se nedělo. Pokud se některé případy skutečně „provalily“ a řešily se dokonce soudní cestou, šlo jen o pomyslnou špičku ledovce. K řešení se také přistupovalo často až ve chvílích, kdy došlo k extrémním následkům – tedy sebevraždám vojáků, kteří šikanou trpěli.

V roce 1985 vydal tehdejší ministr obrany Milán Václavík rozkaz číslo 108, který byl asi nejvýznamnějším pokusem o řešení problematiky. I když rozkaz popisuje samotné projevy šikanování a vypočítává množství možných příčin, odpovědnost podle něj nesou vojáci z povolání, kteří nedostatečně plní povinnosti ve vztahu k lidem a mají prý deformované právní vědomí. Širší důvody zmíněny nejsou, byly pochopitelně tabu.

Ojedinělým dokumentem je také „informace pro generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka o jednání kolegia ministra národní obrany ze 14. března 1975“. O závažnosti problému svědčí i to, že z plánovaných sedmi bodů kolegium ministra tehdy projednalo jen jediný bod: šikanu. A věnovalo jí bezmála pět hodin debaty! Podkladem pro jednání bylo sedmnáct případů zaznamenaných v ČSLA v průběhu roku 1974. Řadu z nich se podařilo zjistit jen díky stížnostem rodičů postižených vojáků.

I když se o šikaně vědělo, oficiální sdělovací prostředky, včetně těch armádních, o ní dlouho mlčely, případně ji bagatelizovaly a označovaly za ojedinělé excesy. Například ve specializovaném čtrnáctideníku Československý voják se první obsáhlejší článek objevuje až v roce 1989. Jde o rozhovor s vojákem, obětí šikany, doplněný komentáři odborníků i vojáka z povolání. Kuriózním příkladem byl projekt herecké skupiny Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Představení s mnohoznačným názvem „Proces“ mělo být rekonstrukcí skutečného případu šikanování vojáka, který skončil sebevraždou zastřelením. Dramatizace doplněná autentickými diapozitivy vznikla v lednu 1989 jako pomůcka pro právní výchovu vojáků a skupina s ním v průběhu roku objížděla vojenské posádky.

Profesionalizace pomohla

Je smutným faktem, že šikana nezmizela z armády ani s pádem komunistického režimu po roce 1989. I počátek devadesátých let zde Tomek zmiňuje. Změna se nicméně projevila v tom, že armáda se k problému začala stavět aktivně a vzala si také na pomoc odborníky z oblasti sociologie a psychologie. Ti tehdy navrhovali především vytvořit homogenizované jednotky složené z vojáků jednoho nástupního termínu, posílení role tzv. důvěrníků, další možné řešení viděli v postupné profesionalizaci armády. Jako důležitý prvek se jim jevilo i vytipování branců s předpoklady špatné adaptability (jako možných objektů i subjektů šikany) a jejich nezařazování do bojových jednotek a náročných funkcí. Některé z uvedených návrhů pak skutečně byly realizovány.

Prokop Tomek ve svém textu také uvádí výsledky dalšího výzkumu v této oblasti, který se konal v roce 1995 a který přinesl již pozitivnější výsledky. Šikana se nadále vyskytovala, ale v menší míře a více ve formě úsluh. Fyzická napadení se objevovala zřídka. Lze také konstatovat, že ve zmiňované podobě problém zcela vymizel nejpozději v roce 2005, kdy se Armáda ČR stala plně profesionální.

Celý text studie PhDr. Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu Praha si budou moci zájemci přečíst v některém z letošních čísel čtvrtletníku Historie a vojenství. O vydání konkrétního čísla, ve kterém bude text zveřejněn, budeme informovat.