Pentalogie Karla Fibicha patří k nejrozsáhlejším vzpomínkovým dílům mapujícím působení československých legií v Rusku. Autor se při psaní textu opíral o své vlastní dobové zápisky z let 1915‒1919, vzpomínky svých spolubojovníků a také o deníkové záznamy jeho čety patřící do 1. československého střeleckého pluku. Fibich byl jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherského 17. praporu polních myslivců s vážnějším zraněním zajat v květnu 1915 na ruském bojišti. O rok později vstoupil do československých legií, kde zažil ještě období malých útvarů provádějících výzvědnou činnost. Zúčastnil se slavné bitvy u Zborova, kde byl znovu raněn a s 1. plukem poté absolvoval podstatnou část jeho anabáze v ruské občanské válce. Působení v legiích zakončil v roce 1919, kdy byl jako invalida transportován do vlasti. Okamžikem návratu také končí jeho pětidílný opus.
Pro autorovy zápisky je typické, že se snaží dívat na tehdejší události „zdola“. Ačkoliv Fibich patřil k těm vzdělanějším legionářům a měl vlastně už svým dřívějším statutem jednoročního dobrovolníka předpoklad k tomu, aby se stal důstojníkem, nikdy se touto cestou přes časté pozdější nabídky nevydal. Podle vlastních slov mu bylo lépe mezi řadovým mužstvem jeho pluku - o to víc je možná jeho pohled autentičtější. Stejně jako u každé memoárové literatury se nedá s jistotou tvrdit, že všechno autorovo líčení odpovídá pravdě, je ale každopádně méně korektní a užehlené než některé vzpomínky legionářů sloužících na vyšších postech. Jak Fibich udává v úvodu k jednomu ze svazků, text je psán „jako deník prostého dobrovolce s jeho pravdou a nazíráním“. V knihách se tak objevuje otevřená kritika některých nadřízených důstojníků, Československé národní rady v Rusku nebo obsahu tehdejších legionářských tiskovin. Ostatně, název knihy „Povstalci“ je odvozen od označení, které bylo části jeho roty přiděleno, když v listopadu 1918 odmítla svému nadřízenému poslušnost. Z Fibichova textu je patrná rostoucí frustrace a demoralizace legionářů z 1. pluku, často zasloužilých frontových bojovníků, kteří již nechtěli být zatahování do ruské občanské války v zdánlivě nekonečném boji proti stále rostoucímu množství bolševických vojsk, zvláště poté, co bylo vyhlášeno samostatné Československo. Knihy jsou kromě toho poměrně upřímným svědectvím o nelítostnosti bojujících stran ruské občanské války a také zrcadlem specifického fungování československého vojska v Rusku, kde rozhodně ne vždy platily striktní zásady subordinace typické pro armády bojující na francouzské či italské frontě. Na druhou stranu Fibich není žádným revolucionářem, zůstává po celou dobu svého legionářského působení uvědomělým Čechoslovákem, který ctí nejvýznamnější autority hnutí jako byl T. G. Masaryk nebo Stanislav Čeček.
S ohledem na fakt, že autor udělal z původně plánované trilogie pentalogii a kniha vyšla v meziválečném období v několika vydáních, se dá usuzovat na její velkou oblíbenost mezi tehdejšími čtenáři. Dnes může sloužit jako zajímavý historický pramen a působivá výpověď o velkolepé odyseji československých legií v Rusku.
Citace:
FIBICH, Karel. Povstalci. Praha: Za svobodu, 1933. 5 sv.