Před budovou Generálního štábu Armády České republiky v Praze 6 na Vítězném náměstí je k vidění další z řady výstav, které připravují odborníci z Vojenského historického ústavu Praha. Expozice čítající více než dvacítku panelů nese název Ženy na bojištích a v zázemí.
Fotogalerie
Výstava Ženy na bojištích a v zázemí poněkud vybočuje z rámce předchozích expozic, které se v drtivé většině věnovaly českým vojenským tradicím, v nichž celkem zákonitě dominují muži. Nynější výstava, jejímiž autory jsou historici VHÚ Jindřich Marek a Jiří Plachý, přitom zcela jednoznačně naplňuje svoji hlavní myšlenku, a totiž že ženy jsou „často statečnější než mnoho mužů“. Je zde citován i přiléhavý výrok německého filozofa Immanuela Kanta: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu“.
Z hlediska ryze vojenského bychom naše novodobé dějiny zapojení žen do válečných akcí mohly začít psát od února 1942, kdy v ruském Buzuluku začaly první české dobrovolnice oblékat vojenskou uniformu a procházet základním vojenským výcvikem. Nabyté zkušenosti velmi brzy a s neuvěřitelnou kuráží uplatnily na frontě v boji s nacistickými okupanty.
Historie ženského hrdinství ve válce má však mnoho podob. Proto se výstava neomezuje pouze na vojenskou stránku, neboť bychom neprávem zapomínali na hrdinky domácího odboje a ženy, které musely projít kalvárií v nacistických koncentračních táborech. Závěrečná část výstavy pak ukazuje současné zapojení žen v Armádě České republiky, mapuje také jejich účast v nejrůznějších mírových misích, do nichž naše armáda vysílala své jednotky. V dnešní AČR také nejsou ženy začleněny jen v „tradičních“ ženských odbornostech, tedy např. u zdravotníků, spojařů či v administrativě. Škála jejich zařazení je široká, od chemiků až k výsadkářům. Jejich účast v náročných zahraničních misích je skutečně významná.
Každý panel věnovaný jednotlivým nasazením žen na bojištích nebo v domácím odboji seznamuje i s životem hlavních protagonistek: např. Ireny Bernáškové, Chavivi Reikové, z žen uvězněných v Ravensbrücku Mileny Jesenské, z obětí Heydrichiády Františky Plamínkové, při líčení bojů na východní frontě Vandy Biněvské či s příslušnicemi pomocných ženských sborů britských ozbrojených sil, sloužících na Britských ostrovech i na Středním východě.
Ženy se na sklonku druhé světové války zapojily i do pražského povstání; bojovaly na barikádách, působily jako telefonistky či dobrovolné zdravotní sestry, kdy za plné palby zachraňovaly životy raněným. Řada účastnic druhého odboje se pak po roce 1948 dostala do otevřeného střetu s komunistickou mocí. Nejznámější je osud JUDr. Milady Horákové, která byla jako jediná žena v dějinách čs. trestního práva popravena z politických důvodů.
Výstava seznamuje návštěvníky i s méně známou skutečností, že několik žen bylo i mezi československými interbrigadisty bojujícími ve Španělsku, zejména jako personál polní nemocnice J. A. Komenského.
Jaroslav Láník