Vznik jednotného velitelského orgánu letectva a PVOS

Dne 27. listopadu 1956 rozhodlo kolegium ministra národní obrany o vzniku jednotného velitelského orgánu, jenž by odpovídal za protivzdušnou obranu státu a soustředil by pod svoji velitelskou všechny dostupné prostředky potřebné k plnění úkolů PVOS. Na základě tohoto rozhodnutí vzniklo k 1. lednu 1957 Velitelství letectva a PVOS, v jehož čele stál náměstek ministra národní obrany pro PVOS a letectvo – velitel letectva a PVOS genpor. Josef Vosáhlo.

V polovině padesátých let minulého století patřila protivzdušná obrana k dynamicky se rozvíjejícímu druhu zbraní. Vojenské doktríny obou znepřátelených vojensko-politických bloků přikládaly stále větší význam při zahájení války překvapivému hromadnému vzdušnému napadení zbraněmi hromadného ničení. Tyto hromadné vzdušné údery vedené s překvapením sledovali jako hlavní cíl zničení důležitých vojensko-hospodářských a politických center nepřítele. Tím mělo být zabráněno nebo ztíženo zmobilizování vojenských sil napadených států.

Tyto skutečnosti bylo možné pozorovat v průběhu vojenských operací v Egyptě za Suezské krize v roce 1956. Z toho vyplýval hlavní a prvořadý úkol protivzdušné obrany státu (PVOS) zabránit náhlému vzdušnému a zabezpečit provedení mobilizace ozbrojených sil státu. Ke splnění tohoto úkolu bylo potřeba soustředit všechny prostředky pro PVOS, protože jeho nesplnění prakticky znemožňovalo operační nasazení armády a dalších ozbrojených složek státu.

V tomto období se nejdůležitějším prostředkem protivzdušné obrany stalo stíhací letectvo. Do roku 1955 nebyla však v čs. armádě vytvořena jednotná organizace PVOS. Na jedné straně existovalo velitelství letectva disponující stíhacím letectvem, na druhé straně velitelství protiletadlové obrany státního území, kterému byly podřízeny útvary a svazky protiletadlového dělostřelectva a radiotechnické (do června 1955 hlásné) pluky. Velitelským mezistupněm mezi svazky a velitelstvím byly obvody PVOS (1. Praha, 2. Olomouc, 3. Zvolen). Tato sestava nezaručovala řízení a odpovědnost za PVOS v jednom ústředním velitelském orgánu a nebyla ani zajištěna úzká součinnost mezi stíhacím letectvem a protiletadlovým dělostřelectvem a radiotechnickým vojskem.

Proto byla k 1.březnu 1955 provedena reorganizace protivzdušné obrany státu. Vznikla funkce náměstka obrany ministra národní obrany pro letectvo a PVOS a v ní soustředěna odpovědnost za protivzdušnou obranu státu a letectvo. Dále byly veliteli PVOS podřízeny tři stíhací letecké divize a k jejich řízení byl z velitelství letectva vyčleněn štáb v čele s velitelem stíhacího letectva PVOS. Letecké svazky zabezpečoval nově vytvořený týl PVOS. Zároveň došlo ke zrušení obvodu PVOS na Slovensku. Provedenou reorganizací se podstatně zlepšila bojová pohotovost protivzdušné obrany státu.

Vytvořením velitelství s leteckým štábem a podřízenými stíhacími leteckými divizemi s ponecháním velitelství letectva byla již v míru vybudována taková struktura protivzdušné obrany, jež by byla schopná na počátku války odrazit náhlý vzdušný útok protivníka, zabezpečit provedení mobilizace a přechod na válečný stav. Těmito kroky splnilo čs. velení požadavky sovětské strany vyjádřené 1. zástupcem velitele vojsk PVOS maršálem N. D. Jakovlevem: „PVOS musí být vybudována již v době míru tak, aby byla sto – bez jakékoliv reorganizace na počátku války – odrazit náhlý vzdušný útok agresora, zajistit mobilizaci a rozvinutí vlastních ozbrojených sil.“

Těmito kroky se organizace PVOS ČSR nejvíce přiblížila protivzdušné obraně státu Sovětského svazu, zatímco v jiných lidově demokratických státech se více nebo méně lišila. Československá republika podobně jako SSSR částí své státní hranice přímo sousedila s pravděpodobným nepřítelem a měla takový počet stíhacích divizí, jež mohla vyčlenit pro protivzdušnou obranu i pro vojenské letectvo (myšleno vojskové). Ostatní státy s výjimkou NDR a částečně Bulharska nesousedily s územím nepřítele a tudíž jim nehrozilo bezprostřední napadení. Měly tak více času na uvedení do bojové pohotovosti protivzdušné obrany i případné provedení mobilizace.

V Maďarsku organizovali protivzdušnou obranu státu pod velením velitele PVOS a letectva. Jemu podléhalo letectvo v síle dvou stíhacích divizí, protiletadlové dělostřelectvo a radiotechnické vojsko, přičemž obě stíhací divize plnily úkoly PVOS. Protiletadlové dělostřelectvo mělo maďarské velení soustředěno na tři bráněná místa s těžištěm na hlavní město země Budapešť. V Polsku došlo na jaře 1956 ke sloučení letectva a protivzdušné obrany a k vytvoření rozsáhlého štábu, který bylo vzhledem k jeho velikosti nesnadné řídit. Zůstaly zachovány letecké sbory pro snazší přechod na válečný stav, přičemž bylo počítáno s tím, že ze vzniklého velitelství by v případě potřeby byla vyčleněna část letectva pro pozemní vojsko.

V Rumunsku v té době byla protivzdušná obrana státu podobně organizovaná jako v Československu do roku 1955. Skládala se z protiletadlového dělostřelectva radiotechnického vojska a operačně podřízených prostředků stíhacího letectva.

Snaha o zvýšení bojové pohotovosti vojsk protivzdušné obrany vycházela i z poznatků, že velení armád NATO se problematikou PVOS intenzívně zabývalo. Podle agenturních zpráv, jež mělo velení ČSLA k dispozici, měly USA a Francie též samostatnou PVOS tvořenou ze zvlášť vydělených stíhacích divizí, protiletadlového dělostřelectva a hlásné služby. Podle poznatků ze cvičení států NATO v polovině padesátých let došlo velení armády k závěru, že v armádách NATO bude dále pokračovat trend ve specializaci sil a prostředků určených k protivzdušné obraně státu.

Například cvičení CARTE BLANCHE, jež proběhlo v červnu 1955 na území Západního Německa za účasti 3000 letadel z Kanady, Dánska, Řecka, Francie, Norska, Velké Británie a USA. Při něm bylo simulováno napadení letišť a pozemních jednotek taktickými jadernými zbraněmi ze vzduchu. Během dvou dnů bylo svrženo okolo 300 atomových bomb s přepokládanými ztrátami na civilním obyvatelstvu ve výši 4, 5 milionu obyvatel. Provedená cvičení odhalila dosud největší slabinu spočívající v nejednotném organizování protivzdušné obrany evropského válčiště.

Při malé rozloze československého státního území a rozmístění důležitých hospodářských a politických středisek v západní části republiky, tj. v mnohých případech v budoucích týlových prostorech operujících pozemních armád, bylo stále více zřejmé, že odpovědnost za protivzdušnou obranu kategorizovaných míst a objektů nelze dále dělit mezi vojskovou PVO a PVOS, nýbrž veškeré prostředky protivzdušné obrany soustředit pod jedno velení. Hlavním prostředkem protivzdušné obrany se i nadále jevilo stíhací letectvo, přičemž jedním z nejlepších aktivních prostředků PVOS se zdál letecký úder bombardovacích leteckých divizí na zjištěné soustředění atomových nosičů nepřítele.

Z tohoto hlediska by bylo účelné shromáždit již v míru a pro první období aktivní obrany veškeré letectvo pro úkoly protivzdušné obrany státu i za cenu pozdějšího vyčlenění části letectva jako letectva frontového. Dosavadní rozdělení leteckých svazků odpovídalo spíše učlenění, které by vyhovovalo teprve pozdějšímu údobí aktivní obrany, tzn. po odražení prvního úderu ze vzduchu i na zemi, stabilizace obrany zajišťující plné rozvinutí ozbrojených sil a aktivní obranou vyčkat příchodu hlavních sil vyčleněných ze Sovětské armády.

Se zřetelem k těmto a dalším důvodům zdálo se účelné sloučit velitelství letectva a velitelství PVOS v jeden velitelský orgán. Sloučením by se dosáhlo toho, že odpovědnost za protivzdušnou obranu státu by byla soustředěna v jedné velitelské funkci. Zároveň by velitel odpovídal za řízení a využití veškerého letectva pro úkoly PVOS a v neposlední řadě by velení letectvu probíhalo z jednoho velitelského stanoviště. Určitou nevýhodou se zdála nutnost v průběhu nebo již na začátku války vyčleňovat nové velitelství letectva frontu se štábem a týlem. Takto navržená koncepce se detailně rozpracovala na podzim 1956 s tím, že měla vstoupit v platnost dne 1. ledna 1957.

Nově vytvořená funkce velitele letectva a PVOS byla sloučena s náměstkem ministra národní obrany pro PVOS a letectvo. Náměstek ministra národní obrany pro PVOS a letectvo – velitel letectva a PVOS měl k dispozici: štáb v čele s náčelníkem štábu a jeho zástupcem (náčelník štábu letectva vyčleněného v mobilizaci), ZVP se společnou politickou správou, zástupce pro PVOS (v této funkci soustředěna odpovědnost za řízení bojové činnosti vydělených prostředků při provádění protivzdušné obrany státu), zástupce pro letectvo (velitel letectva vyčleněného v mobilizaci), zástupce pro věci technické (odpovídal a řídil správu výzbroje a letecké techniky, inženýrské služby a výstavbu letišť a jejich zařízení), pomocníka pro bojovou přípravu letectva a PVOS, velitele protiletadlového dělostřelectva se štábem a oddělením dělostřeleckého vyzbrojování, náčelníka radiotechnických vojsk a náčelníka týlu se společným týlem. V odděleních společného štábu se v době míru vytvářely samostatné skupiny, které za řízení zástupce velitele letectva a PVOS spolu s oddělením pro součinnost s pozemními vojsky představovaly cvičný štáb velitelství letecké armády a za mobilizace by vytvořily štáb vyčleněné části letectva pro podporu pozemního vojska.

Dále se mělo zrušit velitelské stanoviště letectva a mělo ho nahradit mobilní velitelské stanoviště letecké armády. Veškerá bojová činnost by byla řízena z ústředního velitelského stanoviště. Kromě již zmíněných kladů mělo toto řešení i nevýhodu ve vyčleňování části letectva pro pozemní armádu, po splnění hlavního úkolu PVOS nebo i během jeho plnění, a zřizování jeho velitelství a týl pro leteckou armádu. V neposlední řadě rozsáhlost společného velitelského orgánu (plánováno 530 vojáků a 150 občanských zaměstnanců). Sloučené velitelství se nacházelo v dosavadních objektech velitelství letectva a PVOS, přičemž štáb se nacházel v kasárnách Jana Žižky z Trocnova v Karlíně a týl a ostatní složky ve Fučíkových kasárnách na Smíchově.

Jan Šach