V polovině 50. let minulého století došlo k sérii velmi závažných jednání o tom, kolik příslušníků – vojáků základní služby a vojáků z povolání – bude mít Československá lidová armáda. A tak se objevila i myšlenka na to, že by se vojenská služba prodloužila ze dvou na tři roky. Místo již tak dlouhých 730 dní by nyní vojna trvala plných 1095 dní.
Značné obavy vzbuzovaly v polovině 50. let slabé odvodní ročníky narozené v polovině 30. let minulého století - tehdy v důsledku hluboké hospodářské krize a následné stagnace poklesla porodnost na do té doby nejnižší, úroveň. K již tak nízkým počtům narozených se přidružily válečné ztráty a důsledky poúnorové emigrace. Značné požadavky na pracovní sílu vznášel i extenzivně se rozvíjející průmysl, především uhelné dolování a báňský průmysl a také zbrojní průmysl. V důsledku těchto skutečností vznikla velmi napjatá bilance jak pracovních sil, tak branců a odvedenců.
V prosinci roku 1954 předložil ministr obrany v dohodě s ministrem – předsedou Státního úřadu plánovacího Politickému byru ÚV KSČ zprávu o organizaci a materiálním zabezpečení čs. ozbrojených sil v letech 1954 až 1960.
Od června 1953, kdy v důsledku militarizace celého čs. národního hospodářství došlo k měnové reformě, bylo nutno přikročit k celé řadě úsporných opatření. Jedním z nich bylo i snížení stavu čs. ozbrojených sil. Ten, vyjma krátké epizody bezprostředně po druhé světové válce dosáhl svého maxima k 31. červenci 1953. Předepsané mírové počty tehdy činily 300 737 vojáků v armádě (včetně vojenských škol a vojenských pracovních jednotek) a téměř 40 tisíc občanských zaměstnanců.
Postupnými opatřeními se snižovaly předepsané počty a s tím také počty vojáků základní služby. Například usnesením z 9. srpna 1954 bylo uloženo snížit mírové počty čs. ozbrojených sil o 18 tisíc „záklaďáků“ a jejich počet tak měl dosáhnout 210 tisíc. Materiál však upozorňoval na to, že při zachování dvouleté základní služby se počty záklaďáků budou muset dále výrazně snižovat a počínaje rokem 1956 by jejich počet klesl až na 150 tisíc.
To velení armády s odkazem na napjatou mezinárodní situaci (krátce předtím bylo rozhodnuto o začlenění Spolkové republiky Německo do NATO) pokládalo za nepřijatelné. Proto vystoupilo opět s požadavkem o prodloužení základní vojenské služby na tři roky. Od tohoto opatření si slibovalo zachování stávající organizační struktury armády, zlepšení výcvikových podmínek, lepší zvládnutí bojové techniky a pochvalovalo si, že zavedení tříleté služby by nevyžadovalo po stránce materiálně technického zabezpečení žádná zvláštní opatření.
Znepokojení však vyvolávalo konstatování, že v důsledku prodloužení vojenské základní služby by národní hospodářství disponovalo ve výcvikovém roce 1955/1956 a cca 43 tisíc a v následujícím výcvikovém roce o cca 60 tisíc pracovníků méně než při zachování dvouleté služby a snížení počtů ozbrojených sil. To ale podle velení armády nemohlo ohrozit rozvoj národního hospodářství.
Situace se posléze vyřešila snížením předepsaných počtů, strukturálními změnami v armádě i vyšší „výtěžností“ populačních ročníků (ze 75 na 85 %). Návrh byl opuštěn i s ohledem na protesty, které by jistě následovaly. Přesto se myšlenka na tříletou základní vojenskou službu objevovala i následujících letech. Nad rukujícími chlapci se tak vznášel Damoklův meč, že při nástupu k útvarům budou mít místo 730 plných 1095 na „metru“.
Jaroslav Láník