Každý musí jednou začít!

Když v březnu 1939 vzal Adolf Hitler právě okupovaný zbytek českých zemí „pod ochranu Velkoněmecké říše“, pro oklamání stále naivní Evropy ve svém výnosu říšského Vůdce č. 75 o zřízení Protektorátu Čechy a Morava v článku 7 povolil i existenci symbolického českého vojska v síle několika tisíc mužů, které mělo přispívat k iluzi o autonomii českého národa v rámci Říše.

Vedle zdání oné "autonomie" protektorátu si zřízení takzvaného Vládního vojska (německy Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren) vynutila existenční otázka pracovního zařazení dosti značného počtu rotmistrů a délesloužících poddůstojníků v březnu 1939 nacisty zrušené československé armády, kteří ovšem u nového sboru sloužili i v naději, že budou v rozhodujícím okamžiku střetnutí českého národa s okupanty zárodkem znovuobnovené čs. armády.

To byl mimo jiné od samého počátku i záměr české vojenské odbojové organizace Obrana národa, která se prostřednictvím likvidační komise čs. ministerstva národní obrany snažila vládní vojsko kádrově ovlivňovat. S tímto záměrem souhlasil i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger, který v polovině července 1939 na zvláštní schůzi důstojníků vznikajícího vládního vojska přednesl jeho koncepci, při čemž zde neopominul prohlásit, že vládní vojsko „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa.“

Stejnou motivaci měli po roce 1940 i nováčci vládního vojska ve věku 18 - 24 let, kteří závazek pětadvacetileté vojenské služby podepisovali navíc v drtivé většině také proto, aby se vyhnuli pracovnímu nasazení v Německu.

Na druhé straně se nacistům nijak příliš nedařily pokusy zkompromitovat vládní vojsko v očích české veřejnosti. Zvláště významné to bylo při požadavku německého vojenského zmocněnce v protektorátě z července 1942, iniciovaném nepochybně protektorátním ministrem Emanuelem Moravcem, aby generální inspektor vládního vojska podal návrh na jeho nasazení na východní frontě. Návrh Němci přitom chápali jako důkaz loajality vůči sobě, přesto velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger, a to v době heydrichiády (!), tento německý požadavek odmítl slovy, že "český voják nebude bojovat proti Rusům." Svým zásadním stanoviskem zcela jistě uchránil český národ před aktivní účastí ve válce po boku Němců, ve které se nejednou "vyznamenaly" jednotky belgické, holandské, norské, španělské, italské, chorvatské, rumunské, maďarské a také - nikoliv v poslední řadě i slovenské...

Vládní vojsko tak působilo jako symbolický útvar s více než symbolickou výzbrojí, který dosáhl 31. prosince 1943 maximálního počtu 6 912 mužů, a jehož činnost byla zaměřena na strážní činnost na železničních tratí a pomoc obyvatelstvu při povodních, požárech, žních, sběru brambor a podobně. Mimo protektorátní území české vládní vojsko nemělo být nasazeno.

Když si však na jaře 1944 nacisté stále více uvědomovali, že 12 praporů Vládního vojska bude vítanou posilou odboje v případném povstání, rozhodli se podstatnou část jeho příslušníků v květnu 1944 poslat do severní Itálie.

Odsun vládního vojska do Itálie ve snaze odklidit české vojáky z domácího prostředí byl nařízen 8. května 1944 rozkazem zmocněnce wehrmachtu v Praze generála Schaala. Ostrý protest generála Jaroslava Emingera, že tento rozkaz je v rozporu se zněním vládního nařízení č. 216/1939 sb. z. a n. o použití vládního vojska, nebyl tentokrát již vůbec brán v potaz. Nacisté měli tehdy značné informace o plánech domácího odboje na využití vládního vojska pro celonárodní povstání v závěru války a nechtěli ponechat nic náhodě.

Ve dnech 27. - 29. května 1944 byl proto proveden urychlený přesun 215 důstojníků a 4 763 poddůstojníků a mužstva do severní Itálie, kde byli "vladaři" od 8. června 1944 nasazeni k střežení mostů, železniční tratí, muničních skladů a dalších objektů. Nacisté se snažili mezi Italy šířit fámy, že české jednotky jsou speciálními útvary na potírání partyzánů, což zpočátku vyvolalo několik tragických konfliktů, které zaplatilo 12 vládních vojáků životem. Naštěstí však italští partyzáni brzy zjistili, že jim nacisté naopak z českých zemí přivezli velmi cenné spojence.

Ti nejodvážnější vládní vojáci totiž viděli východisko ze své situace právě v dezerci k partyzánům. První zběh, rotný Alois Všetička, zmizel dokonce ještě den před odjezdem bučovické části 10. praporu vládního vojska a záhy se zapojil do činnosti odbojové organizace londýnské paraskupiny Carbon, kdy se na jihovýchodní Moravě stal dokonce jejím radiotelegrafistou. To byl však pouhý začátek…

Již 28. května 1944 - druhý den průjezdu vlakových souprav vládního vojska severní Itálií při zastávce v městečku Varese sz. Milána dezertoval k italským partyzánům první vládní voják - svobodník Antonín Rottrekl rovněž z 10. praporu. Byl prvním odvážlivcem v neznámém prostředí, ale zdaleka neměl být posledním. Za ním v dalších dnech zmizí do hor příslušníci téhož praporu vojíni Jaroslav Brabec, Břetislav Otava a Oldřich Gut. První dva z po sobě v Aostě zanechali dopis na vysvětlenou, končící slovy Každý musí jednou začít!

Od 3. praporu brzy dezertují vojíni Miloslav Lev a Zdeněk Blažek a dokonce i velitel 10. praporu plukovník Moskorz s několika důstojníky tehdy navštívil klášter Sv. Bernarda na švýcarském území, aby tam zjistil možnosti celého přechodu praporu za hranice. Za tento čin byl postaven před válečný soud a jeho prapor byl z příhraničního prostoru Aosty rychle odsunut. Plukovník Moskorz však byl německým divizním soudem potrestán jen domácím vězením po službě, neboť se mu podařilo soudu namluvit, že ztratil orientaci v neznámém terénu za špatného počasí. Velká italská zkouška vládního vojska však teprve začínala…

A tak zatímco si někteří nacisté v protektorátu oddechli, že téměř pět tisícovek ozbrojených Čechů bylo uklizeno do zahraničí, nechvalně proslulý státní tajemník K.H. Frank zuřil, že tento fakt s ním nikdo nekonzultoval. Proto se například ještě 29. července 1944 obrátil s následujícím požadavkem na velitele SS a policie v Itálii generála Wolfa:

„Na základě mé znalosti české mentality trvám pevně na stanovisku, že vládní vojsko musí být z Itálie odstraněno a zasazeno ve zbývajícím prostoru říše. Je nemožné přehlížet, že chování a postoj vládního vojska má bezprostřední vliv na české obyvatelstvo. Doposud vládní vojsko svého pobytu v Itálii mnohokráte zneužilo k činnosti nepřátelské.

Jejich "hrdinské činy" jsou v šovinistických českých kruzích nadšeně přijímány a příslušně kolportovány. Bohužel s tím, že jsem nebyl Vámi o poznatcích ze zasazení vládního vojska průběžně informován, dostal jsem se do těžké situace. Za těchto podmínek nemohu nésti společné riziko dalšího setrvání vládního vojska v Itálii a musím - a to musíte chápat - se snažit, aby vládní vojsko přešlo do takových míst, která by mu nedala příležitost ke spiklenecké činnosti...“

Když Frank neuspěl ani v Berlíně u šéfa SS Himmlera, navrhnul alespoň 9. září Wolfovi, aby bylo české vládní vojsko odzbrojeno a použito v roli pracovních praporů v severozápadním Německu. Tento fanatický nacista a bigotní "sudeťák" věděl, co žádá. Znal totiž Čechy z "jejich špatné stránky" jako málokdo a již v druhý den po odjezdu vládních vojáků z Prahy měl navíc na stole hlášení plzeňského Sicherheitsdienstu o výroku neznámého „vladařského“ rotmistra: „Nevíme, kam jedem, ale víme, jak se zachovat, bude-li jen trochu příznivé počasí…“

To hlavní v tomto směru však mělo teprve přijít. Spontánní akce jednotlivců totiž záhy vystřídaly organizované skupinové akce:

* V ranních hodinách 18. června 1944 po smluveném přepadu v Rosone jsou partyzány "odvlečeni" nadporučík Otakar Hak se 17 muži 7. praporu. Téhož dne zběhl k partyzánům i poručík Zdeněk Kletečka a 9 mužů z 11. praporu.

* V Rio Val Maggiore odešel 22. června 1944 k partyzánům poručík Vincent Smělík a 19 mužů 12. praporu.

* Dne 24. června 1944 byl z továrny v Aviglianě po fingovaném boji partyzány "odvlečen" štábní rotmistr Alois Pudlo s deseti muži. V San Francesco druhý den přeběhli rovněž od 12. praporu štábní kapitán Jan Moťka a 39 mužů jeho stráže a z Lombardore zmizel od téhož praporu 26. června 1944 k partyzánům poručík Miroslav Portisch s 38 muži. Jejich příkladu zde potom stejného dne následoval i nadporučík Leopold Vrána s dalšími 11 "vladaři".

V Praze právě vydával zmocněnec wehrmachtu pro vládní vojsko generál Schaal následující rozkaz, jehož jádro tvořily dva jednoznačné body: "1. každý voják vládního vojska, který zlovolně opustí svou jednotku (zběhnutí, dezerce), bude potrestán smrtí; 2. proti rodinným příslušníkům těchto vojáků bude zakročeno tak, že budou především dodáni do koncentračního tábora. Další opatření zůstávají vyhrazena. Tento rozkaz nutno uvésti neprodleně ve známost každému vojáku vládního vojska..."

Přesto útěky k partyzánům pokračovaly. Z královehradeckého 6. praporu vládního vojska do 10. července 1944 v horské oblasti Domodossola zmizelo "na druhou stranu" 7 důstojníků a 271 mužů!

Dne 19. září 1944 jižně od Pavie na břehu Pádu využil kapitán František Petřík spojení s italskými partyzány a ze svého strážního stanoviště zmizel s 33 muži 7. praporu do hor.

Do konce září 1944 vykazovalo české vládní vojsko v Itálii již 734 "odvlečených" vojáků, ačkoliv některé prapory "vladařů" (2. - 5.) byly nasazeny v prostorech, kde byl přechod k partyzánům komplikovaný či dokonce zcela nemožný.

Čeští vojáci si v řadách italských partyzánů získali záhy velkou popularitu. Dokladem toho byla po válce i dlouholetá přetrvávající úcta italských antifašistů k českým vojákům. Za všechny příklady uveďme jeden: V roce 1965 při setkání partyzánů 77. brigády jeden z nich českým novinářům prozradil, že ačkoliv neumí česky, odposlouchal od svých českých spolubojovníků jedno slovo - NEZRADÍME...

Nacisté nakonec na podzim roku 1944 další posilování českými vojáky radikálně omezili přesunem "vladařů" do pádské nížiny a především tím, že již 4. října 1944 vládní vojsko odzbrojili a z jeho praporů udělali pracovní útvary, které nyní musely pod německým dozorem budovat opevnění na řece Pád. To však již několik stovek zběhů přešlo hory do Francie a Švýcarska, odkud se dostali do řad jednotek čs. zahraniční armády ve Velké Británii. To je však již jiná kapitola z dějin našeho protinacistického odboje…

Jindřich Marek