Výstava ke stému výročí bitvy u Zborova

Další z akcí, které připomínají letošní sté výročí bitvy u Zborova, je výstava před budovou Generálního štábu Armády České republiky v Praze 6. Připravil ji Vojenský historický ústav Praha, jejím autorem je historik VHÚ Tomáš Jakl. Expozice nabízí přehledné informace o bitvě a jejích historických souvislostech, také bohatou fotodokumentaci. K vidění bude na Vítězném náměstí až do konce prázdnin.

Celkem dvacet dva panelů obsahuje výstava, kterou ve středu 28. června zahájil zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, generálporučík František Malenínský.

Přinášíme stručný výtah některých výstavních textů, které se vztahují přímo k bitvě u Zborova. Ta proběhla 1.-2. července 1917. Autorem textů je Tomáš Jakl.

Kerenského ofenzíva

Po odstoupení cara v březnu 1917 se moci v Rusku chopila Prozatímní vláda, rozhodnutá pokračovat ve válce proti Ústředním mocnostem. Do Ruska také mohl na jaře 1917 přicestovat předseda Československé národní rady Tomáš Garrigue Masaryk. Na začátku května Čechoslováci získali od prozatímní vlády povolení vytvořit svou vlastní armádu.

Tento proces však v samém zárodku ohrozil vzrůstající pacifismus v řadách ruských politiků, kteří přijali heslo „mír bez anexí a kontribucí“. Měsíc poté byl nábor do národních jednotek v Rusku zastaven. Ústřední mocnosti, ovládající velkou část ruského území, však návrh míru bez anexí nepřijaly. Ruská vláda se proto rozhodla vojska Ústředních mocností vyhnat z území ruské říše novou ofenzívou a teprve poté vyhlásit všeobecný mír. K tomu ovšem potřebovala zastavit rozklad armády, podporovaný bolševiky, požadujícími okamžitý mír.

K tzv. Kerenského ofenzivě, pojmenované podle ministra války prozatímní vlády Kerenského, byla vybrána bolševickou agitací ještě ne zcela dotčená jihozápadní část fronty. V útoku měly být nasazeny oddíly dobrovolníků, které měly strhnout svým nadšením ostatní jednotky. Přihlásily se i všechny tři pluky Československé střelecké brigády. Brigáda zde tak měla poprvé bojově vystoupit pohromadě jako celek.

Úloha Československé brigády v Kerenského ofenzívě

Československá brigáda byla původně určena pro hlavní útočnou skupinu 7. armády. Kvůli nedostatečné výzbroji a nesecvičenosti brigády jako celku byla přidělena 11. armádě, do 49. armádního sboru generála Selivačeva, na méně nebezpečném úseku ofenzívy.

Na pravém křídle se úsek, určený čs. brigádě stýkal se 4. finskou divizí, která měla útočit na pozice 32. divize rakousko-uherské armády na dobře opevněné výšině Mogila (kóta 394, Mohyla). 6. finská divize na jih od Československé brigády měla útočit na výšinu 402 a odtud postupovat dál do pozic 19. divize v Hodově. Divize se nazývaly finské, ale byly složeny z Rusů, pouze v době míru byly dislokovány ve Finsku, které tehdy patřilo ruské říši. Teprve po úspěšných akcích těchto dvou divizí měla přejít do útoku také Československá střelecká brigáda.

K soustředění Československé střelecké brigády před Kerenského ofenzívou bylo původně město Podhajce. Po změně podřízenosti brigády ze 7. armády bylo 15. června za nové místo soustředění brigády určeno městečko Jezerná. Všechny jednotky československé brigády – ze severu z oblasti Pinských bažin i z jihu od rumunských Karpat – se sjížděly po železnici k městu Tarnopol. Odtud pokračovaly pěšky do 25 km vzdálené Jezerné.

V této době se také teprve formoval čs. důstojnický sbor brigády. Jeho většinu tvořili velitelé rot, jen výjimečně velitelé praporů, plukům a brigádě veleli ruští důstojníci. Přesto byl pochod ke Zborovu vnímán účastníky jako triumfální cesta. Poprvé po třech staletích pochodují do boje české pluky pod svými vlastními prapory.

Obsazení přiděleného úseku

Postavení jihozápadně od městečka Zborov v Haliči zaujala brigáda v noci z 21. na 22. června 1917. Zákopy zanechali ruští vojáci československé brigádě ve velmi zanedbaném stavu – na mnoha místech byly sesuté a měly propadlé střílny. Vojáci, ovlivněni „mírovou“ propagandou, také před příchodem Čechoslováků zakopávali zásoby a munici.

Pozice brigády byla rozdělena proti nepříteli vysunutým opěrným bodem nazývaným lunet Káťa na severní úsek a jižní úsek. Severnímu úseku, kde stál 1. pluk čs. brigády a I. prapor 3. pluku, velel plk. Mamontov. Jižnímu úseku s 2. plukem a II. praporem 3. pluku velel podplukovník Zembalevský. V noci před útokem se většina záloh přemístila do předních pozic a vyplnila tak mezery v poměrně dlouhé, šest a půl kilometrové linii útoku.

Vojáci Československé střelecké brigády byli vyzbrojeni pouze pistolemi, puškami a ručními granáty, počet těžkých kulometů a minometů byl malý, jednotka neměla organicky přidělené dělostřelectvo až na několik zákopových děl. Kvůli rozpadajícímu se systému zásobování v ruské armádě měly některé části československé brigády u Zborova ještě zimní výstroj, včetně kožešinových papach.

Protivníci Čs. brigády u Zborova

Proti ruským armádám na jižní části východní fronty stála rakousko-uherská armáda a jedním z cílů ofenzivy bylo též její vyřazení z bojů. Útok směřoval proti skupině armád, které velel generál Böhm-Ermolli. Ta se skládala z rakousko-uherské 2. a 3. armády a německé Jižní armády. Součástí 2. armády byl IX. armádní sbor s 19. a 32. divizí. Tyto dvě divize stály v zákopech proti Československé střelecké brigádě. V sestavě 19. divize se nacházely i 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký pluk, doplňované z českých zemí. Na rakouském území tak v létě 1917 proti sobě stáli Češi i Slováci v rakousko-uherských a ruských stejnokrojích.

Na rozdíl od západní fronty, kde zákopová válka změnila frontu v měsíční krajinu, měli vojáci na východní frontě podstatně větší klid k vybudování a udržování zákopového systému. Brusilovova ofenzíva v létě 1916 stanovila takový průběh východní fronty, který zůstal nezměněn až do léta 1917.

U Zborova byly rakousko-uherské zákopy členěny do tří linií spojených příčnými zákopy. Před každou se táhlo až šest linií překážek z ostnatého drátu. Rakousko-uherští vojáci měli téměř rok na zpevňování a vylepšování zákopového systému. Výsledkem byly důmyslné a na polní podmínky takřka komfortní stavby včetně vyplétaných stěn a betonových pozorovatelen.

Rakousko-uherská pěchota byla vyzbrojena pistolemi, puškami, kulomety a ručními granáty. Zákopový systém byl navíc nasycen speciálními zbraněmi, jako byla zákopová děla, puškové granáty a minomety. Obrannou linii podporovalo dělostřelectvo, naváděné leteckými pozorovateli.

Útok

Na úsvitu 2. července zahájili Rusové u Zborova dělostřeleckou přípravu. Po čtyřech hodinách ostřelování rakouských postavení byl dán povel k útoku. Útok začal na pravém křídle československé střelecké brigády. Z předsunutého stanoviště, jemuž se říkalo zástava Marusja, vyběhly v 9 hodin a 7 minut úderné roty – granátníci I. praporu 1. pluku. Ve stejnou dobu vyběhli i vojáci II. praporu z lunetu Káťa a z předních zákopů sousedících s I. praporem.

Situace na jižním úseku byla ovlivněna tím, že jeho velitel podplukovník Zembalevskij nepřevzal zodpovědnost a přestal velet. Podle původních dispozic měl 2. čs. pluk vyrazit po proniknutí 1. čs. pluku do nepřátelských zákopů. Přestože k tomu již došlo, rozkaz k vyražení 2. čs. pluku nepřicházel. Velitel 11. roty poručík Krejčiřík se ujal velení a nařídil úderníkům podporučíka Kopala umlčet nepřátelské kulomety na kótě 383, které ohrožovaly levý bok 1. čs. pluku, což se jim do 10. hodiny podařilo.

Úspěšný postup byl dán především taktikou, použitou čs. vojáky. Několikaleté zkušenosti z rozvědek v nepřátelském týlu vedly vojáky ke schopnosti samostatně se rozhodovat. Útok probíhal v malých skupinkách, za využití terénních nerovností a nepřátelských zákopů. Útočníkům razili cestu vrhači granátů. Na rozdíl od ruských rot a čet Čechoslováci útočili i po zabití či zranění velícího důstojníka, kterého ihned nahradil další velitel.

Severní úsek

Za úderníky v krátkých časových úsecích vyrazily v dalších sledech ostatní roty I. praporu 1. pluku. Zakrátko se jim podařilo dobýt i druhou linii rakouských zákopů. Pravé křídlo útoku se však dostalo do prudké palby z opevněné Mogily, kam se nepodařilo proniknout plukům 4. finské divize (útok čs. střelecké brigády měl být zahájen až po úspěšných útocích finských divizí, které však ztroskotaly). Navíc zalehlé vojáky ohrožovalo i ruské dělostřelectvo střílející na první pozice nepřítele a jemuž kvůli přerušenému spojení nemohli dát vědět o své pozici.

II. prapor 1. pluku byl rozdělen na dvě skupiny – levá, složená ze 7. a 8. roty a z 9. a 10. roty III. praporu, měla vniknout do nepřátelských pozic a udržovat při tom spojení s 2. plukem. Pravá skupina, složená z 5. a 6. roty, měla udržovat spojení s I. praporem 1. pluku – jejich úkolem bylo dobýt výšinu 391. 6. rota rozdělená na dvě skupiny zaútočila na předsunuté přední stráže rakousko-uherské armády – Cecovskou a Ryšavou, které ihned dobyla.

Spojovací zákopy, jež z nich vedly k první linii, byly však zavalené, a do vojáků v těchto zákopech pálilo rakousko-uherské dělostřelectvo i kulomety 35. plzeňského pluku, takže vojáci museli ven ze zákopů a do první linie doběhli odkrytým terénem. Při tom manévru padl velitel 6. roty praporčík Podmol i důstojnický zástupce Holub, jenž velel druhé skupině 6. roty. Po dobytí první linie je dostihla druhá vlna, kterou tvořila 5. rota, s níž dobývaly druhou linii přibližně ve stejné době, jako levé křídlo Čečkova praporu druhou linii. Ve druhé linii se všechny skupiny sešly a útočily společně na třetí linii.

8. rota z levé skupiny II. praporu pod velením podporučíka Švece, rozdělená na dvě skupiny, dobyla útokem 1. linii nepřátelských zákopů. Pravá skupina Švecovy roty se setkala se 7. rotou, která se již také probila do první linie. Levá skupina se dostala do kulometné palby 35. pluku a musela čekat na posily tvořené 10. rotou (III. prapor), se kterou pak pronikli do druhé linie, takřka ve stejnou dobu, kdy se dostala 9. rota (III. prapor) do prvních zákopů a společně se 7. rotou pronikly do 2. linie. V 10:21 vojáci čs. střelecké brigády obsadili výšinu 391.

Jižní úsek

Ve stejnou dobu kdy podporučík Kopal dobýval zákop na výšině 383, vyběhl poručík Krejčiřík se svou 11. rotou a sousedními rotami bez rozkazu velitele praporu k útoku. Tímto útokem se podařilo asi kolem desáté hodiny umlčet všechny kulomety, které pálily do boku Švecově rotě v sousedním úseku.

Taktéž na levém křídle jižního úseku, kde stál II. prapor 3. pluku, zaútočili bez rozkazu vojáci 7., 8. a 5. roty 3. pluku pod velením praporčíka Němce, velitele 5. roty, tentokrát však se souhlasem velitele praporu poručíka Dembského. Díky tomu, že útok 6. finské divize, která útočila v sousedství na jihu, zaměstnal většinu rakousko-uherského dělostřelectva v tomto úseku, byl útok o to úspěšnější.

Marné čekání vojáků střední části jižního úseku na rozkaz k útoku vedlo k již zmíněné časové prodlevě. Velení převzal štábní kapitán Gajda, a teprve na jeho rozkaz zaútočily roty I. praporu 2. pluku na nepřátelské pozice. V deset hodin padlo do rukou čs. brigády celé první rakouské obranné postavení, zanedlouho poté i druhé a útok pokračoval na třetí nepřátelskou linii.

Dobytí Mogily

Na pravém křídle severního úseku se 4. finské divizi nedařilo dobýt opevněný vrch Mogila. Mezi desátou a dvanáctou hodinou se jí podařilo obejít Mogilu se severu, přes Presovce a Koršilov. Roty 1. čs. pluku, na které pálily z pravého boku kulomety z Mogily, byly stále ve velmi těžkém postavení. Do boje se vydaly zálohy pod velením štábního kapitána Alexejeva, 11. rota praporčíka Kosiny a 12. podporučíka Voženílka. Ty se sice dostaly na určené pozice, ale situace se příliš nezměnila. Po poledni, po nasazení části ruské 82. divize, se jim podařilo společně postoupit a obklíčit Mogilu z jihu a jihozápadu. Tímto průnikem přišla Mogila o dělostřeleckou podporu, protože ohrožené rakousko-uherské baterie se musely stáhnout. Po 14. hodině společným úsilím ruských a československých vojáků Mogila padla.

Československá střelecká brigáda pronikla celkem čtyři kilometry do hloubky rakouské obrany. Nepřátelské jednotky se pokusily o několik neúspěšných protiútoků a posléze v odpoledních hodinách ustoupily na výšiny za řekou Malá Strypa. Vojáci čs. brigády obsadili ještě Zarudzie a po 18. hodině již nepodnikli žádný útok. Bitva u Zborova skončila.

Po bitvě

Nepřátelské jednotky se pokusily o několik neúspěšných protiútoků a posléze v odpoledních hodinách 2. července 1917 ustoupily na výšiny za řekou Malá Strypa. Československá brigáda byla po útoku večer 2. července z frontové linie stažena a vystřídána ruskými jednotkami.

Hlavní stan vrchního velitele ruských vojsk vydal 3. července 1917 úřední zprávu:

Ve směru na Zloczów náš nástup úspěšně pokračuje. Dne 2. července okolo 15. hodiny opanoval zarajský pluk po krutém a úporném boji vesnici Presowce, a chrabrá vojska 4. finské divize a československé brigády opanovala silně opevněné nepřátelské posice na výšinách západně a jihozápadně od vesnice Zborówa a opevněnou vesnici Korszylów, prorvavše tři řady nepřátelských zákopů. Nepřítel odešel za řeku Malou Strypu.

Finská divize zajala 1560 důstojníků a mužstva, 4 zákopová děla, 9 kulometů a 1 minomet. Československá brigáda zajala 62 důstojníků, 3150 vojáků, 15 děl a mnoho kulometů, z nichž většina byla obrácena proti nepříteli. Obsazeny byly nepřátelské posice na západ od Jozefówky.

Celkem bylo v bojích 2. července ve směru na Zloczów zajato 6300 důstojníků a vojáků, 21 děl, 16 strojních pušek a několik minometů. Zajatci stále přicházejí.

Na jihozápad od Brzezan jdou boje s menším napětím. V bojích 1. července v uvedeném okrsku bylo zajato 53 důstojníků a 2200 vojáků. Na ostatní frontě střelba.

Československá brigáda měla také ztráty – 167 mužů (včetně 5 velitelů rot) padlo přímo v boji, 17 zemřelo na následky zranění a 11 zůstalo nezvěstných, více než 900 vojáků bylo raněno.

Ohlas bitvy u Zborova

Tiskem publikovaná zpráva ruského hlavního stanu o vítězství Československé brigády u Zborova měla celosvětový ohlas. Mezi nejdůležitější bezprostřední důsledky patřilo zejména posílení přílivu československých dobrovolníků do Československého dobrovolnického sboru v zajateckých táborech v Itálii a zvýšení podpory československému hutí ve Spojených státech amerických, které krátce před tím, 6. dubna 1917, vstoupily do války na straně Dohody.

V Rakousko-Uhersku znamenala zpráva o bitvě u Zborova první veřejně dostupnou informaci o československé zahraniční armádě. Vyvolala ovšem také úřední vyšetřování, zda-li z Čech doplňované rakousko-uherské pluky 19. pěší divize – plzeňský 35. a jindřichohradecký 75. – u Zborova selhaly. V opojení z vítězné protiofenzívy ale rakousko-uherské vyšetřování v srpnu 1917 vyznělo do ztracena.

Vítězství Československé brigády u Zborova vedlo k okamžitému rozšiřování československých jednotek v Rusku. Náčelník hlavního stanu ruské armády generál Brusilov dal již 4. července 1917 souhlas k ustavení 2. československé divize a předseda vlády Kerenský vzápětí odvolal rozkaz, jímž v květnu téhož roku zastavil formování československých jednotek, a naopak povolil neomezený nábor z řad zajatců. Stávající střelecká brigáda tak mohla být doplněna na 1. československou divizi.

Během léta se do československých jednotek přihlásilo dalších 27 000 mužů, mezi nimi i mnozí Slováci. A tak již počátkem října 1917 mohl být ustaven samostatný armádní sbor v síle 40 000 mužů, s osmi střeleckými pluky ve dvou divizích, dělostřelectvem a sborovými technickými jednotkami. Prapor dobrovolníků odejel z Ruska do Francie, kde položil základ tamní Československé brigády.

V Rusku začaly také přípravy na vybudování druhého armádního sboru. Jeho vytvoření ale zabránil Němci zaplacený Leninův převrat v listopadu 1917, po kterém Rusko uzavřelo příměří s Centrálními mocnostmi.

Obrovský výkon Československého sboru v Rusku, jehož základ byl položen v bitvě u Zborova, umožnil mezinárodní uznání práva na vytvoření samostatného československého státu. Když koncem června 1918 ve Francii odcházel 21. čs. střelecký pluk z tábora Darney na alsaskou frontu, francouzský ministr zahraničí slavnostně deklaroval, že se jedná o samostatnou jednotku československé armády, a že Francie uznává Československou národní radu za základ příští československé vlády. Jeho britský protějšek oznámil, že Velká Británie považuje Čechoslováky za spojenecký národ a uznává tři československé armády v Rusku, ve Francii a v Itálii za jedinou armádu, která vede válku proti Centrálním mocnostem. K oběma představitelům velmocí se počátkem září 1918 připojily i Spojené státy americké, které uznaly Československou národní radu za Československou vládu de facto. Cesta ke vzniku Československa byla volná.