Závěrečná cvičení čs. branné moci z roku 1929

Měsíc srpen býval tradičním obdobím výročních armádních cvičení velkého rozsahu. Této praxe se přidržela také meziválečná československá branná moc. Pro ni znamenaly akce tohoto typu velký přínos na všech úrovních velení a přípravy vojsk. Nemálo významná byla též příležitost prezentovat armádu před činiteli veřejného politického života a veřejností. Lidé se sice nedostali přímo do míst konání simulovaných bojů, ale četné přesuny, zastávky a místa krátkodobého ubytování vojenských útvarů a jednotek znamenala zejména pro venkov událost, na niž se pak ještě dlouho poté vzpomínalo.

Závěrečná cvičení z roku 1929 nebyla rozsahem největší z těch, která se uskutečnila ve 20. a 30. letech. Výjimečnost jim lze ovšem připsat vzhledem k účasti prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka a řady dalších domácích i zahraničních osobností.

Závěrečná cvičení byla v kontextu vojenského umění československé branné moci obecně definována jako nácvik boje, jenž se v nejvyšší možné míře blížil podmínkám reálného pohybu na bojišti. Trvala minimálně 72 hodin. Do příprav a řízení cvičení byla zapojena zemská vojenská velitelství. Nasazené síly se skládaly jednak z těch, které byly stabilně dislokovány v příslušném obvodu zemského vojenského velitelství, v němž se závěrečná cvičení konala, a jednak ze sil a prostředků odjinud. Šlo o vybrané jednotky a útvary především letectva, těžkého dělostřelectva a ženijního vojska. Standardně se účastnily jezdecké brigády o dvou až třech plucích. Rámcové jednotky pěchoty se doplňovaly na plné stavy záložníky. Značné množství z nich se povolávalo do činné služby právě v době konání závěrečných cvičení.

Nejvýznamnější armádní událostí roku 1929 s širším celospolečenským přesahem se stala závěrečná cvičení. Odehrála se v době od 26. do 30. srpna. Zvoleno bylo neutrální teritorium Moravy. Žádný ze sousedních států se neměl cítit dotčen těmito nejrozsáhlejšími výročními manévry. Celospolečenský ohlas události vyplýval z faktu, že se jí zúčastnil prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk a výjimeční hosté ze spojeneckých zemí. Tím nejvýznamnějším byl francouzský maršál Philippe Pétain. Přijeli též náčelníci generálních štábů jugoslávské a rumunské armády. Maršálova přítomnost odkazuje na fakt, že v desátém jubilejním roce působení Francouzské vojenské mise vykonal přehlídku výsledků úsilí, z něhož s její vydatnou pomocí povstala československá branná moc.

Výchozí námět spočíval v záměru jižní armády, postupující razantně z jihu Moravy, rozvinout dosavadní úspěch útokem směrem do prostoru západně toku řeky Moravy. Obránce, tedy severní armáda, rozložená zprvu všeobecně na levém břehu Moravy, zaujala obranu poté, co její čelné síly byly na počátku střetu vrženy z jihu do oblasti severně Brna. Severní armáda zprvu vyčkávala v obraně na přísun posil, které přicházely jednak od Rýmařova a jednak od Hranic a Valašského Meziříčí. Po shromáždění dostatečně silného uskupení měla severní armáda provést protiúder, vytlačit soupeře, a tak negovat předcházející úspěch jižních.

V souvislosti s těmito závěrečnými cvičeními je vhodné pozastavit se u názorů nejvýznamnějšího zahraničního hosta. Vedle řady jiných důležitých postřehů o výkonech československé branné moci zazněly v následně vypracované zprávě maršála Pétaina vysoce závažné věci. V dokumentu se zamýšlel nad celkovou strategickou pozicí Československa. Konstatoval, že v případě napadení mnohem silnějším protivníkem bude československá armáda vést boj na zdrženou, aby zachovala svou soudržnost do účinné pomoci spojenců. Maršál proto jednoznačně zdůraznil, aby jí tato podpora byla poskytnuta bez odkladu. Za nezbytné pokládal to, aby francouzská zahraniční politika trvala na jednotě celé aliance prostřednictvím udržování solidních spojnic s armádami Malé dohody a Polska.

Prostřednictvím začlenění maršálových stanovisek do tehdejšího kontextu je možné dospět k následujícímu poznání. Velení francouzské armády nescházela v dané době vůle aktivně vystoupit a podpořit svého spojence ve střední Evropě v případě jeho napadení. Z hlediska širších politických a diplomatických souvislostí se ovšem prohlubovala složitost a obtížnost podmínek, za nichž by se taková pomoc realizovala. Připomeňme v této souvislosti základní a podstatný fakt, že právě v polovině roku 1929 skočilo období plánování aktivních válečných operací francouzské armády v Porýní, jež bylo spojeneckými vojsky vyklizeno na základě výsledků Haagské konference o rok později. Vůle pomoci aliančním partnerům ve střední a jihovýchodní Evropě se ovšem i nadále pokládala za pevnou zásadu francouzské strategie. Názory maršála Pétaina jsou jedním z jejích podstatných příkladů. Současně ovšem ukazují na faktickou protichůdnost vyslovených stanovisek a reálných podmínek.

Karel Straka