O Josefu Váchalovi: "Zřím sedmero kůrů andělských…

…jichž zpěv mísí se v plesání nebes.“ Těmito slovy výkladu Bible začíná jedna z dochovaných rukopisných poznámek Josefa Váchala (1884-1969), českého malíře, grafika a náboženského mystika. Jeho celoživotní lavírování mezi nebeskými a pekelnými bytostmi bylo provázeno vnitřními konflikty, spojenými s hledáním smyslu náboženské víry a principů pozemského bytí, které je řízeno vyššími sílami. Umělecká a knižní tvorba, věnovaná válečným vzpomínkám, tvoří jen malou, nikoli však významově zanedbatelnou část Váchalova bohatého díla.

Poznamenán na mnoho dalších let válečnými prožitky z italské fronty se v roce 1930 nadobro zřekl katolického vyznání. Možná právě poznání krajních mezí lidské existence, do nichž byl roku 1916 proti své vůli zatažen, jej přivedlo jako hluboce věřícího člověka k tomuto radikálnímu kroku. Vzpomínky na nepředstavitelný a neustálý strach o přežití se staly trvalými. Nesmyslnost války jej dovedla k uvědomění si stejné nesmyslnosti víry v Boha.

Doba předválečná

Josef Váchal se narodil 23. září roku 1884 v Milavčich u Domažlic jako syn Anny Váchalové, dcery místního statkáře, a podučitele Josefa Šimona Alše-Lyžce, druhého bratrance významného českého malíře Mikoláše Alše. Váchalův otec byl vášnivým vyznavačem přírodních krás, turistiky a lyžování, odtud získal ke svému příjmení toto přízvisko. Josef byl nemanželským dítětem, což především pro jeho matku Annu bylo ve venkovských poměrech konce 19. stále ještě obrovským stigmatem. Odešla pracovat do Prahy a malý chlapec byl vychován u svého strýce Jakuba Váchala, později u prarodičů v Písku. Na místním gymnáziu dvakrát propadl z matematiky a geometrie, proto se raději po dvou letech přihlásil do učení v pražském knihařském závodě Jindřicha Waitzmanna. Právě tady získal první praktické znalosti vázání knih, které v pozdějších letech hojně využil.

Krátce po vyučení opustil Váchal stálé zaměstnání a začal se věnovat volné umělecké tvorbě. Vzdělání v tomto oboru si zdokonalil v letech 1904–1906 v soukromé škole krajináře Aloise Kalvody, figurální malbu studoval u profesora Rudolfa Béma. V roce 1907 se umělcův zájem o okultní vědy (spiritualismus a theosofie) již naplno projevuje v jeho díle, avšak „malířem a básníkem se stává teprve tehdy, když objevuje zvláštní citlivost pro dvě výsadní sféry: erotiky a metafyziky“. Před první světovou válkou vydal několik autorských knih (Vidění sedmera dnů a planet, Přepěkné čtení o jasnovidném Vavřinci), k nimž vytvořil kompletní tiskové podklady. Sám psal text, odléval, sázel písmena a ilustroval. Mnohé z nich opatřil originálním typem písma. Výše nákladu Váchalových knih se postupně snižovala z finančních důvodů na několik vlastnoručně vytištěných exemplářů, určených jen pro úzký okruh umělcových přátel a mecenášů. Váchal ilustroval také mnoho literárních děl svých současníků, například básnickou sbírku Rudolfa Medka s názvem Půlnoc bohů z roku 1912. Plně se věnoval činnosti v umělecké skupině Sursum, kterou spoluzakládal roku 1910 s přáteli Josefem Pacovským, Františkem Koblihou a Janem Konůpkem.

Je pozoruhodné, jak byly Váchalovy vizionářské schopnosti, jichž si byl mimochodem vědom, přesné. V roce 1913 vydal cyklus sedmi barevných dřevorytů s názvem Bellum, jako by tím předpověděl události, které zanedlouho zcela změnily chod světa.

Dvě léta na frontě

První dva roky světové války strávil Váchal kupodivu v poměrném klidu a existenčním blahobytu. Nepřipouštěl si, že by konflikt přerostl do podoby světové války se ztrátou milionů lidských životů. V říjnu roku 1914 byl na základě lékařské prohlídky určen jako nezpůsobilý k vojenské službě. Po necelém roce byl sice odveden, avšak po několika dnech propuštěn domů pro celkovou tělesnou slabost. V listopadu 1916 jej však už válka neminula: „Byla sobota, den presentýrky, dne 18. listopadu 1916, kdy uzavřel jsem s ďáblem Austrije pakt na dva roky, s tím rozdílem, že počal jsem sloužiti já jemu a on pak přišel posléze o svou duši.“ Narukoval nejprve do Plzně a odtud v únoru 1917 s c. a k. 55. pěší divizí putoval přes Rumburk, Vídeň, Soču do Villabrunu a Rasai na sočskou frontu. Několik měsíců strávil v blízkosti první linie u dělostřeleckých pozic na hoře Javoršček poblíž městečka Bovec (v dnešním Slovinsku) jako nosič munice a proviantu.

Váchal byl silně antimilitantně založen, tím méně snesitelný byl pro něj samotného pobyt na frontě. Válku proto bojkotoval v každém směru a využil všech možností, aby se dostal co nejdále od centra bojů. Nakonec byl zasažen do levé nohy střepinou z granátu, dostal flegmónu, a tak byl v polovině května 1917 odvezen sanitní kolonou do nemocnice v Soči. Stabilizace pooperačního stavu a následná léčba trvaly celý měsíc, od 20. května do 21. června. Tehdy neexistovala antibiotika, a tak odstranění zánětlivého ložiska (flegmóny) probíhalo pouze za použití jednoduchých dezinfekčních prostředků a doba hojení bývala zpravidla dlouhá.

Váchal se snažil svůj rekonvalescenční pobyt v Soči protahovat co nejdéle, také s přispěním svého přítele, lékaře Liebena. Oba navázali dlouhodobé přátelství, pro Váchala nadmíru výhodné. Lieben mu pomohl zajistit, že se po vyléčení zranění nemusel vrátit hned na frontu. Dne 21. června byl sice propuštěn z nemocnice, ale již o dva týdny později (5. července) byl hospitalizován podruhé, s diagnózou nervové slabosti (Nervenschwache). V Malíři si tropí legraci sám ze sebe, jak na všechny nadřízené vyzrál, když dokonale předstíral duševní problémy, jen aby se nemusel vrátit do první linie. Vleklý zánětlivý proces a bolestivé hojení nebo nedoléčení však mohly u Váchala skutečně způsobit depresivní stavy, jež fakticky nemusel simulovat. Musíme vzít v úvahu, že mnohé pasáže knihy byly napsány s nadsázkou či naivitou. Časový odstup deseti let již obrousil hrany vzpomínek.

„Jak dlouho visela nad mým ložem cedulka s Nervenschwäche, jsem již zapomněl.“ Nejdříve však uprostřed července 1917 přijal Váchal v rámci ozdravného pobytu nabídku na výmalbu tamějšího kostela svatého Josefa. Jiří Olič, básník, prozaik a literární kritik, se ve Váchalově biografii mýlil, když datoval počátek jeho prací pro místní farnost na polovinu června 1917. V Malíři na frontě jsou totiž uvedena naopak přesná data propuštění z nemocnice a také počátku druhé hospitalizace. Na datum jejího ukončení si již umělec bohužel nepamatoval, jak je uvedeno výše.

Na výpomoc s výmalbou interiéru kostela mu byl přidělen pomocník – Slovinec, později spolupracoval s profesionálním malířem Buřilem. Byl také pověřen malováním náhrobních tabulek se jmény padlých vojáků na zdejším vojenském hřbitově. Na konci října 1917 byla vyhlášena ofenziva, které pro Váchala znamenala konec klidné umělecké činnosti v závětří za frontou. Neshody s Buřilem a konflikty s nadřízenými důstojníky kulminovaly takovým způsobem, že návrat do pozic byl pro něj určitým vysvobozením nebo alespoň nejsnadnějším řešením narůstajících problémů.

Vánoce roku 1917 strávil Váchal u štábní roty c. a k. dělostřelecké divize č. 55 v italském Fonzasu (provincie Belluno). Strážní službu tehdy konal v místní věznici. Jindy byl pověřen úklidem v kasárnách nebo nošením proviantu. Ve Villabruně, kam se jednotka přesunula na počátku ledna 1918, se setkal s mladičkou malířkou Eleonorou Garni, od níž dostal několik kreseb. Vzpomínku na umírající dívku zpracoval v ex libris z roku 1926. Podobnou retrospektivou ve volné tvorbě se stal i dřevoryt Knihovna v Conegliano z roku 1919.

Na jaře 1918 mu ve službě ve vězení ve vsi Tomo uprchli dva vězni. Byl okamžitě s dalšími dvěma službu konajícími vojáky zatčen a poté převelen na kótu 433 na Fontana Secca. Naštěstí pro něj na pouhých několik týdnů, konec května už trávil u divizního hospodářského úřadu v Rasai, posléze v Serenu. „Vystoupil jsem na nebesa z pekla fronty, očistcem štábní kumpanie a sapérů! Dostal jsem se do vojenského ráje, v němž nebylo střelby ani hladu!“

Válečné deníkové záznamy Josefa Váchala se dochovaly (z jeho pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví) v kompletní podobě pouze z posledního roku 1918. Každodenní, poměrně podrobné poznámky mohou přiblížit běžný život v bezpečných pozicích za bojovou linií. Většinu zápisů tvoří rutinní, opakující se popisy zásobovací činnosti, počasí, aktuálního zdravotního stavu nebo kvality spánku. Jen výjimečně si umělec zaznamenal niterné dojmy nebo děje snů.

V září 1918 si zapsal tučným písmem: „A žena snad zoufá! Tak jsem dosud nebyl na frontě vesel! A vši! Fasuňk – brambory, moc brambor!“ O trápení s cizopasníky složil i vtipnou veršovánku: „Odvšivování věc hezká – jí zahyne hmyzí havěť všechna. Nutnost tato víckrát do roka se stává – mantlům ale krásy nepřidává. Odvšivený také na svém tuku ztrácí, sotva nohy táhne – na zemi se kácí. Následky pak z toho budou nedozírné, naše kompanie pomalounku zmirne, a jak vidět tady z tohoto obrázku, mundůr visí věru jako na ocásku. Jako řada duchů s mináží se vine, do vzduchu se tratí, pomalounku plyne, v niveč se obrátí jak z mináže vůně. – Tak skončila jednou štábka ve Villabrůně.“

Poslední válečné týdny prožil Váchal na dovolené v Praze. V den vzniku Československa si zapsal do diáře stručnou, ale výstižnou poznámku: „… s hovady Habsburskými dolů“.

Váchal nepochyboval o tom, že své osobní vzpomínky na dva roky, strávené na frontě, jednou zpracuje do knižní podoby. Jeho Malíř na frontě vyšel teprve po jedenácti letech a byl jedním z mála knižních děl, které umělec vlastnoručně nevytvořil ani nevydal. Vzácný prvotisk Váchalových ilustrací k této knize společně s grafickým cyklem Fronta nabídla jeho družka Anna Macková v roce 1934 tehdejšímu řediteli Památníku osvobození Rudolfu Medkovi. Staré přátelství mezi Váchalem a Medkem skončilo zřejmě ještě před válkou, snad kvůli Medkově odchodu z uměleckého družení Sursum. A tak se iniciátorkou akvizice stala právě Anna. Není náhoda, že nabídku uskutečnila z existenčních důvodů právě v období Váchalova velkého neúspěchu s prodejem autorské knižní tvorby.

Zato na Frontě začal Váchal pracovat prokazatelně hned na počátku roku 1919. O Silvestru roku 1918 nakoupil papíry na tisk nového cyklu, jak si zapsal. V polovině ledna následujícího roku, jakmile dokončil dřevoryt s názvem Handgranáty, se už naplno pustil do práce na jednotlivých listech. Poslední dokončil už 25. ledna 1919. Z podrobných denních záznamů víme přesně, který den vznikl konkrétní motiv. V zápalu práce také často dlouho ponocoval. Inspiraci nalezl v množství kreseb, skic a drobných náčrtů, které vytvořil ještě za války. V pouhých dvanácti exemplářích vznikl soubor sedmi barevných dřevorytů, odrážejících velmi silné a stále ještě čerstvé zážitky ze sočské fronty. Kompozice jednotlivých obrazů jsou pevně uzavřeny do tvaru černě zbarveného čtverce. Na některých listech (Maskovaná silnice, Plná trefa) je patrné, že jednotlivé barevné vrstvy se záměrně nepřekrývají, aniž by byla jejich struktura odlišná. Při tvorbě tisků bylo použito obvykle pěti barev. Váchal si zřejmě vždy zapisoval, kolik desek vytvořil a které barevné odstíny jakého složení na sebe v jednotlivých vrstvách postupně nanášel. Takové poznámky se dochovaly k Šumavě a je velmi pravděpodobné, že podobně postupoval i při tvorbě všech dalších knižních děl.

V souboru jsou zobrazeny kromě umělce samotného i konkrétní postavy, s nimiž se na Soči setkal. Například dr. Liebena na dřevorytu Horská nemocnice si představoval jako boha se svatozáří.

O barevném dřevorytu

Josef Váchal je pokládán za mistra barevného dřevorytu. Množství barev, které dokázal přenést z jedné tiskové desky na papírovou plochu, je dodnes obdivuhodné. Všechna autorská díla ilustroval grafikou nebo kolorovanými kresbami. Proto také postupně ustoupil od techniky olejomalby, neboť akvarel mu sloužil lépe jako předloha (koncept) k barevným dřevorytům. Vymýšlel i vlastní typy písma, které sám vyřezal, odlil a vysázel. Navrhoval rovněž typografii a vazbu. Téměř všechny své výtisky si sám vázal. Byl vlastně spisovatelem, řezbářem, sazečem, tiskařem, knihvazačem a vydavatelem v jedné osobě. Pokládal to za výhodu, protože za celý průběh vzniku knihy a její kvalitu mohl zodpovídat jen sám sobě. Vzhledem k jeho proslulému puntičkářství by se sotva našel tiskař, který by byl schopen splnit tak náročné požadavky. Svým dílem se Váchal vracel k původním středověkým postupům knižní tvorby.

Neustálé zdokonalování techniky tvorby grafických listů přivádělo umělce k novým vynálezům. Například Prales Boubínský, neuvěřitelný šestnáctibarevný dřevoryt, vytvořil pouze ze čtyř tiskových desek, a to metodou postupného „zakrývacího“ procesu jednotlivých partií motivu. Tohoto vlastního zefektivnění dosáhl kombinací mastných a sušících přísad do tiskových barev nebo metodou tisku za mokra. Na tří až pětibarevný tisk mu tak stačila běžně jedna deska, při sedmibarevném tisku pouze dvě. Na podkladové desky používal hruškové či olšové dřevo nebo jiné netradiční materiály (celuloidová deska).

Prací s barvami si usnadnil jemné šrafování rydly, přičemž zachoval permanenci barevnosti. Šrafováním také dosahoval klidného přechodu barev do homogenních půltónů. Vycházel přitom ze základních zásad barvotisku, k němuž je třeba tří štočků na žlutou, červenou a modrou barvu. Při fyzicky namáhavém rytí používal elektrické stroje a speciální vibrační nářadí. Nešetřil ani kvalitou barev, nakupoval drahou anglickou značku Cambridge.

Do poznámek k Receptáři si Váchal zapisoval výsledky pokusů: Zrnité struktury při tisku dosahoval kombinací fermeže se sikativy, zrychlujícími schnutí olejových barev, v poměru 30:20:50 (plnidla). Na jednoduchém principu mechanického rozpraskávání olejové nebo fermežové vrstvy vytvářel odlišné struktury barevných ploch (krakely, důlky, prohlubeniny).

Váchal si byl velmi dobře vědom svých uměleckých kvalit v oblasti tvorby barevného dřevorytu a na veřejnosti se tím také rád chlubil. Na titulní list poznámkového sešitu k Receptáři si zapsal: „Kdo z mých současníků grafiků miloval dřevorytecké řemeslo tak jako já? Práce moje a jejich jsou nejspolehlivější odpovědí.“

Teoretické znalosti v oboru grafiky shrnul v rozsáhlém velkoformátovém díle Receptář barevného dřevorytu z roku 1934. K tisku postupně, v průběhu několika let, vyřezal a odlil 12 000 písmen, vyryl několik stovek desek a připravil 100 barevných dřevorytů. V poznámkách k Receptáři je uvedeno, že mezi 19. červencem 1928 a 3. květnem 1931 odlil a vysázel 8014 ručně řezaných písmen, vytvořil 74 barevných dřevorytů v 544 barvách a v jedenácti úplných exemplářích. Vázaná kniha měla 280 stran.

Stejně nedostupným dílem pro veřejnost se stala i Šumava umírající a romantická, která vyšla v roce 1931 v omezeném počtu 11 výtisků. Odlil 8014 písmen o celkové hmotnosti 200 kg. Ani jedno ze jmenovaných děl však nesklidilo úspěch a očekávaný finanční efekt. Kvůli omezenému počtu výtisků se staly obě knihy kvůli ceně pro zájemce nedostupnými, když uvážíme, že Receptář byl prodán za tehdy astronomickou sumu 13 000 Kč. Nic platné nebyly ani jeho obsáhlé přednášky, v nichž se snažil zdůvodnit vysokou hodnotu své grafické a knižní práce.

Znovuobjevení Váchalova génia

V roce 1934 hodlal padesátiletý Váchal definitivně a symbolicky ukončit uměleckou činnost. Vytvořil doposud nejrozsáhlejší autorské knižní dílo a uspořádal výstavu dosavadní tvorby.

Zbytek života hodlal strávit s Annou Mackovou na jejím rodném statku ve Studeňanech u Jičína, stranou veškerého kulturního dění. Prahu však natrvalo opustili teprve v roce 1940, aniž by oba tušili, jak těžký osud je po válce potká. Ačkoli se Váchal na venkově stranil veškerého společenského dění, neustával v intenzivní tvorbě v duchu mystického, symbolistního expresionismu. Ještě před druhou světovou válkou vydal v neznámém počtu výtisků Havrana (1937), roku 1940 Ďáblovu odstředivku a Čertovu babičku.

Váchal se dostával postupem let zcela záměrně do hluboké sociální a kulturní izolace. Doba budovatelského nadšení a přísného ideologického řízení umění socialistického realismu se pro něho stala nepřijatelnou. Jeho symbolické dílo, plné fantaskních, mystických představ ani nemohlo být pochopeno v uměleckém ovzduší jednoduchých realistických forem podle sovětského programu. Ve svých myšlenkách se zabýval závažnými tématy z historie (nacismus, koncentrační tábory) Lákalo ho však i tajemství spikleneckých hnutí či zednářských symbolů. Vampyrismus považoval i nadále za prostředek k dosažení duševní očisty.

V jubilejním roce 1954, kdy Váchal oslavil sedmdesátiny, připravoval pečlivě retrospektivní výstavu, pořádanou v Městském muzeu v Jičíně. Dřevoryty však již nebyly doménou jeho tvorby. Umělec se po mnoha letech vrátil k technice kresby, kolorované barevnými tušemi. Vedle osobních problémů, spojených s devastací statku ve Studeňanech, trápila Váchala především obrovská finanční nouze. S důchodem o výši 170 Kč se dostal daleko pod hranici chudoby, odkázán pouze na dobročinné dary věrných příznivců. Patřil mezi ně například i grafik Josef Hodek, Váchalův žák a jeho takřka celoživotní přítel.

Teprve na počátku šedesátých let došlo s ohledem na celkové společenské uvolnění k určité rehabilitaci Váchalova díla. V roce 1964 si vzpomněl v Literárních novinách na svého dávného přítele spisovatel a legionář František Langer, který spustil opětovný zájem, spíše kuriózního charakteru, o umělcovu tvorbu. Svým zájmem o etikety na potravinových konzervách (v rukopisném díle Hovězí na divoko z roku 1962) byl dokonce srovnáván s pop-artovými umělci americké nové vlny. Zásluhou historičky umění Marcely Mrázové-Schusterové, která se s Váchalovým dílem seznámila díky jeho nadšené obdivovatelce Marii Bajerové, byla v roce 1966 uspořádána v Praze na Staroměstské radnici umělcova retrospektivní výstava. Jejího zahájení se však Váchal už odmítl účastnit. Přijela pouze Anna.

Smutným výsměchem bylo udělení titulu zasloužilého umělce již vysílenému starci na sklonku života. Váchal naposledy vydechl 10. května 1969, pouhých několik dnů po skonu své družky.

Ilona Krbcová