V celé britské vojenské historii byste marně hledali vojevůdce, který by vyvolával tak kontroverzní reakce jako polní maršál Douglas Haig (1861-1928). Narodil se v Edinburghu do dobré rodiny. Po studiích v Oxfordu a v důstojnické škole v Sandhurstu započal svou vojenskou kariéru u husarského pluku. Pomyslné ostruhy si vysloužil během Súdánské kampaně a v druhé búrské válce. Mimo jiné se podílel i na realizaci armádních reforem ministra války Haldanea. Když vypukla první světová válka, měl již hodnost generálporučíka a 19. října 1915 nahradil polního maršála Frenche ve funkci nejvyššího velitele BEF (Britský expediční sbor). Velel ve velkých a krvavých bitvách, jež přispěly k draze zaplacenému vítězství. Žádný britský velitel před ním nevelel tak gigantickým armádám, vedle nichž by se síly, kterými disponovali na přelomu 17. a 18. století Malborough nebo o století později Wellington, jevily jako malicherné a nikdo před ním ani po něm nebyl zodpovědný za tak obrovské ztráty. Po konci první světové války se mu dostalo mnoha poct a odměny ve výši 100 000 liber. Byl oslavován jako národní hrdina, který zachránil vlast, a po celá dvacátá léta rostl kult jeho osobnosti.
Není proto divu, že Haig dodnes zůstává lákavou osobností pro životopisce. Postupem času ale začal být hodnocen čím dál tím více kriticky až nespravedlivě, líčen coby muž, který se nedokázal poučit ze svých četných chyb, jež stály statisíce životů, někdy dokonce jako chladnokrevný, cynický řezník. Takto zobrazován byl i např. i ve filmu Oh! What a Lovely War. Patrně nejmarkantnější bylo v tomto směru ztvárnění, jehož se mu dostalo ve čtvrté řadě populárního komediálního seriálu Černá zmije. Jedním z prvních, kteří dali Haigově pověsti velkou ránu, byl i bývalý ministerský předseda Lloyd George, jenž v roce 1936 napsal své válečné paměti. Jeho spolupráce s polním maršálem během Velké války by se jen stěží dala označit za harmonickou, a tak někdejší premiér ve snaze umýt si ruce nad válečnou tragédií nenechal na již bezpečně mrtvém Haigovi jedinou nitku suchou.
Ve stejném roce, kdy Lloyd George sepsal své paměti, byla vydána i námi prezentovaná biografie. Výjimečná je tím, že byla sepsána Haigovou ženou Dorothy, zvanou Doris. Kniha se primárně nesnaží být apologií. Cílem autorky bylo, jak píše v úvodu a jak už to u životopisů psaných rodinnými příslušníky obvykle bývá, nabídnout čtenáři pohled na jejího manžela z jeho lidské stránky a ne jako na velkého slavného muže, který patří chladným faktům historie. Toto pojetí má nevyhnutelně za výsledek určitou subjektivitu a především jednostrannost textu. Nabízí však docela zajímavý obraz skromného, rezervovaného muže s velkým smyslem pro povinnost, oslavovaného i opovrhovaného vojevůdce z perspektivy jeho choti.
Knihu si můžete přečíst on-line zde.
citace:
HAIG, Dorothy. The man I knew. Edinburgh & London: The Moray Press, 1936. 320 s.