Na konci února 1957 schválilo politické byro ÚV KSČ opatření ke zlepšení systému protivzdušné obrany státu a vznik jednotného systému. Při jednání československé vojenské delegace s představiteli Spojeného velení v polovině ledna 1957 v Moskvě byla probírány i opatření ke zlepšení protivzdušné obrany státu. Sověti konstatovali, že v soudobých podmínkách rozvoje prostředků vzdušného napadení nemůže žádný členský stát Varšavské smlouvy plnit úkoly protivzdušné obrany izolovaně a bez vzájemné spolupráce.
Spojené velení navrhlo vytvořit jednotný systém protivzdušné obrany s tím, aby koordinace za něj byla uložena vrchnímu veliteli protivzdušné obrany Sovětského svazu. Na jednání byly dohodnuty hlavní zásady jednotného systému a v podobě směrnice zaslané Moskvou ji schvalovaly jednotlivé národní státy. Ta uváděla, že ustálená praxe součinnosti sil a prostředků protivzdušné obrany členských států se osvědčila a tvořila základ budoucího jednotného systému. Do něj byly začleněny prostředky protivzdušné obrany každého ze států Varšavské smlouvy. Ty zůstaly podřízeny vlastnímu velení a velení armád těchto států se zároveň nezbavovalo plné odpovědnosti za stav protivzdušné obrany státu a za plnění bojových úkolů s ní související.
Společná protivzdušná obrana byla založena na jednotném systému zjišťování cílů, uvědomování a spojení. K tomu byly využívány radiolokační prostředky a stíhací letectvo národních armád. Vrchní velitel vojsk protivzdušné obrany Sovětského svazu prováděl nutná opatření v jednotném systému prostřednictvím jednotlivých velitelů protivzdušné obrany států.
Zásadní otázky týkající se součinnosti sil a prostředků protivzdušné obrany států řešil vrchní velitel Spojených ozbrojených sil se souhlasem ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy. V zájmu těsnějšího spojení protivzdušné obrany Sovětského svazu s protivzdušnou obranou NDR, Polska, Československa, Maďarska, Rumunska a Bulharska bylo na ústředním velitelském stanovišti a na hlavní hlásce radiotechnických vojsk těchto států umístěno po šesti sovětských dozorčích důstojnících a po jedné spojovací rotě protivzdušné obrany SSSR. Náklady na jejich pobyt hradil Sovětský svaz.
Jelikož jednotný systém vycházel z dosavadní praxe, neměly uvedené zásady vliv na organizační strukturu československého systému protivzdušné obrany státu. Naopak umožňovaly jeho postupné zdokonalování. Dříve zpracovávalo československé velení odděleně s každým spojeneckým státem či skupinou sovětských vojsk.
Podle přijaté směrnice nyní vypracovalo jednotný plán součinnosti s protivzdušnou obranou Polska, Skupiny sovětských vojsk v Německé demokratické republice, Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, Zvláštního sboru v Maďarsku (od konce května 1957 Jižní skupina sovětských vojsk) a s protivzdušnou obranou Přikarpatského vojenského okruhu. Plán řešil otázky zjišťování, uvědomování a spojení při společném postupu proti vzdušnému nepříteli.
Jednotlivé systémy protivzdušné obrany si navzájem předávaly zprávy o vzdušné situaci a pohybu nepřítele, o uskupení vlastních radiolokačních prostředků nebo provádění bojové služby a organizaci spojení. Plán řešil i bojové použití radiolokačních prostředků a stíhacího a pro zvýšení efektivity systému určoval pásma předání velení a předání cílů. Dále vyčleňoval letiště vhodná pro přistání při činnosti na operační dolet.
Pro zdokonalení bojové připravenosti sil a prostředků protivzdušné obrany při společném odrážení vzdušného nepřítele se zintenzívnily nácviky na pojítkách se značkovaným nepřátelským letectvem i společná cvičení, při nichž československé vojenské letectvo přistávalo na určených spojeneckých letištích a naopak.
Jan Šach