Když 11. listopadu 1918 utichla palba na bojištích světové války, neznamenalo to okamžitý konec všech bojů, které od léta 1914 sužovaly především Evropu. V souvislosti s četnými změnami hranic, vzniku nových států, vnitřními nepokoji a revolucemi se tak světová válka místy přerodila do přímo navazujících konfliktů. Jednou z takových lokalit se stalo Pobaltí. Kapitulací Německa pozbyla platnosti i Brest-litevská smlouva, uzavřená 3. března 1918 mezi císařským Německem a ruskou bolševickou vládou. V jejím důsledku se pod německou kontrolu dostalo i Pobaltí, do té doby součást Ruska. Konec války tak poskytl volný prostor pro konflikty o vymezení hranic národních států, značně zkomplikované expanzionismem Rudé armády a velkým množstvím německých vojáků, kteří byli buď v řádném procesu demobilizace, nebo se rozhodli v dané lokalitě zůstat jako součást tzv. Freikorpsů.
Ačkoli termín Freikorps pochází z mnohem starších dob, než je počátek 20. století, nejčastěji je spojován právě s německými polovojenskými organizacemi v poválečném období. Tyto byly zpočátku podporovány vládou a zasadily se o potlačení několika pokusů o puč (jmenujme např. Kappův puč a rychlé potlačení Bavorské republiky rad). Oficiálně byly tyto jednotky zrušeny počátkem roku 1920, mnoho z nich ale zůstalo aktivních ve vládou tiše tolerované pololegalitě. V pobaltské oblasti tyto jednotky zasáhly do válek o nezávislost. Ačkoli byly zaměřeny primárně na potlačení sovětského vlivu v kooperaci s nově vznikající lotyšskou a estonskou armádou, neúspěšně sledovaly i vlastní mocenské ambice s revizionistickým záměrem obnovení německé nadvlády nad Pobaltím.
Titul Der Feldzug im Baltikum přehledně mapuje působení těchto jednotek až k jejich obsazení Rigy v roce 1919. Kniha je součástí série věnované činnosti německých jednotek v Pobaltí, která byla ukončena až následující rok. Tehdy bylo pro konflikty s Estonskem a Lotyšskem, spolu s následnou vlnou vzpour, rozhodnuto o rozpuštění tohoto uskupení a jeho repatriaci. Rok vydání (1937) pak dle očekávání určuje glorifikační dikci. V kontrastu s tímto východiskem však stojí značná podrobnost zpracování tématu, doplněná o obrazovou, schématickou a mapovou přílohu.
Zdaleka nejzajímavějším aspektem dnes představované knihy je však její provenience. Kromě razítek Vojenského historického ústavu v Praze z 60. let a Vojenského historického musea z let padesátých nese i starší provenienční znaky. Kniha byla součástí fondu knihovny pro německé obyvatelstvo v Polsku po jeho porážce nacistickým Německem v roce 1939. Svědčí o tom razítko veřejné knihovny v Krakově (Eigentum – Deutsche Volksbücherei), pozoruhodná je pak stopa po cenzurních opatřeních, která se nevyhnula ani knihovním fondům, zvláště pak těm ve veřejných knihovnách v rámci jejich zamýšlené osvětové činnosti. Rub titulního listu nese razítko stvrzující schválení přípustnosti titulu správou tehdy zavedeného Generálního gouvernementu, resp. jeho Oddělení pro vědu a výuku. Bližší pohled prozrazuje, že kniha byla dle přírůstkového čísla zařazena do fondu Knihovny VHÚ již v roce 1938, příslušné razítko je však poválečné. Kniha totiž zjevně byla záhy po okupaci v březnu 1939 a převzetí všech součástí VHÚ Wehrmachtem, tedy ještě předtím, než byla opatřena všemi tehdejšími provenienčními znaky (tehdy ještě Knihovny Památníku Osvobození), převezena do Krakova, tam zařazena do knihovního fondu a po válce opět navrácena do Prahy. Právě tyto zdánlivé detaily svědčí o často velmi pozoruhodných osudech řady knih ve fondu Knihovny VHÚ, které mnohdy překonávají jejich obsahovou stránku.
Citace:
Der Feldzug im Baltikum bis zur zweiten Einnahme von Riga. Berlin: Mittler, 1937.