František Peřina

Pojem stíhací eso se zrodil již v dobách 1. světové války. Tento čestný titul náležel pilotovi, který sestřelil nejméně pět nepřátelských letounů. Svou stíhací elitu mělo za 2. světové války i československé letectvo. Jeho vůbec prvním stíhacím esem se stal rotmistr František Peřina. Pozoruhodnou sérii svých vítězství v leteckých bojích zahájil již v první den německého západního tažení, 10. května 1940.

Na první pohled tomu máloco nasvědčovalo. „František Peřina byl malé, podsadité postavy, s černýma jiskrnýma očima, tmavými kudrnatými vlasy, s tváří bez rysů ostrých, tvrdých hochů nebo hrdinů,“ vzpomínal na něj generál František Fajtl. „Ale byl to pan pilot a pan střelec V mistra vyrostl už u nás doma před válkou. Vynikajícím způsobem předváděl leteckou akrobacii, v ostré střelbě na vlečný rukáv i do pozemního cíle vyhrával jednu soutěž za druhou. Za knyplem dokázal riskovat do krajnosti. Odvaha a zdravý selský rozum tvrdily jeho umění, o jeho lovecké vášni se vyprávěly zkazky.“

Tak jako mnoho později proslavených československých letců, pocházel i František Peřina ze skromných poměrů. Narodil se 8. dubna 1911 v jihomoravské vesnici Morkůvky na Břeclavsku. Po vychození měšťanky se nejprve v Brně vyučil soustružníkem a pak pracoval v První brněnské strojírně. Ale již od dětství ho to táhlo jinam. Dobrovolně se přihlásil k letectvu, ale přihlášku do Školy pro odborný dorost letectva musel napsat tak, aby se o tom starostlivá maminka nedozvěděla. Několik dalších roků vůbec nevěděla, že její František létá. Pak kapitulovala.

Školu prodělal v letech 1929-1931 v Prostějově a po jejím zdárném dokončení narukoval do Olomouce k Leteckému pluku 2, kde pak létal jako pilot dvoumístných pozorovacích letounů Aero A-11. Protože nadřízení na něj pěli jen chválu, nic nestálo v cestě, aby roku 1932 prodělal stíhací výcvik v pobočce Vojenského leteckého učiliště v Chebu.

Po návratu do Olomouce již sloužil u zdejších stíhacích letek, u nichž postupně létal na stíhačkách Letov Š-20, Š-31, Š-231, Avia Ba-33 a nakonec Avia B-534, což byl standardní stíhací dvouplošník tehdejšího československého letectva. Postupně dosáhl hodnosti četaře. Již tehdy se projevovalo jeho vynikající pilotní nadání a ocenění na sebe nedala dlouho čekat.

V roce 1937 byl vybrán, aby spolu s československou leteckou elitou reprezentoval ČSR na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. Tato známá meziválečná soutěž byla tehdy považována za měřítko vyspělosti všech evropských letectev. Ve třech disciplínách zde na Avii B-534 soutěžil m.j. i proti podstatně modernějším německým Messerschmittům Bf 109 a získal po jednom 2., 3. a 4. místě. V Curychu zápolil i s francouzským družstvem Dewoitin D-501/D-510. Mezi jejich piloty bylo několik jeho pozdějších válečných druhů, m.j. kpt. Jean-Mary Accart, jemuž Peřina o necelé tři roky později, v průběhu bitvy o Francii dělal číslo.

Na podzim 1937 Peřina suverénně zvítězil v armádních leteckých závodech ve vzdušné střelbě na letecké střelnici v Malackách a na přelomu let 1937-1938 úspěšně absolvoval náročný rotmistrovský kurs v Milovicích. Pak až do okupace létal na Aviích B-534 u nově zformované stíhací 52. letky v Olomouci, Vyškově a Prostějově. Do okupace stačil nalétat kolem 700 hodin.

Rotmistr letectva František Peřina unikl z vlasti 25. června 1939. Učinil tak s vědomím a požehnáním své novomanželky, s níž se oženil jen o den dříve – Anna Peřinová, rozená Klimešová se doma záhy zapojila do odboje a větší část války strávila v nacistických koncentračních táborech. Z Polska se František Peřina dostal na lodi Chrobry do Francie, kde se po vypuknutí války přeškolil na stíhačky Curtiss H-75 ve středisku v Chartres.

V té době platil již za zkušeného pilota, a proto nebylo divu, že jej již 2. prosince 1939 nacházíme ve skupině prvních čs. stíhačů odeslaných na západní frontu. Byl přidělen k 1. letce později tak proslavené Groupe de Chasse I/5, kde ke svému překvapení nalezl své někdejší sportovní soupeře z Curychu.

U bojové jednotky se vyznamenal jako mimořádný pilot s neselhávající odvahou a pověstným střeleckým uměním. Společně s kapitánem Accartem měl brzy utvořit sehranou dvojici, která se v dobách německé ofenzívy raketovou rychlostí vyšvihla mezi absolutní špičku francouzských stíhačů. Během pouhých tří týdnů francouzské kampaně oficiálně sestřelil jedenáct letounů jistě a dva pravděpodobně. Svou vynikající pověst stíhače a pohotového střelce potvrzoval i nadále. Za své výkony byl zcela mimořádně povýšen do hodnosti poručíka letectva, což byl u čs. válečného letectva vůbec první případ tohoto druhu. Vytvořil tak precedens pro povyšování dalších zasloužilých poddůstojníků a rotmistrů do důstojnického stavu bez dosažení předepsaného vzdělání.

Impozantní šňůru jeho vzdušných vítězství však narušil 3. červen 1940. Ve vzdušném boji mezi Remeší a Épernay se sám vrhl na přesilu nepřátelských stíhačů, aby odvrátil jejich útok na své druhy, zaměstnané bojem s bombardovacím svazem. Zaplatil to však vlastním sestřelením a vážným zraněním. Mechanici po přistání ve stroji napočítali 15 kanónových a 70 kulometných zásahů. V blízké nemocnici v Coulommiers, kam byl převezen, lékaři konstatovali průstřel pravé ruky a osmnáct střepin v pravé noze.

Když se po čtyřech dnech postupující Němci blížili k nemocnici, musel uprchnout. Po mnoha dobrodružstvích po dvou týdnech dostihl své druhy od GC I/5 až v jihofrancouzském Carcassonne, kam jednotka mezitím ustoupila. Následoval náročný přelet přes Středozemní moře do severní Afriky a odtud pokračoval lodí přes Gibraltar do Velké Británie. Tam boj pokračoval.

V září 1940 byl zařazen k formující se 312. čs. stíhací peruti. Nejprve operovala na Hurricanech, koncem roku 1941 se přezbrojila na Spitfiry, na nichž se účastnil řady ofenzívních operačních letů nad okupovaným kontinentem. Své dosavadní skóre přitom ještě obohatil o jeden nepřátelský letoun sestřelený jistě a jeden poškozený.

Z aktivní operační služby byl český ostrostřelec stažen po ukončení předepsaného turnusu v prosinci 1942. Na denního stíhače měl již poměrně vysoký věk – 31 roků –, a proto měl své zkušenosti předávat mladším nástupcům. Stal se střeleckým instruktorem sektoru Exeter. Jezdil pak po jednotlivých letištích tohoto sektoru, kontroloval výcvik ve střelbě, staral se o doplňování nutného zařízení. Při praktických ukázkách střelby na vlečný rukáv nebo na pozemní cíl či z loveckých pušek na hliněné holuby stejně jako při střelbě z pistole předváděl vynikající výsledky, jimiž si získával další respekt. V březnu 1943 byl povýšen na Squadron Leadera (major letectva) a v září téhož roku byl jmenován do funkce vedoucího střeleckého instruktora na základně Ibsley, kde se právě soustředilo československé stíhací křídlo. Později tutéž funkci vykonával v sektorech Turnhouse a Coltishall.

V dubnu 1944 byl povolán na Inspektorát československého letectva do Londýna, kde až do konce války pracoval jako styčný důstojník a pobočník velitele československé styčné skupiny u štábu Fighter Command. Současně se věnoval zpracování podkladů pro poválečný střelecký výcvik u československého letectva.

V průběhu druhé světové války oficiálně dosáhl celkem patnácti vzdušných vítězství, z čehož dvanáct bylo klasifikováno jako sestřely jisté, dva jako pravděpodobné a jeden letoun poškodil. Za tyto výkony obdržel čtyřikrát Československý válečný kříž, třikrát Československou medaili Za chrabrost, dále Československou medaili Za zásluhy I. st., Československou vojenskou pamětní medaili (se štítky F a VB), francouzský Croix de Guerre se čtyřmi palmami, dvěma zlatými a dvěma stříbrnými hvězdami, řád Légion d'Honneur (stupeň Chevalier), britskou The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star a War Medal.

V červenci 1945 se vrátil do vlasti, kde se opět šťastně shledal se svou manželkou Annou, která mu zůstala věrnou oporou až do konce života. Nejprve působil jako instruktor střelby a bombardování v Olomouci. Od dubna 1947 velel letecké střelnici v Malackách, přičemž dosáhl hodnosti majora letectva.

V rámci poúnorových čistek však byl v lednu 1949 z armády propuštěn. V obavě před možným zatčením zvolil opětovný útěk do exilu. Nešel pěšky přes zelenou hranici jako naprostá většina jeho kolegů, ale k útěku použil letoun. Dne 12. dubna 1949 spolu s manželkou a aeroklubovým pilotem Karlem Radou uletěl z louky v Kelči u Hranic na Moravě na letounu M-1C Sokol. Po vyčerpání paliva přistál v americké zóně u obce Aicha vorm Wald nedaleko od Pasova v Bavorsku, pouhých osm kilometrů od sovětské zóny v Rakousku.

Byl přijat opět k RAF v důstojnické hodnosti, ale protože už překročil věkový limit, musel se spokojit s neletovými, administrativními funkcemi. Sloužil na základnách Cardington, Cranwell, North Coates, Cosford a St. Athan. Přestože nelétal, stal se proslulým v řadě vojenských střeleckých soutěžích, v nichž několikrát svou přesnou muškou dopomohl svému týmu k vítězství.

Po uplynutí pětiletého závazku odešel na konci roku 1954 do zálohy. Jako britský státní příslušník (občanství měl od roku 1951) následně emigroval do Kanady, kde si zařídil podnik na výrobu laminátových rybářských lodí. Koncem roku 1959 se s manželkou přestěhoval do Kalifornie v USA. Zde se zpočátku jen těžce protloukal, ale nakonec úspěšně zakotvil v oboru, jmenovitě u firmy Weber Aircraft Corp. v San Fernando Valley. Vyráběla interiéry a další vnitřní vybavení do dopravních letadel DC-9, DC-10, Boeing 707, 727 a především 747; v letech 1961-1962 pak také sedadla pro astronauty amerického kosmického programu Gemini. Po odchodu do důchodu v roce 1979 bydlel s manželkou v Arizoně a Nevadě.

Skutečného ocenění svých válečných zásluh se ve staré vlasti dočkal až po historickém listopadovém zlomu. Na rozdíl od mnoha svých druhů nezůstal v zahraničí a v březnu 1993 se z Las Vegas s manželkou definitivně přestěhoval do Prahy. Již předtím byl v rámci rehabilitací povýšen nejprve na plukovníka ve výslužbě (1990), později na generálmajora v.v. (1994) a nakonec na generálporučíka v.v. (2001). V roce 1997 mu byl udělen řád Bílého lva IV. třídy vojenské skupiny. Nezapomněli na něj ani Francouzi, kteří jej ostatně nepřestávali mít v úctě nikdy. V roce 1995 mu francouzská vláda udělila řád Légion d Honneur ve stupni Officier.

Generálporučík František Peřina, živá legenda našeho letectva, se dožil požehnaných 95 roků. Zemřel v Praze 6. května 2006, jen několik málo týdnů po skonu své manželky Anny, s níž byl dlouhých 67 roků. V pondělí 22. května 2006 se s ním národ rozloučil důstojně a na místě vskutku důstojném - v Národním památníku na pražském Vítkově. Slova uznání a díků přitom zazněla z úst prezidenta, ministra obrany, náčelníka generálního štábu, francouzského i britského vojenského přidělence i velitele čáslavské letecké základny (jíž byl generál patronem); jeho osobě se dostalo i značné a zasloužené pozornosti médií. Místo svého posledního odpočinku nalezl na hřbitůvku v rodných Morkůvkách.

 Jiří Rajlich