František Bělský

Když v sobotu 19. dubna 1941 navštívil nedaleko Leamington Spa Československou smíšenou brigádu britský premiér Winston Churchill, zastavil se u jednoho z mladých vojáků. Byl to vojín dělostřelectva František Bělský. Později vzpomínal, že Churchill se mu zadíval přímo do očí. „Zdálo se mi to jako věčnost. Měl vystrčenou bradu, klobouk v ruce a opíral se o hůl.“ Podle svých slov si Bělský tehdy pomyslel: „Jen počkejte! Jednoho dne udělám přesně v tomto postoji vaši sochu.“

Ten den nastal v roce 1968, když začal pracovat na Churchillově soše pro univerzitu ve Fultonu, kde britský státník pronesl v roce 1946 projev o „železné oponě“. Socha byla odhalena v roce 1971 a zalíbila se bývalému americkému prezidentu Harry Trumanovi natolik, že když mu někdo krátce před jeho smrtí navrhl, aby některý americký sochař udělal jeho bustu, Truman odsekl: „V žádném případě. Když vůbec budu někomu stát modelem, tak jedině tomu chlapíkovi, který udělal Winstona ve Fultonu!“

Již více než půl roku před Churchillovou návštěvou československé jednotky vytvořil František Bělský památníku v Cholmondeley Park, který byl prvním domov našich vojáků ve Spojeném království. Památník na počest jejich příchodu památník byl slavnostně odhalen 28. září 1940. Student sochařství jej vytvořil v rekordně krátké době – během pouhého jednoho měsíce.

František Bělský se narodil 6. dubna 1921 v Brně. Dětství prožil v Praze, v šestnácti letech získal první cenu v sochařské soutěži uspořádané Topičovým Sochařským časopisem. V roce 1938 začal studovat na Rotterově škole užitého umění. Po okupaci v březnu 1939 se jeho rodině podařilo uprchnout do Británie. V Londýně pokračoval ve studiu na Central School of Arts & Crafts a později byl přijat na Royal College of Arts.

Okamžitě po vypuknutí války se v Británii dobrovolně přihlásil do československé armády; odveden byl na podzim 1939. Teprve 8. května 1940 se prvním transportem dostal do Francie, i on zažil prostředí tábora čs. armády v Agde (dostal francouzské vojenské číslo S 24). Sloužil nejprve u dělostřeleckého pluku posádkou v Sigean, 1. června jej převeleli k baterii kanonů proti útočné vozbě do Le Lac, kde mu velel škpt. Alois Sítek. Pro rychlý spád událostí na frontě však baterie do bojů nezasáhla. Po porážce Francie se dostal přes Gibraltar zpět do Británie.

Po celou dobu války sloužil u dělostřelectva čs. brigády. 5. května 1941 mu byla rozkazem č. 17/41 udělena studijní dovolená. Sám o tom napsal: „Šel jsem na studijní dovolenou na brigádní rozkaz, stejně jako značný počet nedostudovaných vysokoškoláků, s plnou výzbrojí (v uniformě, a s baťohy, plynovou maskou, přilbou, s puškou a sumkami a bodákem) a dostával jsem od baterie každotýdenní plat.“ F. Bělský pokračoval ve studiu na Royal College, kde se seznámil s později významnou a oblíbenou karikaturistkou Margaret Constance Owen, s níž se záhy oženil. Během války např. pro potřeby armády modeloval plastické mapy a rovněž navrhl bankovky pro poválečnou potřebu. Psal také pro týdeník Čechoslovák vydávaný v Londýně. Demobilizoval v červenci 1945 v Mlázovicích. V roce 1946 mu byly propůjčeny čs. medaile Za chrabrost a čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně. Krabici s vojenským vyznamenáním mu však roku 1988 z londýnského bytu ukradl zloděj...

Po válce se usadil v Praze, kam za ním přijela i jeho žena a další tři roky se živili jako nezávislí grafici. Bělský také v té době studoval na Akademii výtvarných umění u Otakara Španiela. V roce 1947 získal ještě zakázku na pamětní desku pro kostel sv. Cyrila a Metoděje věnovanou parašutistům a kněžím, kteří položili své životy po atentátu na Heydricha. Po únoru 1948 musel s manželkou emigrovat podruhé...

Bělský byl jediným sochařem, jenž portrétoval příslušníky čtyř generací britské královské rodiny. Bustu Královny Matky vytvořil již v roce 1962, později zhotovil také portréty prince Andrewa a prince Filipa a v roce 1982 vytvořil jeden z nejvýznamnějších oficiálních portrétů královny Alžběty II. A konečně tří a půlletého prince Williama sochal v roce 1985.

Byl rovněž prvním (a zatím jediným) zahraničním výtvarníkem, jehož dílo stojí trvale na Trafalgarském náměstí v Londýně. V roce 1970 tam odhalil princ Filip jeho bustu admirála Cunninghama. A od roku 1983 stojí na nedalekém prostranství Horse Guards Parade Bělského socha Lorda Mountbattena.

Pět Bělského prací má ve svých sbírkách londýnská Národní portrétní galerie, z toho tři „královské“. V roce 1953 se stal spoluzakladatelem britské Společnosti portrétního sochařství; dvakrát jej zvolili za svého předsedu. Anthony Stones, který v této funkci Bělského vystřídal, jej označil za jednoho z nejvýznamnějších sochařů, kteří se objevili v Británii po druhé světové válce.

Zdaleka však nebyl jen „oficiálním“ sochařem. Jeho tvorba zahrnuje i monumentální abstraktní práce, jako je například fontána pro Evropské centrum společnosti Shell na jižním nábřeží Temže, ale na druhé straně také jemné návrhy medailí. „Jeho dílo, mající nezaměnitelný vztah ke svému okolí a soustavně odvozované od přírody, odráží vnímavost, humor, optimismus a především idealismus svého tvůrce,“ napsal v roce 1991 Christopher Lom z britské The Open University.

Jeho monumentální plastiky lze vidět i v dalších britských městech, např. v Marlow-on-Thames, Manchesteru, Bristolu, Colchesteru nebo i ve Stevenage či Slough.

Nikdy však nezapomněl na svou vlast. Pro katedrálu v londýnské čtvrti Southwark vytvořil pamětní desku věnovanou českému grafikovi a rytci Václavu Hollarovi, pro Velehrad v Londýně (dnešní české a slovenské krajanské a katolické pastorační středisko) zase plastiku připomínající sebeobětování Jana Palacha.

Do Prahy se mohl vrátit až po listopadu 1989, již po smrti své ženy. Stačil však vytvořit památník v pražských Dejvicích věnovaný československým letcům sloužícím v Královském letectvu. U britského velvyslanectví v Praze můžeme též obdivovat jeho bustu Churchilla. V roce 1993 byla také odhalena jeho pamětní deska ve Westminsterském opatství v Londýně věnovaná památce padlým čs. vojákům a letcům. V roce 1996 se podruhé oženil se svou kolegyní z pražských studentských let, rovněž sochařkou Irenou Sedleckou.

„Jak poznám, že jsem dospěl ke konci? Ruce mi ztěžknou a ztratí svou dovednost. Cítím, že jsem z  portrétované osoby vytěžil už všechno, co se dalo, a ve mně už nezbývá nic, čím bych mohl přispět,“ napsal kdysi Bělský o své tvorbě.

František Bělský, v Británii známý pod jménem Franta Belsky, zemřel na rakovinu v oxfordshirském Abingdonu 5. července 2000. Královna Alžběta II. byla jeho smrtí velmi zarmoucena a okamžitě kondolovala Ireně Sedlecké. Všechny britské seriózní deníky tehdy otiskly rozsáhlé nekrology.

Jaroslav Beránek