Probíhající boje na Slovensku v roce 1919 si vynutily zavedení nových stejnokrojových prvků, aby bylo možné vojáky rozeznat od protivníka, který byl ve velké míře vybaven rovněž ze starých rakouských zásob.
Fotogalerie
První důležitou součástkou z nového stejnokrojového předpisu pro československou armádu z léta 1919, byl baret, tvarem odpovídající baretům čs. legionářů z Francie. Na počátku srpna 1919 bylo ve Věstníku MNO uvedeno: „Jako jednotní polní pokrývka na hlavu pro vojsko čs. republiky byl zaveden baret. S výrobou baretů bylo již započato a byly již některým tělesům vydány.“ Zavedení baretů bylo geniálním řešením, jak rychle vyřešit potřebu výrazného odlišení vojáků. Jen málokterá pokrývka hlavy byla výrobně takto jednoduchá. Velitelé měli dbát na to, aby jednotky, které obdržely barety, upravovaly i hodnostní označení. Tam, kde se baretů dosud nedostávalo, se měla nosit čepice starého vzoru.
Jak novou pokrývku správně nosit bylo zveřejněno až v únoru 1920: „Baret budiž nosen tak, že znak čs. republiky jest nad pravým okem a baret stažen do zadu na levou stranu.“ Barety byly na počátku 20. let postupně nahrazovány polní čepicí nového typu, která se v různých obměnách používala až do poloviny 60. let. 20. stol. Zobrazený baret byl vyrobený v roce 1930 pro výstavní potřeby Památníku odboje.
Na konci 30. let bylo povoleno nošení historických stejnokrojů účastníkům bojů na Slovensku, tedy dobrovolnickým formacím, či bývalým příslušníkům pluků Stráže svobody, Slovácké brigády a řadě dalších. Do ulic se tak znovu vrátili muži, nyní již o téměř 20 let starší, s velkými šedozelenými barety na hlavách, jako symboly bojů o hranice československého státu.
Zdeněk Špitálník