Rozvoj v používání chemických zbraní na bojištích první světové války s sebou přinesl i razantní pokrok v oblasti protichemické ochrany. Ačkoli první protichemická opatření měla ráz spíše improvizovaných prvků, systematická řešení na sebe nenechala dlouho čekat jak na poli ochranných pomůcek, zejména ikonických ochranných masek, tak v případě příslušné taktiky ochrany na všech organizačních úrovních. Zkušenosti a vytvořená metodika se pak přenesly do předpisů a opatření poválečných armád, československou nevyjímaje.
Ochrana proti chemickým bojovým látkám byla kodifikována mj. služebním předpisem G-XI z roku 1925. Předpis metodicky popisuje jednotlivé druhy chemických zbraní a dělí je podle různých hledisek do příslušných skupin (např. podle účinku na živou sílu nepřítele lze bojové plyny dělit na dusivé, leptavé, dráždivé a všeobecně otravné). Na základě této klasifikace pak popisuje specifika ochranných opatření na úrovni útvaru i pro jednotlivce. Popsány jsou nejrozšířenější typy plynů, způsob jejich nasazení, specifika, na jejichž základě lze rozpoznat, zda se nepřítel chystá k plynovému útoku, i ostatní opatření pro ztížení identifikace chemického útoku.
Nasazení yperitu, držícího se za vhodných podmínek v krajině až několik dnů v život ohrožující koncentraci, kontaminujícího oděvy a způsobujícího viditelná zranění až s několikahodinovým odstupem, si vyžádalo obezřetnější přístup než např. chlór, který byl vizuálně i čichově identifikovatelný bez dalších pomůcek. Útok yperitem tak zpravidla provázela baráž běžnou třaskavou municí, která nejen olejnatou kapalinu či aerosol dále šířila, ale měla i psychologický efekt ve snaze zastřít užití bojové chemické látky. Předpis například v tomto případě přesně stanovuje podobu protichemické hlídky, dekontaminačních zařízení, různé stupně pohotovosti, ale i čistě praktické prvky. Jedná se například o soupis typik, která z pozice vojáka v přední linii umožní identifikovat znaky předcházející chemickému útoku. Kromě přímo viditelných pohybů či změn v jednání na protivníkově straně je pozoruhodný například popis zvuků, které mohou vypovídat o připravovaném plynovém útoku – uvedeny jsou především akustické stopy transportu a přípravy dělostřelectva – či upozornění na souběžně odpalované salvy v období klidu ostatního dělostřelectva.
Míra pečlivosti, věnovaná především prevenci, systému včasného varování, výcviku a v neposlední řadě i evakuaci zraněných, vypovídá o důležitosti, která byla na základě nedávné zkušenosti této oblasti přikládána. Bojové plyny jsou v předpisu obecně charakterizovány jako prostředky, které v poměru k ostatním zbraním nejsou natolik smrtící, nicméně se vyznačují značným ranivým a demoralizačním účinkem. Soustředěné užití bojových chemických zbraní tak dobře připraveným jednotkám nezpůsobí vysoké ztráty na životech, ale v duchu opotřebovávací války bude příčinou zranění, nižší efektivity kvůli zvýšené (až permanentní) nutnosti užití ochranných prostředků a ve výsledku může vést až k nutnosti vyklizení nikoli neudržitelné, ale neobyvatelné pozice.
Chemické zbraně plnily v meziválečném období, a v nemalé míře i během druhé světové války, i odstrašující roli, ne nepodobnou analogickým doktrínám během studené války (jmenovitě doktrína vzájemného zničení – MAD, Mutually assured destruction). Možnost nasazení plynu či dalších látek s sebou neslo riziko okamžité odvety s pustošivým dopadem. Vzhledem k značnému množství skladových zásob, které po rozpadu Rakouska-Uherska připadly následnickým státům, mělo tuto odvetnou možnost i Československo. Ačkoli přijalo ženevský protokol již v roce 1925, ratifikovalo jej až v srpnu 1938 s výhradou pro odvetné užití těchto prostředků, bude-li jimi napadeno. Hrozba hromadné odvety a teoreticky až plošné zamoření zázemí, způsobivší jeho neobyvatelnost, a nevyhnutelné hrozivé ztráty na civilních životech se nakonec staly příčinou, proč chemické zbraně na evropských bojištích druhé světové války již nenašly použití.
Citace:
Služební předpisy branné moci: G-XI: Ochrana proti bojovým plynům (Náčrt). Praha: Nákladem ministerstva národní obrany, 1925, 82 s.