Jan Štursa, Návrhy reliéfů pro Legiobanku v Praze, 1923–1924

V letech 1922–1923 vytvořil sochař Jan Štursa (1880–1925) čtyři reliéfy s motivy oslavujícími hrdinství legií na frontách první světové války pro průčelí pražské Legiobanky (Zborov, Na Magistrále, Vouziers, Doss´ Alto). Na vnější výzdobě budovy, vystavěné podle architektonického návrhu Josefa Gočára, se Štursa spolupodílel s dalším, neméně proslulým sochařem Ottou Gutfreundem.

Nedlouho po vzniku Československa byl Jan Štursa zapojen do řady významných státních architektonických zakázek.  Jednou z nich byla výstavba Banky čs. legií (Legiobanky) v Praze v ulici Na Poříčí. Nad vchod do budovy byly umístěny čtyři figurální reliéfy, které zakončují zdobené Gočárovy sloupy a zároveň je oddělují od Gutfreundova vlysu. Autor zvolil pro svá díla nejvýznamnější momenty dějin československých legií. Ve svém ateliéru vytvořil nejdříve první zkušební sádrový model (Zborov), který je barevně podstatně odlišný od následujících. Kopíroval barvu narůžovělého mramoru, zatímco další čtyři byly patinovány do podoby pískovce (Zborov, Na Magistrále, Vouziers, Doss´Alto). Zřejmě původně uvažoval o mramoru jako finálním materiálu.  Nakonec však zvolil, s ohledem na náročnost zpracování, jednodušší pískovec.

Jan Štursa se narodil v Novém Městě na Moravě. Talentovaného chlapce poslali rodiče na studium odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích. Praxi poté vykonával v kamenické dílně v německém Mittelsteinu a Berlíně. Roku 1899 byl Štursa přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Vystudoval sochařství u profesora Josefa Václava Myslbeka, k němuž se vrátil v roce 1908 jako jeho asistent, přestože zpočátku jejich vztahy nebyly ideální a Štursa nepatřil k jeho oblíbencům. To již měl za sebou první léta samostatné umělecké tvorby. Lyrický výraz svých figur autor postupně opouštěl a začal se věnovat monumentální tvorbě. Ještě před první světovou válkou sklízel velké úspěchy na zahraničních prezentacích.

Roku 1914 Štursa narukoval k c. a k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě a odtud odjel na frontu do Haliče. Byl zařazen k pracovnímu oddílu jako sapér, nejdříve kopal zákopy, později se dostal k polní poště. V roce 1915 byl vážně zraněn výbuchem miny. Léčil se několik měsíců ve vojenské nemocnici v Jihlavě, přesvědčen, že se na frontu již nevrátí. Na počátku roku 1916 se setkal náhodou v jedné z místních restaurací s dávným přítelem ze studií, malířem Aloisem Podlouckým. Měl na očích černé brýle, a tak jej Podloucký málem nepoznal. Zajistil, aby byl Štursa po zdravotní dovolené zařazen k umělecké skupině 81. pěšího pluku. Společně s vídeňským sochařem Bauerem pracovali všichni tři v improvizovaném ateliéru jihlavských kasáren.

Pochmurné vzpomínky na válku ztvárnil v sousoší s názvem Pohřeb v Karpatech, jehož konečné podoby dosáhl v roce 1918. Čtyři figury vojáků, nesoucích mrtvého, vycházejí ze čtvercové základny. Osy jejich těl jsou komponovány do tvaru jehlanu. Výsledná podoba díla tak skýtá různé úhly pohledu. Vedle bronzových odlitků vytvořil autor rozměrnější variantu tohoto sousoší z hruškového dřeva. Další neméně významnou umělcovou reflexí války je bronzová socha Raněný z let 1920–1921. Figura mladého chlapce je zachycena v okamžiku jeho pádu k zemi, poté co byl zasažen do hlavy. Tělo, podťaté v kolenou, je připoutáno k podstavě jen prsty nohou.

Roku 1924 se u Štursy začaly objevovat projevy vážné choroby, která postupně paralyzovala jeho mozkovou činnost. Po neúspěšných pokusech o léčbu na brněnské klinice si začal být na počátku následujícího roku plně vědom toho, co jej čeká. Proto zvolil počátkem května 1925 raději dobrovolnou smrt. Do poslední chvíle však neustával v umělecké činnosti.

První Štursův sádrový model je součástí původní sbírky Vojenského historického ústavu v Praze. Následující čtyři předlohy byly získány formou převodu z Národní galerie v roce 1993.

Patinovaná sádra, výška 74 cm.

Ilona Krbcová