Těžký kulomet Schwarzlose M. 7/12

Ukončení války provázené rozpadem rakousko-uherské monarchie postavilo vznikající nástupnické státy před řadu problémů, jež musely v rámci zabezpečení státní integrity řešit. Řadu legislativních kroků provázela také nutnost vybudování a organizace samostatné armády včetně její výzbroje. Výchozí situace ohledně vyzbrojování formovaných armádních složek nebyla nikterak příznivá, jelikož na našem území zbrojní průmysl, umožňující výrobu pěchotních zbraní, neexistoval. Jedinou možností, jak překlenout počáteční výzbrojní deficit, představovaly nákupy v zahraničí.

Páteř pěchotní výzbroje rakousko-uherské armády tvořily kulomety Schwarzlose M.7 a M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93. Nejednalo se o domácí konstrukci, zbraň nesla jméno svého tvůrce, německého konstruktéra Andrease Wilhelma Schwarzlose (1867–1936), majitele zbrojovky v Suhlu (Waffenfabrik Schwarzlose, Suhl), od něhož zakoupila počátkem roku 1905 štýrská zbrojovka (Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft - OEWG) výrobní práva. Důvody, proč rakouská armáda zavedla v té době nepříliš prověřenou konstrukci, spočívaly především v nižší výrobní náročnosti vzhledem k menšímu počtu součástí zbraně.

Ačkoliv štýrská zbrojovka zahájila výrobu kulometů již v roce 1905, k oficiálnímu zavedení do výzbroje pod označením M. 7 došlo teprve 8. ledna 1908 na základě doporučení technické vojenské komise. Rekonstrukcí závěrového mechanismu a drobnými úpravami (např. vertikální směr sklápění rukojetí, úprava závěsu a tvaru víka pouzdra závěru, rekonstrukce přepouštěcího parního ventilu) vznikl v průběhu let finální vzor 7/12, vyznačující se také vyšší teoretickou kadencí oproti původnímu vzoru M. 7. Jestliže na počátku války měla rakouská armáda k dispozici okolo 4000 kulometů Schwarzlose, tak na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů.

Těžký, vodou chlazený kulomet Schwarzlose fungoval na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. V přední části víka pouzdra závěru se nacházela nádoba na olej, uzavřená shora kruhovým víčkem. Hlaveň obepínal válcový chladič, plněný třemi litry vody. Přepouštěcí ventil v přední části chladiče sloužil k vypouštění páry v případě dlouhotrvající střelby, při níž se dostával obsah chladiče do varu. Kouřové zplodiny při střelbě umocňovalo spalování oleje, vstřikovaného do prostoru před nábojovou komorou. V tomto směru nebyl kulomet Schwarzlose příliš vhodný pro intenzívní střelbu v uzavřených prostorech bez fungujícího odsávání či přirozené cirkulace vzduchu.

K zásobování zbraně sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Podávací zařízení zbraně tvořila cívka, uložená ve spodní části na pravé straně pouzdra závěru. Náboje vytahoval z pásu spodní ozub závorníku ve fázi, kdy se závěr pohyboval vzad. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu (u původního M. 7 pouze 400 r/min.), avšak její výši ovlivňovala řada faktorů: zcela nové či vodou nasáklé nebo zmrzlé nábojové pásy zvyšovaly pasivní odpory při vytahování nábojů z pásu, čímž rychlost střelby klesala. Proto bylo nutné věnovat stavu pásů patřičnou pozornost.

Hmotnost samotné zbraně bez naplněného chladiče a olejové nádrže obnášela 17,2 kg, s olejem a vodou pak 22,7 kg. Třínohý podstavec, umožňující nastavení do palebných výšek 250, 450 a 600 mm, měl hmotnost 18,5 kg. Když připočteme hmotnost štítu 20 kg (Schutzschild M. 7/9), pak celý kulomet v palebném postavení představoval při přesunu transport 61,2 kg, ovšem bez nábojů. Pevnostní verze měly navíc ještě na chladiči pancéřový štít, jenž chránil poměrně tenké tělo chladiče před ničivými účinky střepin dělostřeleckých granátů. Snaha vylehčit celou sestavu vedla v průběhu války k vývoji lehké, avšak málo stabilní trojnožky, takže hmotnost zbraně bez štítu tak klesla na 28,5 kg. Ke slovu přišly v průběhu války rovněž adaptace, spočívající v připevnění dvojnožky na chladič zbraně, což zvyšovalo mobilnost kulometu.

Kulomety Schwarzlose nezůstaly po vzniku republiky na našem území v takovém množství, aby mohly tvořit pevný výzbrojní základ. Do počátku ledna 1919 se do evidence Dělostřeleckého referátu MNO sice dostalo z domácích zdrojů kromě jiného zbrojního materiálu také 845 kulometů, jejichž počet stoupl do dubna 1919 na 922 kusů, tím se však tuzemské zdroje vyčerpaly.

MNO muselo svoji pozornost obrátit do zahraničí. Teprve podepsání versailleské smlouvy 28. června 1919 jasně definovalo právní postavení Československa vůči Německu a Rakousku včetně vytyčení hranic, ale také otevřelo možnosti nákupů zbrojního materiálu z obou zemí, do té doby blokované dohodovými mocnostmi. V důsledku vyjasnění právního poměru změnilo Rakousko svůj původně zamítavý postoj vůči vývozu zbrojního materiálu ze země.

V průběhu léta 1919 navázalo MNO na přerušená jednání s monopolní zbrojovkou ve Štýru, s Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft – OEWG. S ní uzavřelo postupně tři smlouvy, z nichž první z 20. srpna 1919 obnášela zakoupení 1200 těžkých kulometů Schwarzlose vz. 7/12 s příslušenstvím.

Druhý kontrakt z 5. ledna 1920 přinesl 24 500 pušek a 33 000 karabin vz. 95, 210 kulometů vz. 7/12 s 1800 úplnými soupravami záložních součástek. V rámci třetího kontraktu z konce dubna 1920 získalo MNO dalších 528 kulometů vz. 7/12 se stejným počtem záložních součástek a 2000 karabin vz. 95. Zásilka obsahovala ještě značné množství součástek rakouských pušek vz. 88/90 a vz. 95. S nákupy pušek Mannlicher a kulometů Schwarzlose ve štýrské zbrojovce se tak do léta 1920 vyčerpaly možnosti získání rakouské výzbroje, s níž Vrchní velitelství čs. branné moci počítalo jakožto s výzbrojním základem na přechodnou dobu. Společně s 500 kulomety zakoupenými v polovině roku 1920 v Itálii, disponovalo MNO do konce roku 1921 s 4773 kulomety vz. 7/12, 81 kusy původních vz. 7 a 600 původně pro letecké účely upravenými kulomety vz. 16 A.

Snahy zajistit licenční výrobu kulometů Schwarzlose vyšly na prázdno. O jejich výrobu se sice ucházela v roce 1923 Zbrojovka Praga v Praze-Vršovicích, avšak i kdyby tak náročný druh výroby nepřesahoval její možnosti, výrobní zařízení z Rakouska získat nemohla, jelikož je štýrská zbrojovka po válce prodala švédské vládě.

Kulomety původně vyrobené pro rakouské letectvo se při pozemním využití právě neosvědčily, jelikož jejich rekonstruovaný závěr měl samostatně odpružený úderník, takže v okamžiku jeho uvolnění docházelo k případům odpálení náboje před uzavřením závěru, což vedlo v konečném důsledku k praskání nábojnic v krčku a nad okrajem nábojnice. Na vysoký počet závad při střelbě s kulomety vz. 16 A si ostatně v roce 1923 stěžovaly pěší pluky č. 17 a 25, zřejmě nebyly tehdy jediné. Zbrojně technický odbor dospěl tehdy k závěru, že se jedná o konstrukční vadu jako takovou bez možnosti úpravy.

V původní rakouské ráži vydržely kulomety Schwarzlose v těžkém provedení s podstavcem M.7/12 a v „lehkém“ s trojnožkou ve výzbroji až do roku 1928, kdy Zbrojovka Ing. František Janeček v Praze-Nuslích ukončila jejich adaptace na náboj 7,92 mm Mauser (vz. 7/24), ale také vyráběla zcela nové, evidované ve výzbroji jakožto kulomet Š vz. 24.

Zcela zanedbatelná množství původních kulometů zůstala v evidenci MNO až do roku 1938, kdy mezi materiálem, navrženým v říjnu k odprodeji, nacházíme pouze 5 kusů vzoru 7/12 a 10 původně leteckých vz. 16 A.

Exemplář z roku 1917 získal tehdejší Památník odboje v srpnu 1921 darem od velitelství 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jakožto trofej z bitvy u Zborova 2. července 1917.

Ráž: 8 mm Mannlicher M. 93

Celková délka: 945 mm

Délka hlavně: 530 mm

Hmotnost zbraně (bez vody a oleje): 17,2 kg

Hmotnost podstavce: 18,5 kg

Teoretická kadence: 520 r/min.

Jan Skramoušský