Snímek zachycuje dvojici obrněných vozů čs. armády. Nalevo je domácí model Škoda Fiat-Torino (tento vůz byl označen číslem 10), vpravo jeden ze dvou italských vozů Lancia 1Z (č. 2), jimiž čs. armáda disponovala.
Vozy Lancia 1Z (též „IZ“) sloužily italskému vojsku od roku 1916. Byly vyzbrojeny trojicí kulometů ve dvou otočných věžích, z nichž menší byla umístěna na vrcholu větší. Údaje o maximální síle pancéřování se pohybují v rozmezí 8–13 mm, váha stroje činila 3,9 t a maximální rychlost na silnici až 60 km/h. Ocelové lišty namontované na přední části vozu byly určeny k ničení zátarasů z ostnatého drátu. Stroje Lancia 1Z byly záhy nahrazeny ve výrobě modelem Lancia 1ZM, který již nenesl horní věž s kulometem – výsledkem byla lepší stabilita. Celkem bylo vyrobeno 120 strojů obou verzí; některé z nich byly používány ještě ve Španělsku a za druhé světové války. Koncem roku 1918 s sebou italské legie přivezly dva automobily Lancia 1Z do Československa – tyto vozy se zúčastnily obsazování Slovenska a poté bojů s Maďarskou republikou rad na jaře 1919.
Československá armáda však na podzim 1919 požadovala více obrněných automobilů a Škodovy závody jí vyhověly. V časové tísni vznikl nový stroj úpravou nákladních automobilů Fiat 18BL (odsud také jméno Škoda Fiat-Torino). Na automobily bylo připevněno pancéřování o síle 5–6 mm, jež dokázalo odolat obyčejnému střelivu, nikoli však průbojnému. Hlavní výzbroj představovaly dvě věžičky s kulomety, vedle toho mohla osádka ze tří průzorů metat ruční granáty. Stroj vážil 6,9 t a po silnici mohl jet rychlostí „až“ 15 km/h, přičemž mimo cesty jet nemohl vůbec. Zkouška prototypu se konala v lednu 1920 – čs. armáda neměla vzhledem k nedostatku lepších řešení námitek proti přijetí tohoto modelu do své výzbroje. Do léta 1920 dodala Škodovka armádě dalších jedenáct strojů tohoto typu.
Obrněné automobily Lancia 1Z byly později předány policii a vozy Škoda Fiat-Torino byly do roku 1929 postupně vyřazeny ze služby.