Snahy o zachování Památníku osvobození v prvním roce okupace

Mnichovský diktát změnil život v Československu, hrozba okupace se stala reálnou. Pro Památník osvobození by při jeho postavení kulturně historické instituce s výlučným posláním místa zasvěceného historii odboje a obnovené české státnosti znamenala konec jeho existence. Obavy z budoucího vývoje se staly důvodem k hledání cest, jak této eventualitě předejít.

Jednou z možností bylo převést Památník osvobození do vlastnictví státu. Tento akt měl minimalizovat status památníku jako symbolu československé státnosti a včlenit jej mezi řadové státní instituce. I když na mimořádné valné hromadě Sboru pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky z Trocnova konané 21. prosince 1938 bylo toto řešení jednomyslně přijato, jeho uskutečnění znemožnil 15. březen 1939.

Ihned po obsazení zbytku Československa započal nacistický režim s likvidací čs. branné moci. Ještě v březnu byl zřízen Úřad vojenského zplnomocněnce při německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu a velitelství branné moci pro Čechy a Moravu, který měl za úkol zabezpečení „vojenské vědy“ na území protektorátu.

Zpočátku ve své činnosti ovšem tápal, což způsobilo, že se Památník osvobození nejprve ocitl mimo pozornost okupačních úřadů a byl řazen mezi instituce, které měly být převedeny pod jiný resort státní správy. To bylo výslovně uvedeno i ve Všeobecné směrnici pro likvidaci branné moci z 9. května podepsané armádním generálem Janem Syrovým.

Pod školstvím

Kroky k záchraně Památníku osvobození Ministerstvo národní obrany ovšem podniklo ihned po obsazení státu. Již 24. března navrhlo předsednictvu ministerské rady, aby byl Památník usnesením protektorátní vlády převeden pod Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) jako organizace ryze civilní s památkovým charakterem a archivním a muzejním posláním. Vláda s tímto řešením vyslovila souhlas 6. dubna a 8. dubna zaslala své usnesení Úřadu říšského protektora ke schválení.

V následujících týdnech zahájilo MŠANO se souhlasem Ministerstva financí a Ministerstva vnitra převod zaměstnanců Památníku pod svůj resort, ačkoliv rozhodnutí od říšského protektora stále nepřicházelo. Na základě tohoto rozhodnutí vypracovali v červnu 1939 plk.gšt. František Pohunek, jenž od okupace vykonával v zastoupení funkci ředitele za generála Rudolfa Medka a od počátku vedl jednání za záchranu Památníku osvobození ve změněných poměrech, mjr.pěch. Vojtěch Hanzal a úředníci MŠANO návrh organizace a působnosti Národního památníku nástupnické instituce pod ministerstvem školství.

Měl shromažďovat a uchovávat národní památky archivního a muzejního rázu z let 1914–1918 a podobný materiál z předcházejícího období. Národní památník neměl být jen archivní a muzejní institucí, ale i vědeckou. Podle návrhu se měl zabývat studiem dějin uvedených období, vydáváním edic dokumentů, vědeckých studií a populárně naučné literatury pro širokou veřejnost.

Národní památník tvořily ředitelství, archiv a muzeum. Archiv se členil do čtyř oddělení: 1. materiály do roku 1914, 2. dokumenty z let 1914–1918, 3. po roce 1918 a 4. studijní. K archivu náležela rovněž knihovna a fotografická a filmová skupina. Muzeum se dělilo na tři skupiny se stejným časovým rozložením. Umístěn by byl v dosavadních prostorách Památníku osvobození na úpatí vrchu Vítkova a v karlínské Invalidovně. Předloženou organizační strukturu a pracovní náplň Národního památníku schválil 22. června ministr školství a národní osvěty JUDr. Jan Kapras.

Po intervenci plukovníka Pohunka na Ministerstvu školství a národní osvěty v červenci 1939 začalo ministerstvo školství realizovat přechod Památníku a jeho příslušníků do své podřízenosti. Zaměstnanci Památníku osvobození sice již byli dekretem informováni o svém zařazení pod MŠANO, ale říšský protektor svým rozhodnutím ze 6. září usnesení ministerské rady zamítl a Ministerstvu národní obrany uložil podat nový návrh týkající se Památníku osvobození, jenž prakticky znamenal jeho likvidaci.

Civilní charakter ústavu

Veškeré návrhy, které se pokoušely původní poslání a charakter instituce převést do jiné polohy, jakož i další rozklady, jež měly odvrátit konec existence Památníku a zachovat jej v dosavadním rozsahu a personálním obsazení, nedospěly k žádnému řešení. Ještě v červnu 1939 byl vypracován za účasti zástupců zainteresovaných úřadů poslední návrh příštího statutu Národního památníku, jenž „celým svým rázem a posláním náleží do sféry české kulturní autonomie a že by měl býti jako ryze historický ústav ponechán ve své dosavadní ochranné a studijní funkci po některých eventuelních změnách, plynoucích logicky z nynějších právních poměrů“.

Nová argumentace vycházející z porady plk.gšt Františka Pohunka, PhDr. Františka Šteidlera, PhDr. Vácslava Maria Škorpila a Františka Roubíka (MŠANO) konané dne 26. září 1939, se snažila vyzvednout civilní a památkový charakter ústavu. Navrženo bylo pět variant pro formální likvidaci Památníku osvobození:

- zřídit nový vědecký ústav podřízený MŠANO s názvem Archiv a muzeum světové války. Z archivních fondů památníku měly být vyčleněny „spisy vojensko-administrativního rázu z doby rakouské a československé vojenské správy“ a předány nově zřízenému Úřadu pro vojenský spisový materiál při MNO.

- sloučit Památník osvobození s Historickým ústavem.

- sloučit archivy, knihovny a historické oddělení s archivem Národního muzea, zatímco muzejní oddělení Památníku mělo být sloučeno s Národním muzeem.

- převést Památník do působnosti Ministerstva vnitra.

- sloučit politický archiv Památníku osvobození a knihovny s Archivem země české a Vojenský archiv s Archivem Ministerstva vnitra. Muzeum mělo přejít k Národnímu muzeu.

Všechny záměry a úvahy zůstaly pouze v rovině teorie a na přelomu října a listopadu přestal Památník osvobození existovat. Mezitím z rozkazu říšského protektora uzavřelo a zapečetilo gestapo 31. srpna 1939 prostory Památníku. Následné žádosti o zpřístupnění alespoň administrativních prostor kvůli vyřizování základní agendy (výplata mezd), zabezpečení a ochraně budov před případnými následky válečných operací zůstaly bez odezvy.

Ovšem již na jaře po okupaci zbytku Československa uzavřelo ředitelství Památníku osvobození pro veřejnost sály muzea věnované československým legiím. Tímto krokem se chtělo vyhnout zbytečným konfliktům s okupační mocí, které by znesnadňovaly jednání o záchraně instituce a překážely by odbojové činnosti proti německým okupantům rodící se v Památníku.

Pod nacisty 

Okupační správa se rozhodla trvale odstranit Památník osvobození z veřejné sféry, využít potenciál této instituce pro své účely a zřídit vlastní vojenský historický ústav (Wehrhistorisches Institut). Tato myšlenka však byla pro Vrchní velení armády zcela nepřijatelná. Generál Franz Halder při jednáních zdůrazňoval, že zřízení této instituce by naopak posílilo vědomí o české státnosti a současně by vedlo k bezprecedentnímu kroku, neboť žádná obdobná instituce na území říše neexistuje. Poukázal také na četné problémy organizačního, personálního a logistického rázu.

První kroky k převzetí správy a kontroly nad celou sférou archivů a muzeí byly prováděny od podzimu 1939. Personální dokumentaci a veškerý ostatní spisový materiál likvidované čs. armády soustřeďoval v té době takzvaný Úřad pro spisový vojenský materiál. Ostatní fondy a sbírky I. a II. oddělení (archivní) Památníku osvobození byly začleněny do systému archivní služby wehrmachtu a podřízeny nově vytvořenému referátu Vojenské archivnictví (Referat Heeres – Archivwesen), který byl ustaven výnosem Vrchního velitelství německé branné moci z 1. listopadu 1939 při úřadu vojenského zmocněnce říšského protektora.

Pod správu tohoto referátu spadal veškerý archivní a spisový matriál na území protektorátu a okupovaného pohraničí s výjimkou dokumentace personální (evidence branců jak současných, tak i minulých), pro niž byl zřízen zvláštní úřad Wehrdienstliche Schriftenstelle, jenž nakonec převzal agendu výše zmíněného Úřadu pro spisový vojenský materiál.

Zároveň Vrchní velení převedlo do Prahy generála Augusta von Pitreicha, jenž měl zkušenosti z vídeňského Heeresarchivu. Generál byl podřízen vedoucímu vojenských archivů (Chef der Heeresarchive) jako vedoucí Vojenského archivu – pobočka Praha (Heeresarchiv – Zweigstelle Prag). Vrchní velení dále doporučilo začlenit také vojenskou knihovnu do systému vojenských knihoven a vytvořit Deutsche Heeresbücherei – Zweigstelle Prag.

Nově budovaný Heeresarchiv – Zweigstelle Prag převzal v zimě 1940 od gestapa do své správy dosud zapečetěné budovy Památníku osvobození a po neúspěšném pátrání po ukrytých sbírkách v prostorech Památníku zahájil nedlouho poté svoji činnost. Tím symbolicky skončily snahy představitelů Památníku osvobození o jeho zachování v podobě, jež by byla přijatelná pro německé okupanty.

Jan Šach