TRAUB, Hugo. Květnové spiknutí v Čechách roku 1849

Výročí revolučních válek let 1848–1849 jsme si v minulém i tomto roce připomínali již několikrát (naposledy zde). Naše historiografie se v naprosté většině případů věnovala primárně událostem domácím, které se vztahovaly ke svatodušním bouřím roku 1848. Pozdější děje roku 1849 jsou často marginalizovány a je jim věnována minimální pozornost. Dnes prezentovaná publikace PhDr. Hugo Trauba (1879–1942) představuje čestnou výjimku.

Hugo Traub byl český historik a pedagog židovského původu a pocházel z Chrudimi. Jako středoškolský profesor působil v Prostějově a v Brně a věnoval se historii 19. století se zvláštním zřetelem k revolučním letům 1848–1849. K tomuto tématu zpracoval několik publikací. Po okupaci přišel z rasových důvodů o práci, roku 1942 byl deportován do Terezína a odtud do koncentračního tábora Izbica, kde zahynul. Dnes si představíme jeho monografii věnovanou májovému spiknutí.

Kniha se v rámci uvedení do problematiky a kontextu věnuje v prvé části Slovanskému sjezdu v Praze roku 1848 a osobnosti ruského anarchisty Michaila Alexandroviče Bakunina (1814–1876). Pokračuje popisem situace v Čechách od léta 1848 do jara 1849 a Bakuninovou přípravou povstání v několika státech zároveň. Třetí a čtvrtá kapitola se zabývají plánováním radikálně demokratické revoluce/spiknutí v Čechách, revoluční agitací a poté odhalením spiknutí, vojenským opatřením vlády, zatýkáním a soudy. Závěr práce se zaměřuje na tresty odsouzených, žádosti o milost a hodnocení celé spiklenecké akce.

Veskrze podrobně a kvalitně zpracovaná publikace má ale jednu základní slabinu. Neposkytuje dostatečně široký kontextový výklad. Kvůli tomu se příprava květnového povstání v Praze roku 1849 může jevit jako záležitost zcela marginální. Pokud si ale uvědomíme celkovou situaci v Rakouském císařství a v Evropě obecně, již tak zanedbatelná být nemusí. Počátkem května 1849 sice již polní maršál Radecký porazil v severní Itálii vojska sardinského krále Karla Alberta v bitvě u Novary, ale to ještě neznamenalo definitivní pacifikaci italské revoluce. Severoitalští revolucionáři tím přišli o podporu Sardinského království, ale plamen vzpoury stále ještě hořel. Obléhání Republiky svatého Marka, respektive Benátek, se s ohledem na jejich geografii táhlo, ve střední Itálii zbývalo pacifikovat povstání v Papežském státu, kde byly vyhlášeny republiky v Římě a v Toskánsku.

Výrazně vážnější byla situace na uherském bojišti, kde jarní protiofenziva povstalců slavila úspěchy a vrhla císařskou armádu zpět až k Bratislavě a téměř až k rakouským hranicím. A květnová povstání radikálů byla plánována také v Německu. Předčasně vypuklo v bavorské Falci, ihned poté v Drážďanech, kde se 3. května rozhořely pouliční boje, následovala povstání ve Vestfálsku, v Porýní a v Bádensku. Zvláště u falckého a saského povstání radikálové počítali s jeho rozšířením přes blízké hranice do Českých zemí, kde po březnovém vydání oktrojované ústavy a rozpuštění Kroměřížského sněmu panovala opětovná nespokojenost s císařskou politikou. V těchto souvislostech již příprava májového spiknutí v Čechách nabývá na významu. Včasné povolání vojska z terezínské posádky do Prahy (většina vojáků stála v poli v Itálii a v Uhrách) a pozatýkání spiklenců rychle stabilizovaly potencionálně nebezpečnou situaci, kterou by povstání v týlu bojujících vojsk mohlo znamenat.  Jen romantická představa spiklenců o konspiraci a její prakticky téměř naprostá absence (spiknutí se tak stalo pomalu veřejným tajemstvím), umožnily bezpečnostním složkám včasný zásah.

Vylíčení těchto nepříliš známých 170 let starých událostí může dodnes zaujmout čtenáře. Doufáme, že dnešní anotace může přispět k lepšímu pochopení kontextu a tedy i náhledu na problematiku májového spiknutí roku 1849 v Čechách.

Knihu si můžete on-line přečíst zde.

Citace:

TRAUB, Hugo. Květnové spiknutí v Čechách roku 1849. V Praze II: Šolc a Šimáček, 1929. 329 s.