Výtvarná tvorba českého umělce Aléna Diviše (1900–1956) je v historii českého výtvarného umění naprosto nezařaditelná, protože se vymyká všem platným kontextům. Prezentovaná malba je smutnou vzpomínkou na Divišův nucený pobyt v pařížském vězení za druhé světové války. Motiv Krista jako trpící oběti se stal pro autora velmi inspirativním. Použil jej na několika svých válečných dílech.
V roce 1939 uprchl, podobně jako jiní čeští výtvarníci (Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Antonín Pelc) před nacismem do Francie. Avšak záhy byl společně s dalšími obyvateli Domu čs. kultury v Paříži obviněn z prosovětské špionáže, zatčen a vězněn půl roku v krutých podmínkách pařížské věznice v Rue de Santé. Aby si zachránil alespoň duševní zdraví, vyškraboval za pomocí úlomků cihel a omítky kresby na plesnivých zdech samotky. Ve vzpomínkách se k nim vrátil o několik let později v New Yorku a doma v Československu. Použil techniku, která napodobovala vězeňskou zeď, aby do svých reminiscencí vložil snové a halucinační vize, které v Paříži prožíval.
Po druhé světové válce se Diviš vrátil do Československa, avšak ani zde nenalezl klid pro svou uměleckou činnost. Po únoru 1948 se znechucen politickou situací zcela uzavřel do izolace svého pražského ateliéru a přijímal jen několik málo věrných přátel. Nikdo z nich ovšem netušil, z čeho vlastně žije. Proto se také rozhodli zlepšit jeho finanční situaci a prodali Vojenskému historickému ústavu kolekci patnácti Divišových obrazů s vězeňskou tematikou, vystavených v roce 1948 ve Vilímkově galerii v Praze. Z dnešního pohledu je paradoxní, že tento soubor neznamenal výraz antifašistického protestu vězněných, ale vyjadřoval nekonečnou skepsi skutečných odsouzenců k smrti nebo deportaci. Dílo bylo zapůjčeno v únoru 2000 do Galerie U bílého jednorožce v Klatovech.
Lepenka, kvaš, 73 x 53 cm.
Umělecké dílo bylo zakoupeno do sbírky Vojenského historického ústavu v Praze v roce 1948 za finančního přispění ministerstva informací.