17. listopad 1943: památce zavražděných a umučených československých studentů

Datum 17. listopad si nejspíš většina současníků spojuje primárně s rokem 1989. Poněkud do stínu novějších událostí se dostala starší historie tohoto dne, který se stal Mezinárodním dnem studenstva, a to jako jediný mezinárodní den s českým původem.

Jaký byl sousled dějů před 80 lety? 15. března 1939 došlo k okupaci zbytku Československa Němci a 16. března k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Během léta 1939 proběhly první protiněmecké demonstrace, během nichž ale okupační úřady nezasahovaly, jen situaci monitorovaly. Ta se ale zásadně změnila 1. září 1939, kdy napadením Polska, které záhy padlo, vypukla druhá světová válka (přestože pro Československo vlastně trvala již od 17. září 1938). V Protektorátu se přesto na 28. říjen 1939 při příležitosti bývalého státního svátku (28. říjen byl vyhlášen všedním pracovním dnem a jeho slavení a pracovní absence byly kriminalizovány) připravovaly četné demonstrace proti okupační moci, na jejichž organizaci a koordinaci spolupracovali i odbojové organizace napříč politickým spektrem. Masové protesty pak na řadě míst přerostly ve střety s Němci, přičemž protektorátní policie většinou nezasahovala a sympatizovala s demonstranty. V Praze se vlastenecké demonstrace účastnilo na 100 000 lidí a k jejímu potlačení byly nasazeny vedle německé bezpečnostní policie (Schutzpolizei) i jednotky SS pod osobním dohledem K. H. Franka. Došlo i na ostrou střelbu do davu, jejíž obětí se stal již 28. října mladý pekař Václav Sedláček, a mezi dalšími asi 15 těžce raněnými byl i student medicíny Jan Opletal, který svému zranění 11. listopadu podlehl. Nepokoje v Praze se nacistům podařilo zlomit až 30. října. Ve své době se jednalo o zásadní čin odporu v celoevropském měřítku.

Další protestní akcí proti okupantům se pak stalo 15. listopadu rozloučení s Janem Opletalem na pražském Albertově. Poté co byla rakev s jeho tělem odeslána vlakem na jeho rodnou Moravu, pokračovali zúčastnění do centra metropole, kde došlo k dalším střetům s bezpečnostními složkami, které postupovaly tvrdě a nekompromisně. Následujícího dne se situace v Protektorátu a zejména v Praze řešila již v Berlíně za přítomnosti Adolfa Hitlera, který tehdy prý pronesl: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud... Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí...“. Ještě v noci z 16. na 17. listopadu se rozeběhl nacistický okupační aparát, gestapo provedlo razii a rozsáhlé zatýkání. Devět vysokoškolských předáků bylo 17. listopadu na rozkaz K. H. Franka bez soudu v Ruzyni zastřeleno, kolem 1200 studentů zatčeno a následně většina odeslána do koncentračních táborů, kde několik desítek z nich zemřelo (ostatní byli postupně propouštěni) a české vysoké školy byly jednotkami SS uzavřeny a obsazeny.

Tyto události samozřejmě nezůstaly bez odezvy. Vedle strachu vzbudil tvrdý postup okupačního aparátu také nenávist. Ohlas na mezinárodní úrovni se nejvíce projevil roku 1941 při druhém výročí událostí 17. listopadu, kdy Mezinárodní studentská rada zastupující studenty 26 zemí svobodného světa v Londýně vyhlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

K připomenutí popsaných událostí vyšla v Londýně roku 1943 také prezentovaná knížečka, která představuje klasický jubilejní tisk malého rozsahu. Jejím obsahem jsou tři básně věnované zavražděným a umučeným studentům, doplněné expresivními černobílými kresbami. Závěr publikace představuje poselství prezidenta Eduarda Beneše k Mezinárodnímu dni studentstva. Prezentovaný svazek pochází z archivu 1. čs. brigády ve Velké Británii.

Pozornost si jistě zaslouží i sami autoři. Lubor Jan Zink (1920‒2003), který se již v roce 1939 stal členem odbojové skupiny a šířil protinacistické letáky, byl jedním z přímých aktérů listopadových událostí, po nichž odešel do exilu, ve Francii se přidal k čs. zahraničnímu vojsku a po evakuaci do Velké Británie sloužil u československé brigády, s níž prošel boji u Dunquerku. V Londýně patřil k iniciátorům vyhlášení Mezinárodního dne studentstva. Po válce byl zaměstnaný na Ministerstvu zahraničních věcí a po únoru 1948 znovu odešel do emigrace, kde nejprve pracoval pro BBC, poté v 50. letech působil jako analytik pro NATO a následně se usadil v Kanadě. Tam se živil jako novinář a publicista, přičemž získal značnou proslulost a několik novinářských a literárních cen.

Druhým básníkem byl Viktor Fischl (1912‒2006), rodák z Hradce Králové, který se do roku 1938 stal doktorem práv a záhy po březnové okupaci s ohledem na svůj židovský původ opustil Protektorát. Pracoval pro Benešovu londýnskou exilovou vládu a do září 1939 zachránil kolem 200 lidí, jimž opatřil britská víza. Po dobu 2. světové války, i poté, pracoval na čs. ministerstvu zahraničních věcí pro Jana Masaryka. Roku 1948 odešel znovu do emigrace, tentokráte do Izraele, kde přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan. Stal se úspěšným izraelským diplomatem a zastával několik velvyslaneckých postů. Literárně činný zůstal až do smrti, v České republice byl mimo jiné oceněn Řádem TGM 3. třídy.

Autorem ilustrací se stal Antonín Pelc (1895‒1967), který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v letech 1913‒1918 (s dvouletým přerušením, kdy sloužil v c. a k. uniformě). Již za první republiky se stal známým levicově orientovaným malířem a karikaturistou. Roku 1939 emigroval do Francie, kde byl 18. září 1939 v Domě československé kultury v Paříži spolu s dalšími československými levicovými aktivisty zatčen a obviněn ze špionáže ve prospěch nepřátelské mocnosti (s ohledem na podpis paktu Molotov-Ribbentrop), což se nezakládalo na skutečnosti. Z věznice La Santé se dostal až v březnu 1940, kdy se zadrženým francouzská vláda omluvila za nespravedlivé uvěznění, ale místo svobody je čekal internační tábor. Ten opustili až po německém útoku na Francii a se štěstím se dostali do Maroka, kde opět skončili nejprve ve vězení a pak v internačním táboře. Svobody se dočkali až roku 1941, kdy měli vyřízena americká víza, k čemuž jim pomohli přátelé Voskovec a Werich. Díky nim se Pelc usadil v New Yorku, kde přečkal válečná léta, přičemž jeho karikatury se staly známými v amerických i britských denících. Do ČSR se vrátil roku 1946, vstoupil do KSČ a vyučoval karikaturní ilustraci na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Roku 1955 se stal profesorem Akademie výtvarných umění a roku 1963 jej jmenovali národním umělcem.

Představovaný tisk je tedy velice zajímavým dokumentem doby, který připomíná velmi důležité události našich dějin a to jak 28. říjen, tak 15. a 17. listopad 1939 (jako následně vyhlášený Mezinárodní den studentstva). Zároveň je ukázkou československé exilové publicistiky v Londýně za druhé světové války a v neposlední řadě poněkud paradoxně ilustruje, jak rozdílné byly životní cesty a osudy tří hlavních spoluautorů této drobné knížečky.

Citace: 17. listopad 1943 : památce zavražděných a umučených československých studentů : k třetímu Mezinárodnímu studentskému dni, 17. listopadu 1943. V Londýně : Kulturní odbor ústředního svazu československého studentstva, 1943. 7 s.