Generálmajor Starkoč, další z příběhů komunistické zvůle

Ve prospěch Československa byli po jeho vzniku mnozí odhodláni vykonat mnohé. Činili tak s přesvědčením, že jde o vlasteneckou nutnost a výzvu. Neváhali nasadit všechen svůj um a odhodlání, mnozí je pak osvědčili za nacistické okupace. Po roce 1945 byli přesvědčeni, že budují obnovený stát. Nastupující komunistická ideologie znamenala smrtelný jed, vpravený do těla československé demokracie. Protagonista následujícího příběhu, generálmajor Oskar Starkoč, usiloval ve své vojenské profesi o to, aby právě jedy a otravné plyny dostaly minimální šanci ochromit obránce vlasti. Nepodlehl ani nacistickým trýznitelům, ani žádné smrtelně nebezpečné látce. Umořili jej komunisté, stejně tak jako tisíce jiných jen v tomto státě. 

Genmjr. v. v. Oskar Starkoč, původním příjmením Schreiber, náleží k pozoruhodným vojenským osobnostem českých, resp. československých, moderních dějin. Pocházel z obce Starkoč na Náchodsku, jejíž název převzal 28. října 1945 za své příjmení vzhledem k atmosféře po 2. světové válce, umocněné v jeho případě dlouhotrvajícím vězněním za okupace. V jeho osobě se spájela vysoká odborná flexibilita s odolností charakteru a morálních zásad.

Absolvoval kadetní školu rakousko-uherské branné moci. V době 1. světové války konal činnou službu u dělostřeleckých útvarů. Po vzniku československého státu se přihlásil do vznikající armády. V ní pokračoval v profesionální dráze. Kromě řadové služby u útvarů dělostřelectva absolvoval ve 20. letech Válečnou školu v Praze. Po splnění všech předepsaných podmínek byl převeden do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu, což jej předurčilo k výkonu klíčových funkcí ve štábech vyšších jednotek, případně k plnění úkolů zvláštního významu.

Ve 30. letech vykonával vysoce exponovanou funkci přednosty 2. (zpravodajského) oddělení štábu 3. divize v Litoměřicích. Z tohoto zařazení plyne, že se významně podílel na rozvoji obou základních druhů vojenské zpravodajské činnosti na daném stupni velení. To znamená, že řídil jak ofenzivní, tak také obrannou práci příslušných prostředků a struktur, včetně agenturní sítě, které pracovaly především proti Německu. V oboru obranného zpravodajství působily proti nacistickým, komunistickým a fašistickým protistátním aktivitám a nedovolené agitaci v armádě. Zpravodajská činnost na úseku litoměřické divize náležela k nejexponovanějším, jelikož byla rozvíjena na strategickém směru Praha – Lužice, jenž náležel v oboru ofenzivní práce proti Německu k nejvýznamnějším v Čechách.

Od zpravodajského řemesla k bojovým plynům

Starkočova odborná flexibilita zásadním způsobem vynikla na jaře 1936. Vzhledem ke svým mnohaletým zkušenostem důstojníka dělostřelectva byl jmenován velitelem dělostřeleckého oddílu 401, jenž vznikl 1. dubna 1936 v Olomouci. Za běžným názvem útvaru dané zbraně se ovšem skrýval zcela nový prvek v organizaci československé branné moci. Zmíněný oddíl se stal prvním, vysoce speciálním útvarem československé branné moci, určeným k obraně proti bojovým chemickým otravným látkám, ale také k jejich aktivnímu nasazení. Zmíněný oddíl se k 1. říjnu 1937 rozrostl na dělostřelecký pluk 401. Starkoč byl jmenován velitelem tohoto útvaru. Po odborně-metodické linii byl podřízen 6. oddělení (zvláštních bojových prostředků) II. odboru (dělostřeleckého a zbrojního) Ministerstva národní obrany, jinak bylo jeho nejbližším nadřízeným velitelským stupněm velitelství dělostřelectva Zemského vojenského velitelství v Brně. Pluk se skládal z velitelství s příslušnými složkami a ze dvou oddílů, každý o třech chemických bateriích, a náhradního oddílu.

Se Starkočovou velitelskou funkcí souvisela celá řada dalších specifických aktivit. Významnou měrou se podílel především na organizační výstavbě a metodických základech Chemického učiliště v Olomouci, jež vzniklo osamostatněním původní školské skupiny dřívějšího dělostřeleckého oddílu 401. V souvislosti s výkonem velitelské funkce a s podílem na budování zmíněného učiliště Starkoč zásadním způsobem ovlivňoval vývoj speciálních přístrojů a vybavení pro pasivní ochranu i aktivní použití bojových chemických látek, které vyvíjela firma Chema, akciová společnost Lutín. Tento soukromý podnikatelský subjekt vznikl v roce 1935 z iniciativy Ministerstva národní obrany a byl jím také významně subvencován. Z uvedených skutečností tedy plyne, že pplk.gšt. O. Starkoč se významnou měrou podílel na vytváření základů fakticky nového druhu vojska československé branné moci. Do roku 1939 chemické vojsko jako samostatná zbraň nevzniklo a dělostřelecký pluk 401 náležel jako specializovaný útvar k dělostřelectvu.

Nevídané – útěk z pochodu smrti

Po okupaci českých zemí se pplk.gšt. Starkoč zapojil ihned do protinacistického odboje v řadách vojenské organizace Obrana národa. V jejím rámci velel utajeně budované části této podzemí armády, jejíž obvod pokrýval oblast severně až východně Olomouce. Jako velící důstojník se se svými spolupracovníky připravoval na předpokládané ozbrojené vystoupení proti okupantům. Mimo jiné též jeho zásluhou postoupila organizační výstavba Obrany národa nejdále právě na Moravě. Budovaným ilegálním strukturám se však dostalo na stopu Gestapo. Ve vlně zatýkání byl Starkoč zatčen 4. prosince 1939. Tři roky byl držen vazbě a soustavně podrobován vyčerpávajícím výslechům. Své spolubojovníky neprozradil. Lidový soud ve Vratislavi jej odsoudil na 12 let káznice. Vězněn byl ve Straubingu, odkud jej na jaře 1945 vedli v pochodu smrti do koncentračního tábora Dachau. Za této situace se mu zdařil výjimečný čin. Z pochodu smrti uprchl a dostal se šťastně k postupující americké armádě.

Po osvobození a po nástupu do činné služby byl povolán na Hlavní štáb československé branné moci. V rámci jeho 1. (operačního) oddělení vznikala skupina zvláštních bojových prostředků. Starkoč jí od počátku řídil. K datu 1. června 1946 na jejím základě vzniklo Velitelství zvláštních bojových prostředků Hlavního štábu, které bylo kompetentní v záležitostech obrany proti zbraním hromadného ničení. V únoru 1947 byl Starkoč povýšen do hodnosti brigádního generála.

Kádrová očista československé branné moci po únoru 1948 postihla též jeho, a to tím způsobem, že byl z podnětu gen. Bedřicha Reicina dán v srpnu 1949 do výslužby vzdor příkladnému plnění povinností, spojených s jeho funkcí. Reicin se takto zbavil jednoho z posledních vysoce postavených činitelů Hlavního štábu, kteří nebyli členy Komunistické strany Československa.

O kvalitě Starkočovy práce svědčí to, že sovětští zástupci v Československu bohatě těžili z výsledků jeho odborných studií, které vytvářel syntézou poznatků, mimo jiné, též ze západních zdrojů, k nimž Sověti neměli takový přístup jako československý Hlavní štáb do roku 1948.

Vyhnancem v srdci Čech

Komunistický režim nenechal Starkoče na pokoji ani po přeložení do výslužby. Zahájil vůči němu dlouhotrvající represi formou nuceného vystěhování z dosavadního bydliště v Praze do nevyhovujících bytových prostor mimo hlavní město, konkrétně na opuštěnou lesní samotu u obce Čisovice nedaleko Mníšku pod Brdy. Pro stárnoucí manželský pár šlo o nevhodné bydliště. Zdroj vody i možnosti nákupu základních prostředků pro život byly vzdáleny a vyžadovaly přenášení těžkých břemen. Zejména v 50. letech vše navíc provázelo hrubé a bezohledné jednáním s celou řadou šikan. Je nasnadě, že následkem nedostatečných podmínek pro důstojný život se Starkočův zdravotní stav, podlomený již za okupace vězněním, postupně a stále vážněji zhoršoval.

Zásadní újmu utrpěl, když byl v únoru 1951 zbaven hodnosti. Se svou situací se však nesmířil a celá léta se neúnavně snažil o nápravu křivd, které na něm byly spáchány. Teprve až v roce 1964 dosáhl po vyčerpávajícím úsilí navrácení hodnosti. Oficiálně byl povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Došlo k tomu ovšem za podmínek, jež nebyly vůbec důstojné. Musel se spokojit s tím, že doklady o povýšení do tak vysoké hodnosti přejímal pouze v kanceláři místně příslušné okresní vojenské správy. Jeho důchod ale nadále neodpovídal dřívější službě, dosažené hodnosti a utrpěným ztrátám. Zlepšit bytové poměry pro sebe a svou ženu nedokázal, přestože soustavně poukazoval na dopady zcela neuspokojivé situace na své zdraví.

Charakteristické pro něho bylo, že nezatrpkl. Drobnou spojnicí k oboru, jemuž se v minulosti tolik věnoval, byla jeho aktivita ve funkci místního instruktora Civilní obrany, kterou obětavě vykonával ještě v 60. letech. Nelze nedodat: ostudně malé využití pro fundovaného zakladatele chemického vojska československé armády. Zemřel, aniž by se dočkal rehabilitace.

Jeho osud po roce 1948 je příkladem individualizované dlouhotrvající šikany, jež vedla k těžkým újmám na zdraví, které ukončily jeho životní pouť jistě dříve, než by se tak stalo za normálních podmínek a okolností. Komunisté takto ochudili společnost o dalšího statečného a do značné míry nenahraditelného člověka, jenž mohl ještě dlouho státu prospívat svými schopnostmi a znalostmi.

Karel Straka