GALANDAUER, Jan. 6. 7. 1915 - Pomník Mistra Jana Husa

Dnes prezentovanou knihou si připomínáme výročí odhalení sousoší s postavou Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, k němuž došlo dne 6. července 1915. V současnosti, po více než sto letech, opět zmítá veřejností téma pomníků na Staroměstském náměstí. Nedávno byl znovu vztyčen mariánský sloup, dominující nejvýznamnějšímu pražskému náměstí od roku 1650 až do listopadu 1918, kdy byl stržen. Jeho obnově předcházela desetiletí diskuzí a sporů jeho zastánců a odpůrců, kteří mimo jiné argumentovali znevažováním památky Mistra Jana Husa, jehož pomník na Staroměstském náměstí stojí.

Obdobné diskuze ale provázely také vznik právě Husova pomníku. Počátek jim dala debata na jednání českého zemského sněmu 25. listopadu 1889 ohledně (ne)umístění pamětní tabulky s Husovým jménem na budovu Národního muzea. Negativní reakce poslanců z řad katolíků a šlechty vyvolala nejprve bouřlivý spor mezi staročechy a mladočechy o husitství a význam Husovy osobnosti. Proti jeho uctívání vystoupili nejen Karel IV. kníže Schwarzenberg, jehož urážlivé vyjádření o husitech nesoucí se v duchu rodové tradice (prapředek rodu Schwarzenbergů Erkinger ze Seinsheimu získal zástavou statky v Čechách jako odměnu za tažení proti husitům) pobouřilo mladočeské osazenstvo, ale také spisovatel, kněz a historik Klement Borový či archivář a historik Václav Vladivoj Tomek. Přesto, nebo snad právě proto byl 31. května 1890 ustanoven Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa v čele s vlasteneckým národopiscem a cestovatelem Vojtěchem Náprstkem, jehož záměrem bylo vybudovat namísto opomenuté malé tabulky na Národním muzeu důstojnou sochu.

Debata o Husovi a husitství, probíhající nejen v rámci zemského sněmu, ale také v tisku a celé české společnosti, se však záhy proměnila v debatu o tom, kde bude pomník stát. Jako nejlogičtější a nejpřijatelnější řešení se jevilo Betlémské náměstí, navrhováno bylo také náměstí Václavské či Malé staroměstské. Renomovaní architekti a sochaři, povětšinou katolíci, však za nejideálnější místo navrhli Staroměstské náměstí s tím, že stávající mariánský sloup by měl být přemístěn. Taková varianta znamenala přímou konfrontaci pomníku Jana Husa, jenž měl reprezentovat český národ v dobovém pojetí, s katolicismem, tedy náboženstvím, ke kterému se hlásila většina národa v dobové realitě. Ačkoliv se Spolek rozhodl bojovat za zbudování pomníku na Staroměstském náměstí, pražská městská rada tuto možnost zprvu zamítla. Proti vystupovala se svými žádostmi o zachování sochy Panny Marie také četná katolická shromáždění.

Definitivní rozhodnutí padlo na zasedání pražských obecních starších dne 16. ledna 1899 a znělo pro umístění Husova pomníku na Staroměstské náměstí s tím, že mariánský sloup zůstane na svém místě. Následovalo vypsání konkurzu, k němuž bylo přihlášeno 22 návrhů. Vítězným se stal ten od sochaře Ladislava Šalouna (ten kromě Husových pomníků v Praze, Hořicích a Libáni navrhl také řadu dalších pomníků, například Miroslava Tyrše na Malé Straně, či reliéfů a soch zdobících různé budovy, mezi jinými Novou radnici na Mariánském náměstí v Praze) a architekta Antonína Pfeifera. Realizace pomníku však měla trvat ještě dalších patnáct let. Položení základního kamene proběhlo v neděli 5. července 1903 a doprovázely jej velké národní slavnosti. Ani tento akt se ale neobešel bez kritiky, a to dokonce i ze strany T. G. Masaryka, který byl zastáncem umístění Husovy sochy spíše na Betlémské náměstí.

Ladislav Šaloun byl nucen na základě požadavků Spolku svůj návrh několikrát přepracovat, než konečně 21. června 1908 valná hromada Spolku schválila definitivní návrh. Slavnostní odhalení doprovázené velkolepou oslavou bylo plánováno na pětisté výročí upálení Mistra Jana Husa – 6. července 1915. Velkou národní slavnost nezastavily další protesty kritiků, ale až vypuknutí první světové války. Veřejné odhalení pomníku bylo zakázáno, namísto celospolečenské události proběhlo jen skromné shromáždění v zasedací síni Staroměstské radnice a slavnostní odhalení pomníku „největšího Čecha“ bylo odloženo na příhodnější časy. Ty však nenastaly ani po ukončení světového konfliktu.

Monumentální horizontálně koncipovaný Husův pomník kontrastoval k vertikálně stavěnému mariánskému sloupu sice jen o trochu déle než tři roky, ale už autorem byl koncipován tak, aby architektonicky vyvažoval prostor náměstí, na kterém spolu měly koexistovat dva symboly odlišných myšlenek, jež byly obě neodmyslitelnou součástí českého národa a utvářely společně jeho historii a identitu. Na podzim roku 1918 Husův pomník na Staroměstském náměstí osaměl a proměnil se v přehlíženou masu žuly a bronzu, které se dostalo pozornosti až v diskuzích o století později. Tím se stal aktuálním tématem i na počátku 21. století. Pozornost si proto zaslouží nejen on sám, ale také drobná monografie doc. PhDr. Jana Galandauera, DrSc., předního českého odborníka na české a habsburské dějiny od poloviny 19. století.

Představovaná kniha popisuje události spojené se vznikem pomníku ilustrované četnými citacemi zápisů z jednání českého zemského sněmu a pražské městské rady, projevů osobností, které se zapojily do sporu, novinových článků a dalších dobových pramenů. Vyšla jako 17. svazek v populárně naučné edici „Dny, které tvořily české dějiny“ nakladatelství Havran. Ačkoliv se jedná o dílo popularizační, čemuž odpovídá i čtivost textu, seznam literatury a pramenů, stejně jako množství citací z dobových textů dokládá jeho nezpochybnitelnou odbornou hodnotu. Čtenáři by tak měla přinést poznání o kontextu vzniku Husova pomníku a i více než šest století po upálení Mistra Jana Husa a 105 let od odhalení jeho sochy připomenout, že se historie stále opakuje a aktuální debaty kolem pomníků mohou silně připomínat ty, které se udály před stoletím, i přesto, že se česká společnost za tu dobu výrazně proměnila.

Citace:

GALANDAUER, Jan. 6. 7. 1915 - Pomník Mistra Jana Husa : český symbol ze žuly a bronzu. Praha : Havran, 2008. 162 s. ISBN 978-80-86515-81-6.