HESS, Alexander. Byli jsme v bitvě o Anglii

Dne 17. srpna 1940 byla 310. československá stíhací peruť britského královského letectva (RAF) uznána za plně bojeschopnou a následující den odstartovala k prvnímu operačnímu letu proti nepříteli. O týden a půl později, 26. srpna, si připsala první vzdušné vítězství a o několik dní později, 29. srpna, řady našich stíhačů bojujících proti nepříteli rozšířila nově založená 312. československá stíhací peruť RAF. Bitva o Británii byla v plném proudu a každý voják schopný postavit se proti záplavě německých stíhačů a bombardérů měl cenu zlata. Britové sami tuto skutečnost hodnotili tak, že bez pomoci Poláků, Kanaďanů a Čechoslováků by v tomto osudovém střetu nemuseli uspět.

„My, příslušníci první československé stíhací jednotky, vytvořené na anglické půdě v truchlivých dnech po porážce Francie, my z „310 Czechoslovak Squadron“jsme hrdi na to, že nám bylo dopřáno cti účastnit se činně „Battle of Britain“ po boku a v bratrské spolupráci s britskými stíhači Royal Air Force, Kanaďany a s polskými „myslivci“, této dosud největší letecké bitvy dějin“. Těmito slovy začíná prezentovaná kniha Alexandra Hesse, prvního velitele 310. čs. stíhací peruti, kterou vedl během bitvy o Británii. Samotnou 310. peruť jsme již stručně představili minulý měsíc touto publikací. Za připomenutí ovšem stojí i osudy jejího prvního Squadron Leadera Alexandra Hesse.

Alexander Hess se narodil 4. května 1898 v Karlově Huti na Berounsku. Během první světové války sloužil jako jednoroční dobrovolník a poté jako kadet u berounského pěšího pluku č. 88 a u benešovského pěšího pluku č. 102 na ruské i italské frontě, utrpěl několik zranění a dosáhl hodnosti poručíka. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a v květnu 1920 se nechal dobrovolně přeložit k letectvu. Během září 1938 velel polní stíhací peruti III/4 a po německé okupaci odešel v lednu 1940 do exilu. Napadení Francie v květnu 1940 jej zastihlo během přeškolování na francouzskou techniku na letecké základně v Chartres, jejíž obrany se účastnil v řadách místní obranné letky Escadrille légere de défense Chartres. Po evakuaci do Velké Británie se stal velitelem první skupiny čs. stíhačů, z nichž byla zformována 310. stíhací peruť, již vedl až do února 1941.

Během bitvy o Británii mu byly připsány 2 nepřátelské letouny sestřelené a jeden poškozený, on sám musel svůj stroj jednou opustit na padáku. S ohledem na vyšší věk dále sloužil v neletových funkcích a to jako československý styčný důstojník na velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). Dosáhl hodnosti Group Captain a od ledna 1942 působil jako čs. letecký atašé ve Washingtonu. Po návratu do vlasti zastával v hodnosti plukovníka letectva vysoké funkce u čs. letectva, ale již dva dny po komunistickém převratu byl 27. února 1948 odeslán na dovolenou a od června přeložen do výslužby. Poté odešel podruhé do exilu a v USA se stal členem Rady svobodného Československa a pracoval jako poradce pro leteckou společnost Pan American World Airways. Zemřel 10. srpna 1981 a po listopadové revoluci 1989 byl v Československu posmrtně rehabilitován a roku 1991 povýšen in memoriam na generálmajora.

Jeho vzpomínky na účast 310. čs. stíhací peruti v bitvě o Británii vyšly poprvé již za války a to roku 1943 v New Yorku. V knize samotné se tato skutečnost promítá absencí příjmení československých stíhačů, z nichž autor uváděl jen první písmeno, aby jejich rodiny v okupované vlasti nemohly být perzekuovány. Plná jména jsou v knize obsažena jen u padlých příslušníků 310. peruti. Samotné Hessovy memoáry jsou psané velmi čtivě a jistě si rychle získají přízeň čtenářů, stejně jako v době svého vydání.

Malá brožovaná knížka formátu A5 obsahuje vedle textu také fotografickou přílohu, na níž jsou zachyceni primárně muži a stroje 310. čs. stíhací perutě. Mimo fotografií nalezneme v knize také četné žánrové kresby Antonína Pelce, jehož životní osudy jsme stručně nastínili v jiné prezentované publikaci. V příloze jsou pak uvedeny přepisy následujících dokumentů: gratulace Air Vice-Marshala T. Leigh-Malloryho k prvnímu vítězství squadrony, dopis ministerského předsedy Winstona Churchilla ministrovi letectví z 16. září 1940, v němž hodnotí úspěch stíhačů a zmiňuje české (skutečně jen české, nikoliv československé) a polské letce, Hessovo potvrzení o udělení britského DFC (Distinguished Flying Cross – Záslužného leteckého kříže), tedy vysokého vyznamenání, a Hessův dopis veliteli 310. čs. stíhací perutě k 2. výročí založení jednotky.

Prezentovaná publikace nejen připomíná významné výročí naší vojenské historie, ale je také poutavým vyprávěním účastníka vzdušných bojů nad Anglií a důstojníka a velitele, který byl zodpovědný za své vojáky. Bezpochyby patří ke zlatému fondu naší memoárové literatury z období 2. světové války a jistě i dnes potěší řadu čtenářů.

*

K autorskému pozadí vzniku knihy Byli jsme v bitvě o Anglii se vztahuje i zajímavá epizoda, která není tak úplně známá. Psal o ní PhDr. Jiří Rajlich, PhD. v biografii "Saši" Hesse Generál Alexander Hess. Jakab, Nevojice 2015, s. 29-30:

Vedle svých diplomatických povinností a náboru dobrovolníků k čs. letectvu se pplk. Hess v USA věnoval také propagační činnosti. V roce 1943 dokonce v New Yorku vydal své válečné paměti, které nesly název Byli jsme v bitvě o Anglii. Bylo to první takto publikované písemné svědectví československého účastníka této klíčové bitvy. Kniha se setkala se značným ohlasem nejen za války, ale i po ní, neboť vyšla v Praze ještě v roce 1947. Poté ovšem na dlouhá desetiletí musela z veřejných knihoven v Československu zmizet. Několika dalších vydání se pak dočkala ještě v polistopadovém období, již po Hessově smrti.

Hned po svém vydání vzbudila kniha zaslouženou pozornost. Nejen pro svou tématiku, ale i pro své literární kvality. Pro každého, kdo Hesse dobře znal, to bylo poněkud překvapující zjištění. „Sašu“ totiž znali jako dobrého vojáka a výborného pilota, ale literáta by v něm hledal málokdo. Celé tajemství odhalila až o padesát roků později (a deset roků po Hessově smrti) osoba, která v USA pracovala v jeho bezprostřední blízkosti. JUDr. Božena Hauserová, tehdejší asistentka tiskového atašé na čs. vyslanectví ve Washingtonu, o tom vydala své svědectví až v roce 1991:

„Hess byl voják-letec, hrdina… Z čista jasna prohlásil, že musí podat svědectví o účasti československých letců v Bitvě o Anglii a hned dodal: „Zuzko, Vy mě to napíšete.“ Byla jsem tím imperativem poněkud zaskočena, ale zároveň velmi polichocena. A tak jsem začala někdy v lednu 1943 psát o něčem, o čem jsem neměla ani ponětí.

Hess byl náramně stručný. Z každé jeho věty jsem musela napsat paragraf, někdy i celou stránku. Věnovala jsem se tomu na vyslanectví, po úředních hodinách, a párkrát mi pan vyslanec vyčinil, že mu pálím jeho elektriku. Kolikrát jsem přepisovala, kolikrát jsem nad tím brečela, když jsem se rozepsala o zabitém letci z Ostravy, kolikrát mně Hess vynadal, když moje představa o vzdušných bojích neodpovídala skutečnosti.

Ale stránek přibývalo a s příchodem jara jsme už měli dost materiálu na knížku. Vymyslela jsem titul: Byli jsme v bitvě o Anglii. Antonín Pelc, žijící tehdy v New Yorku, navrhl obálku, přidal hrst kreseb, a šlo se do tisku. Hessova historie 310. československé stíhací perutě RAF vyšla v New Yorku v květnu 1943. Dočkala se i druhého vydání, po válce v osvobozeném Československu. Třetí vydání vyšlo nedávno v Praze.“ 

Podezření ze spoluautorství ženského elementu brzy na to vyjádřil i ministr zahraničních věcí: „Knížka byla přijata víc než vlídně. Krajanský tisk ji pochválil, čtenáři ji ocenili. Při jedné z častých návštěv ve Washingtonu poklepal Jan Masaryk Hesse po pleci a řekl: „Sášo, dobře se to čte. Ale přiznejte se, která kurva Vám to psala?“ Že prý je na té knížce jasně vidět ženskou ruku, chlap by tak nikdy nepsal. A tak se mi – vedle čtyřřádkového poděkování na předposlední stránce knížky – dostalo nezasloužené pocty: od milovaného pana ministra, který nás všechny řadil do kategorie ´K´“

Pokud jde o JUDr. Boženu Hauserovou (posléze Barbara Lee Podoski), která měla tak zásadní podíl na literární úrovni knihy Byli jsme v bitvě o Anglii - narodila se 22. 4. 1914 v Brně, zemřela 16. 8. 2009 ve Washingtonu, USA. V letech 1933-1937 vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy university v Brně (kde 11. 11. 1937 získala titul JUDr.) a nastoupila jako koncipientka v právnické kanceláři JUDr. Pražáka v Brně.

Pouhý den po nacistické okupaci se ve Zlíně provdala za svého prvního manžela Charlese Lauwerse, který byl Američanem belgického původu. Vzápětí odjeli do Konga, kde měli rozvíjet zájmy firmy Baťa. Manžel později odjel do USA, ona žila v Kapském Městě, pak odjela za ním. V USA působila jako administrativní pracovnice na čs. velvyslanectví ve Washingtonu Dne 1. 6. 1943 získala občanství USA, téhož dne se přihlásila do americké armády a tehdy také pro administrativní potíže změnila jméno na Barbara Lauwersová. Pro své bohaté jazykové znalosti pak působila v Evropě ve službách Úřadu strategických služeb (OSS).

Po válce se do ČSR vrátila jen na krátko. Ještě před únorovými událostmi 1948 se vrátila do USA, kde pak pracovala v Hlasu Ameriky a v Kongresové knihovně ve Washingtonu, kde se seznámila se svým druhým manželem. Po roce 1968 pomáhala československým emigrantům, ve Vídni pracovala pro exulanty z celé východní Evropy (American Fund for Czechoslovak Refugees, předtím Tolstoy Foundation).

Citace:

HESS, Alexander. Byli jsme v bitvě o Anglii : českoslovenští stíhači v RAF. New York : New Yorské listy, 1943. 117 s.